NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 2012.

Přerušení valutových sporů (nařízení ze dne 21. dubna 1921, čís. 173 sb. z. a n.).
Spory, jež zahájeny byly již za platnosti nařízení čís. sb. z. a n. 173/1921, jest jen přerušiti, nikoliv dosavadní řízení zrušiti.
Není vždy rozhodujícím bydliště strany; přichází v úvahu i její závod, jenž v tom kterém případě byl na obchodu súčastněn.
Pokud jest přerušiti spory z kontokorentního spojení, trvavšího i po 26. únoru 1919.
(Rozh. ze dne 15. listopadu 1922, R 1 1313/22.)
Žalobou zadanou na soudě roku 1922, domáhala se tuzemská banka na žalovaném majiteli tuzemského závodu, bydlícím ve Vídni, zaplacení pohledávky z běžného účtu, týkajícího se obchodování tuzemského závodu žalovaného. Námitku nepřípustnosti pořadu práva, vzhledem k nařízení čís. sb. z. a n. 173/21 soud prvé stolice zamítl s poukazem к tomu, že žalovaný měl v tuzemsku v Kraslicích podnik, na nějž se vztahovala zažalovaná pohledávka, a pojav toto usnesení do rozsudku, rozhodl ve věci samé. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek s předchozím řízením a odmítl žalobu pro nepřípustnost pořadu práva. Důvody: Dle § 87 j. n. mohou majitelé obchodních podniků ve sporech, vztahujících se na podnik, býti žalováni u soudu toho místa, v němž se závod nalézá. Žalovaný sám praví, že mu bylo raděno, aby jeho tuzemský podnik v Kraslicích k urychlení skoncování obchodního spojení učinil disposice u žalobkyně, z čehož jasně plyne, že zažalovaný nárok kotví v příhodě, kteráž jest v hospodářské souvislosti s podnikem v Kraslicích. Mimo to by tu bylo sudiště § 99 j. n., poněvadž žalovaný má v Kraslicích bezpochyby jmění. Dle § 1 vlád. nařízení ze dne 21. dubna 1921, čís. 173 sb. z. a n., kteréž vládním nařízením ze dne 20. prosince 1921, čís. 427 sb. z. a n. bylo zachováno v platnosti, nemohou však pohledávky znějící na rak.-uh. koruny, jež vznikly před 26. únorem 1919 mazi fysickými nebo právnickými osobami, z nichž jedna měla dne 26. února 1919 své sídlo v Československé republice a druhá v Rakouské republice za platnosti tohoto nařízení soudně býti uplatňovány. V tomto případě není žalována firma Max. O. v Kraslicích, nýbrž, její majitel, který dne 26. února 1919 měl bydliště ve Vídni. Ježto žalobkyně měla sídlo v Praze, sporná pohledávka vznikla před 26. únorem 1919, a měna mezi stranami jest sporná, měla žaloba soudem prvé stolice býti odmítnuta pro nepřípustnost pořadu práva.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc odvolacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Vládní nařízení ze dne 21. dubna 1921, čís. 173 sb. z. a n. zakazuje v odstavci prvém soudní vymáhání peněžitých závazků, v předpisu tom blíže vytčených za podmínek tamže uvedených a ustanovuje v odstavci druhém jako důsledek zákazu toho přerušení zahájených řízení soudních. Ustanovení toto, jež platí dosud, je vztahovati i na případy, v nichž spor byl zahájen již za platnosti tohoto nařízení (výnos min. sprav. ze dne 26. dubna 1921, čís. 10 věstn.). Napadené usnesení, zrušující rozsudek i řízení jemu předcházející a odmítající pro, tentokráte žalobu, neodpovídá uvedenému předpisu. Nejvyšší soud není však s to přerušiti sám řízení ve smyslu nařízení, ježto nebyly aspoň vzhledem k celé zažalované částce prokázány veškeré jeho podmínky. Že valuta jest sporná, je patrno z odpovědi na žalobu. Nesporno je dále, že žalobkyně měla v rozhodný den sídlo v Praze a že žalovaný bydlil tehdy ve Vídni. Žalován je Dr. Max O. prot. Kaufmann und Inhaber der gleichnamigen Firma in Graslitz, wohnhaft in Wien, žaloba počíná tvrzením: Wir standen mit dem Beklagten und seiner Firma in Graslitz im Kontokor- rentverkehre .... a žalobní prosba navrhuje odsouzení tohoto žalovaného. Přes to však nelze hned předem zamítnouti náhled procesního soudu, že bydliště strany není za uvedených okolností rozhodující, nýbrž bude uvažovati o tom, zda nejde tu o samostatnou jednotku hospodářskou ve smyslu nařízení vlády ze dne 7. srpna 1922, čís. 265 sb. z. a n. poslední odstavec § 1, a zda jednotka ta měla v rozhodný den sídlo v území tohoto státu. V tomto případě nelze řízení přerušiti ohledně pohledávek, jež vztahují se výhradně na tuto hospodářskou jednotku. Procesní soud dospěl v tomto směru k přesvědčení, že závod žalovaného v Kraslicích byl naprosto samostatným a nezávislým, a že tento spor týká se výhradně tohoto závodu. Odvolací soud pokládá za rozhodující bydliště majitele firmy, což by bylo jedině správné v tom případě, kdyby kraslický jeho závod nebyl samostatnou hospodářskou jednotkou. Tato skutečnost nebyla odvolacím soudem zjištěna, a je proto třeba řízení v tomto směru doplniti. Konečně jde o poslední otázku, kdy vznikla zažalovaná pohledávka. Odvolací soud předpokládá, že se tak stalo před 26. únorem 1919, žalobkyně však vytýká právem nedostatek skutkových předpokladů pro toto zjištění. Zažalována je totiž pohledávka z kontokorentního spojení částkou, jež pro žalobkyní vyplývala dnem 10. června 1921. Žalovaný přednesl sám, že pokračoval v obchodním spojení se žalobkyní i po kritickém dnu, a dle zjištění procesního soudu dluhoval žalovaný žalobkyni z tohoto spojení koncem února 1919 61004 Kč 60 h, kdežto zažalována je částka 68636 Kč. Tomuto zjištění odporuje ovšem uvedený předpoklad odvolacího soudu, jenž se vůbec nezabýval spornými okolnostmi po stránce skutkové, a není proto možno nejvyššímu soudu převzíti předpoklad ten jako skutkové zjištění. Vládní nařízení čís. 173 nevztahuje se ovšem na pohledávky vzniklé po rozhodném dnu. Bude proto možno řízení přerušiti, nebude-li závady shora uvedené, pouze vzhledem k částce, již odvolací soud zjistí jako dluh žalovaného z 26. února 1919» kdežto vzhledem ke zbytku bude nutno v odvolacím řízení pokračovati bez ohledu na toto vládní nařízení..

Citace:

č. 2012. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1052-1054.