Čís. 15493.

Smluvená ztráta lhůt nenastává, přijal-li věřitel později placené splátky bez výhrady.
Zrušení směnečného platebního příkazu má vždy konečný účinek. Dodatek, že se zrušuje »pro tentokráte«, nemá právního významu.
(Rozh. ze dne 14. října 1936, Rv I 2144/36.)
V námitkách proti směnečnému platebnímu příkazu uvedl žalovaný, že zažalovaná pohledávka není dosud splatná, poněvadž tvrzená ztráta lhůt nenastala, zejména proto, že žalující přijímala později splatné splátky bez výhrady. Prvý soud zrušil směnečný platební příkaz pro tentokráte. Odvolací soud ponechal směnečný platební příkaz v platnosti.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Odvolací soud má mylně za to, že soud první stolice nedržel se rozsahu námitek a překročil zásadu vytčenou v §§ 405, 552 a 559 c. ř. s. Žalovaný v písemných směnečných námitkách přednesl i námitku, že v době splatnosti sporné směnky a v době podání žaloby nebyl v prodlení a že proto prý žalující strana nebyla oprávněna spornou krycí směnku vyplniti a uplatniti. Rozhodnutí o této námitce vyžaduje, aby se řešila otázka, byla-li žalující strana oprávněna platbu konanou 3. března 1936 (došlou 4. března 1936) účtovati na jiný dluh žalovaného. Rozhoduje o této otázce správně se řídil soud první stolice ustanovením § 1416 obč. zák., když pokládal za pochybné, jaký úmysl měl žalovaný při konání oné platby, a na základě toho správně řešil otázku tak, že podle citovaného ustanovení třeba počítati onu platbu na sporný dluh a ne na domnělou jinou pohledávku žalující strany. Třeba tu zdůrazniti, že i podle výše částky zaslané 3. března 1936 je zřejmé, že platba byla konána jako splátka sporného dluhu, ježto zaslaná částka přesně odpovídá sumě splátek označených v dopisu žalující strany. Ze skutkového zjištění obou nižších soudů vyplývá, že žalovaný v době podání žaloby nebyl na sporný dluh nic dlužen, počítá-li se platba ze dne 3. března 1936 na tento dluh a nepokládá-li se ztráta lhůt za nastalou. Z toho však třeba dovoditi právní závěr, že žalující strana nebyla oprávněna spornou směnku dnem 15. března 1936 učiniti splatnou a ji v době podání žaloby uplatňovati na tom základě, že dluh v té době nebyl splácen podle úmluvy. Uplatňuje-li žalující strana ztrátu lhůt pro opožděné zaplacení splátky prosincové, nelze uznati toto stanovisko za správné, protože žalující strana později, v únoru 1936, přijala pro buducno směnky splátkové, v čemž třeba spatřovati mlčky projevenou vůli žalující strany, že ztrátu lhůt pro opožděné splácení prosincové splátky nechce uplatňovati. Z těchto důvodů bylo třeba dovolání vyhověti a obnoviti rozsudek soudu první stolice. Soud první stolice zrušil směnečný platební příkaz jen pro tentokrát, leč dodatek tento nemá právního účinku, poněvadž zrušení platebního příkazu směnečného má vždy účinek konečný.

Citace:

Čís. 80 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 790-791.