NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Čís. 7690.

Útraty zřízení náhrobního kamene a náhrobních ozdob a odměnu hřbitovního zahradníka dlužno považovati za část pohřebních útrat.
Uznání žalobního nároku na náhradu škody co do důvodu znamená toliko uznání povinnosti nahraditi onu škodu, jejíž náhradu možno podle zákona vůbec požadovati.
(Rozh. ze dne 12. ledna 1928, Rv I 767/27.)
Žalobcova manželka byla usmrcena automobilem žalovaného. Žalobní nárok na náhradu škody, kromě jiného na náhradu útrat zřízení náhrobního kamene a výzdoby hrobu, jakož i placení doživotního důchodu žalobci 10 Kč denně žalovaný uznal. Procesní soud prvé stolice přisoudil žalobci celkem 3380 Kč 64 h a doživotní důchod 10 Kč denně. Odvolací soud nevyhověl odvolání žalovaného, k odvolání žalobce přisoudil mu celkem 4880 Kč 64 h.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaného, pokud čelilo proti přisouzení 4880 Kč 64 h; vyhověl mu však, pokud čelilo proti přisouzení důchodu 10 Kč denně, zrušil v tomto směru rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Žalovaný napadá rozsudek odvolacího soudu z dovolacích důvodů podle čís. 2, 3 a 4 § 503 c. ř. s. potud, pokud rozsudek prvého soudu, jímž byl žalovaný uznán povinným zaplatiti žalobci 3380 Kč 60 h (správně 3380 Kč 64 h) s přísl., byl pozměněn v ten smysl, že tato částka byla zvýšena na 4880 Kč 64 h, a rozsudek prvého soudu o závazku žalovaného ku placení doživotní renty žalobcovy 10 Kč denně byl potvrzen. Toliko v této souvislosti jest napaden také výrok o útratách. Dovolatel cítí se stížena tím, že odvolací soud zvýšil útraty náhrobního kamene a výzdoby hrobu, jakož i odměnu hřbitovního zahradníka, jež prvý soud přiznal penízem 1500 Kč, o 1500 Kč a uznal závazek žalovaného ku placení renty 10 Kč denně na doživotí žalobcovo jako náhradu za ztrátu neplacené pracovní síly. Dovolatel v důsledku — Čís. 7690 —
toho uvádí, že se dovolání netýká částky 3380 Kč 60 h (správně 3380 Kč 64 h), obsažené v sumě 4880 Kč 64 h. Nicméně však brojí ve vývodech proti tomu, že žalobci byla vůbec přiznána náhrada útrat náhrobního kamene, náhrobní ozdoby a odměny hřbitovního zahradníka, a týká se tedy dovolání i výroku, jímž byla žalobci prvým soudem přiznána částka 1500 Kč, obsažená v sumě 3380 Kč 64 h a nejen toho, že částka 1500 Kč byla zvýšena na 3000 Kč. Leč v tomto směru není dovolání důvodné, ježto útraty, spojené se zřízením náhrobního kamene a náhrobních ozdob, a odměny hřbitovního zahradníka dlužno dle ustálené judikatury považovati za část pohřebních útrat, jež žalobce jest povinen nahraditi po rozumu § 1327 obč. zák., a odvolací soud zjistil, že tyto útraty ve výši 3000 Kč jsou přiměřeny místní zvyklosti, stavu a jmění žalobcovu (§ 549 obč. zák.). Toto zjištění nelze již v dovolacím řízení napadati. Ač tedy, jak dále bude dolíčeno, okolnost, že žalovaný co do důvodu uznal žalobní nárok, neodůvodňuje nárok na náhradu nákladů na náhrobní kámen, na náhrobní ozdobu a na odměnu hřbitovního zahradníka, plyne přece oprávněnost tohoto nároku ze zákona a nebylo proto vyhověti dovolání, pokud odporuje tomu, že žalobci bylo přiznáno 4880 Kč 64 h s přísl., pokud se týče, že prvým soudem přiznaných 3380 Kč 64 h bylo zvýšeno o 1500 Kč na 4880 Kč 64 h.
Jinak má se věc co do výroku o doživotním denním důchodu 10 Kč. Nižší soudy neobíraly se vůbec otázkou, zda se žalobce může právem domáhati náhrady útrat pomocné síly nejen k obstarávání domácích prací, nýbrž též, o čemž žalobce výslovně nabídl důkaz, čehož si však oba soudy nepovšimly, ke konání obchodních pochůzek, zkrátka vůbec k obstarávání všech oněch služeb, jež dříve jeho žena vykonávala, poněvadž byly toho mínění, že jsou tohoto úkolu sproštěny vzhledem k tomu, že žalovaný uznal žalobní nárok co do důvodu. Jak prvý soud, tak i odvolací soud obíraly se toliko výší důchodu. Názor nižších soudů jest však mylný. Uznání žalobního nároku co do důvodu znamená toliko uznání povinnosti k náhradě škody, t. j. povinnosti nahraditi onu škodu, jejíž náhradu podle zákona možno vůbec požadovati. Vysvítá to z úvahy, že soud nemohl by přiznati v zákoně neodůvodněný nárok náhradní ani tehdy, kdyby se žalovaný k jednání nedostavil, kdyby bylo tedy podle § 396 c. ř. s. příslušný přednes dostavivšího se žalobce o skutkových okolnostech považovati za pravdivý a na tomto základě k návrhu žalobce rozhodnouti o žalobní žádosti rozsudkem pro zmeškání, poněvadž nebyl by tu předpoklad důslednosti skutkového přednesu a právních nároků vyvozených z tohoto přednesu. Nižší soudy měly tudíž zkoumati oprávněnost nároku a dbáti toho, že nejde tu o důchod pro ztrátu výživy, příslušející podle zákona, jak omylem za to má ve svých vývodech dovolatel, tedy nikoli o důchod, který podle § 1327 obč. zák. příslušel by toliko dětem, manželce, po případě rodičům, naopak že se žalobce domáhá spíše náhrady škody, o níž tvrdí, že utrpěl ji ztrátou neplacené pracovní síly ze zavinění žalovaného, že se tudíž domáhá nároku, který spadá v rámec § 1295 obč. zák. Nižším soudům bude, kdyby uznaly nárok za oprávněný, uvažovati též o tom, že doba, po kterou jest platiti důchod za ztrátu bezplatné síly, nemohla by býti určena na doživotí žalobce, nýbrž podle toho, jak dlouho by bylo bývalo možno této síly ve prospěch žalobce používati, při čemž by bylo hleděti k veškerým okolnostem, odpovídajícím slušnosti a pravděpodobnosti. Jelikož nižší soudy vzhledem k svému nesprávnému právnímu názoru v tomto směru nerozebraly věc ani nezkoumaly oprávněnost žalobcova nároku, zůstalo jednání již v první stolici tak vadné, že nelze důkladně posouditi věc ani o ní rozhodnouti ve stolici dovolací.

Citace:

č. 16685. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 201-202.