NPD documents search: Váž. tr., 11 (1929)

Čís. 9996.

Lhůtu k podání odpovědi na žalobu nelze stanoviti při prvém roku, učinil-li žalobce k námitce nepříslušností návrh na postoupení věci jinému soudu. V tom, že soud, jemuž byla věc postoupena, určil žalovanému lhůtu k podání žalobní odpovědi usnesením bez roku, nelze spatřovati ani zmatek ani vadu řízení.
(Rozh. ze dne 14. června 1930, Rv I 2009/29).
Při prvním roku o žalobě zadané na zemském soudě v Praze vznesl žalovaný námitku nepříslušnosti. Žalobce podřídil se námitce a navrhl, by věc byla postoupena obchodnímu soudu v Praze. Zemský soud v Praze návrhu vyhověl a postoupil věc obchodnímu soudu v Praze, jenž usnesením ze dne 26. července 1927, doručeným žalovanému téhož dne. Udělil žalovanému lhůtu k podání žalobní odpovědi do 9. září 1927. Žalovaný ve lhůtě žalobní odpověď nepodal. K žalobcovu návrhu vynesl pak obchodní soud rozsudek pro zmeškání, jímž uznal podle žaloby. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a odvětil k odvolacímu důvodu zmatečnosti řízení před prvým soudem v důvodech: Pokud jde o výtku zmatečnosti řízení byla na základě spisů postoupených obchodnímu soudu v Praze zemským soudem v Praze podle § 261 šestý odstavec c. ř. s. usnesením ze dne 25. července 1927 podle § 243 c. ř. s. udělena žalované straně lhůta k podání žalobní odpovědi do 9. září 1927. Přes to, že usnesení toto bylo žalovanému doručeno k rukám jeho právního zástupce dne 26. července, žalobní odpověď nebyla vůbec podána.
55* I vydal k písemnému návrhu žalobkyně krajský obchodní soud v Praze rozsudek pro zmeškání ze dne 11. května 1929, proti němuž podal žalovaný odvolání. V něm, pokud se zakládá na zmatečnosti, žalovaný tvrdí, že postup krajského obchodního soudu byl nezákonný, poněvadž jen při roku bylo lze prohlásiti usnesení a uděliti v něm lhůtu k podání žalobní odpovědi a že tento nový první rok ustanoviti měl obchodní soud, tím spíše, ano se před zemským civilním soudem jednalo jen o formální námitce nepříslušnosti, nikoliv i o věci samé. Ale tento názor není v zákoně odůvodněn, neboť § 261 šestý odstavec c. ř. s. ustanovuje, že se postoupením věci příslušnému soudu zahájení sporu neruší, a nové jednání má býti provedeno s použitím jednacího protokolu o prvním roku a všech ostatních spisů a zahájeno podle § 138 c. ř. s. Tu se sice mluví o »jednání«, a § 243 c. ř. s. ustanovuje, že soudce prvý rok řídící má naříditi ihned podání žalobní odpovědi, a dalo by se souditi, že má odvolatel pravdu, tvrdě, že lhůtu k podání žalobní odpovědi lze určiti jen při prvém roku. Ale zákon ustanovuje v § 239 odstavec druhý a třetí c. ř. s. přesně, k čemu má prvý rok sloužiti a o čem má ihned býti jednáno a rozhodnuto. Že má býti rozhodnuto ihned o lhůtě k podání žalobní odpovědi, zákon v této souvislosti neustanovuje, naopak ustanovuje § 243, prvý odstavec, c. ř. s., že soudce řídící jednání pří prvém roku má lhůtu určiti jen tehdy ihned při roku, jeví-li se podle výsledku roku potřeba, by bylo nařízeno přelíčení. Tedy ustanoví ji ihned, když nebyla vznesena ani není patrná žádná z privilegovaných námitek podle § 239 druhý odstavec c. ř. s., když nebyl uzavřen smír nebo když se věc nevyřídí rozsudkem pro uznání, vzdání se nebo zmeškání, nebo, když sice byla vznesena některá z privilegovaných námitek, ale následkem nutnosti jednání o ní jeví se toho potřeba, a neustanoví jí, bude-li moci při prvém roku věc vyříditi. Neustanovil jí tedy v souzeném případě soudce řídící jednání při prvém roku právem, an následkem žalobcovy submise na námitku nepříslušnosti a návrhu žalující strany podle § 261 c. ř. s. mohl hned věc vyříditi při prvém roku. Nemohl ustanoviti hned lhůtu k podání žalobní odpovědi, by nezasáhl do disposic soudu, který vydaným usnesením se stal příslušným. Jest ovšem otázkou, měl-li soud, jemuž věc byla postoupena naříditi nový prvý rok a určiti při něm lhůtu k žalobní odpovědi. Soud odvolací jest názoru, že toho třeba nebylo a že mohl soud, jemuž věc napadla, určiti lhůtu písemným usnesením bez roku, aniž tím byla způsobena zmatečnost neboť: 1. to nenařizuje zákon nikde, zejména ani § 243 prvý odstavec c. ř. s., jenž jen možnost toho dává i soudu původně dovolanému, jak shora dovoděno, 2. jediné z privilegovaných námitek, ohrožených preklusí, bylo vyhověno při prvém roku, k nezhojitelné námitce a k jiným snad nepředneseným námitkám podle § 239, druhý odstavec c. ř. s. soud podle § 240 druhý a třetí odstavec c. ř. s. stejně přihlížeti musí v každém období sporu a z úřadu stejně jako k případnému návrhu na vynesení rozsudku pro uznání, vzdání se a pro zmeškání vždy soud přihlédne a 3. podle § 239 čtvrtý odstavec c. ř. s. všechna jiná přednesení, tedy také jednání k věci jsou z prvého roku vyloučena, takže nelze seznati, o jaké právo by žalovaný mohl přijíti tím, že mu byla lhůta k podání žalobní odpovědi stanovena písemně, a jaká nezákonnost nebo dokonce zmatečnost byla způsobena nařízením nového prvého roku, by byla při něm dána lhůta. Naopak zásada k soustředění řízení a hospodářského vedení sporu žádá, by nebyla zbytečná jednání nařizována a by nebyl také účel, pro který byl § 261 c. ř. s. přidáním posledního odstavce novelisován, zbytečným nařízením prvého roku přímo zmařen.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání a uvedl v otázce, o niž tu jde, v
důvodech:
Pokud jde o vytýkanou zmatečnost (§ 503 čís. 1 c. ř. s.), kterou spatřuje dovolatel v tom, že mu lhůta k odpovědi, kterou nepodal, nebyla udělena při roku, nýbrž mimo jednání písemně, dovodil případně odvolací soud, že tu není ani vady řízení, natož zmatečnosti a odkazuje se v tom směru na důvody napadeného rozsudku.

Citace:

Čís. 9996. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 71-73.