Čís. 1356.

Podmíněný odklad výkonu trestu lze povoliti i osobám starším 18 let (§ 9 zákona ze dne 18. března 1921, čís. 129 sb. z. a n.), byl-li trestný čin spáchán před 19. dubnem 1921.
(Rozh. ze dne 16. listopadu 1923, Kr I 712/22).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku lichevního soudu při krajském soudu v Mostě ze dne 11. ledna 1922, pokud jím byla Anna M-ová podmíněně odsouzena pro přečin dle §u 11, čís. 4 a přestupek §u 7. (1.) zákona ze dne 17. října 1919 čís. 568 sb. z. a n.
Důvody:
Zavrhnouti bylo zmateční stížnost státního zastupitelství, dovolávající se důvodu zmatečnosti čís. 11 §u 281 tr. ř. Stížnost tvrdí, že přiznáním podmíněného odkladu trestu obžalované porušen byl § 9. zákona ze dne 18. března 1921 čís. 129. sb. z. a n. jenž vylučuje podmíněný odklad trestu, jde-li o osoby, starší 18 let. Tímto výrokem vybočil prý proto nalézací soud z mezí svého práva trestního a dopustil se zmatečnosti dle čís. 11 §u 281 tr. ř. Stížnost je bezdůvodná. Zák. o podmíněném odsouzení ze dne 17. října 1919 čís. 562 sb. z. a n. bylo stanoveno, kdy a za jakých podmínek pokládá se za to, že vinník odsouzen nebyl. Tím stal se zákon ten částí hmotného zákona trestního a platí proň také čl. 9 uvozovacího zákona k zákonu trestnímu, dle něhož činy trestné, jichž se někdo dopustil přede dnem platnosti nového zákona, posuzovati dlužno podle tohoto zákona jen potud, pokud není přísnějším než právo předešlé. Zákon ze dne 18. března 1921 čís. 129 sb. z. a n., jenž nabyl účinnosti dne 19. dubna 1921, vylučuje v §u 9 podmíněný odklad trestu při osobách starších 18 let, jde-li o odsouzení pro trestný čin podle zákona ze dne 17. října 1919 čís. 568 sb. z. a n. Jeví se proto přísnějším, než zákon čís. 562/19, jenž do platnosti zákona č. 129/21 podmíněné odsouzení i ohledně těchto osob připouštěl. Pro použití ustanovení §u 9 zák. čís. 129 sb. z. a n. jest v důsledku toho rozhodnou doba spáchání trestného činu a nikoliv doba vynesení rozsudku. V rozsudku uvádí se sice, že obžalovaná dopustila se trestných činů v roce 1920 i 1921, výslovně není zde však zjištěno, že se to stalo po 19. dubnu 1921. Tato neurčitost a nejasnost rozsudku, pokud se týče doby, kdy byl čin spáchán, státním zástupcem napadána není. Nehledě však k tomu, vychází ze spisů se vší určitostí na jevo, že činy byly spáchány před 19. dubnem 1921, kdy zákon čís. 129 sb. z. a n. vešel v platnost. Nalézací soud posuzoval proto otázku, zda má obžalované býti přiznán neb oduznán podmíněný odklad trestu, právem dle zákona čís. 562 z r. 1919 a neporušil proto zákon čís. 129/21 sb. z. a n. v ustanovení §u 9. Zmateční stížnost státního zastupitelství bylo proto zavrhnouti.

Citace:

č. 1356. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 496-497.