NPD documents search: Váž. civ., 21 (1939)

Čís. 2637.

Za vyrovnacího řízení lze na dlužníkovy věci navrhnouti exekuci jen s výslovným obmezením, že smí se vykonati teprve a pouze po právoplatném ukončení vyrovnacího řízení. Přeje si, by hleděno bylo k odstavci čtvrtému §u 10 vyr. ř., jest věřitel povinen, by v exekučním návrhu tvrdil a osvědčil skutkový podklad tohoto zákonného ustanovení.
(Rozh. ze dne 16. května 1923, R I 425/23.)
Exekuční soud povolil exekuci na jmění dlužníka, ač bylo o jeho jmění zahájeno řízení vyrovnací, jež v době podání a vyřízení exekučního návrhu ještě skončeno nebylo. Rekursní soud zamítl exekuční návrh. Důvody: Dle §u 10 cis. nařízení ze dne 10. prosince 1914, čís. 337 ř. zák. o řízení vyrovnacím nemůže po zavedení tohoto řízení na jmění dlužníka pro pohledávku proti němu nabyto býti na věcech jemu náležejících soudcovského zástavního neb uspokojovacího práva. Že by tu byla výjimka z tohoto pravidla, vytčená v §u 10, odstavci čtvrtém, vyr. ř., že by totiž šlo o pohledávku z uvedených tam právních činu dlužníka nebo správce vyrovnávacího, vymáhající věřitel v návrhu ani netvrdil, soudu exekuci povolujícímu pak dle §u 3 ex. ř. nepřísluší, by před vyřízením návrhu konal o něm šetření.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Napadené usnesení vyhovuje věci i zákonu; vývody dovolacího rekursu nejsou způsobilé, aby vyvrátily správné odůvodnění usnesení toho. Dle prvého odstavce §u 10 vyr. ř. nelze po zavedení vyrovnacího řízení nabýti soudcovského práva zástavního na věcech dlužníkových. Stěžovatel ovšem správně tvrdí, že vymáhající věřitel nenabývá zástavního práva již povolením mobilární exekuce, nýbrž podle §u 256 ex. ř. teprve výkonem zabavení; ale nenavrhl, by exekuce mobilární b)la inu povolena s výhradou, že smí býti vykonána pouze a teprve po právoplatném skončení vyrovnávacího řízení, nýbrž navrhl povolení exekuce bez této výhrady a žádal za nařízení výkonu jejího na přihlášku, takže podle §§ 16 i 46 ex. ř. a podle §u 161 j. ř. bylo nutno, povolenou exekuci vykonati hned, jakmile se přihlásil za účelem jejího výkonu, a to i v době, dokud vyrovnací řízení nebylo právoplatně skončeno, což ostatně podle spisů také skutečně se stalo. První soudce tedy povolil exekuci mobilární v odporu se zákonem a soud rekursu právem změnil jeho usnesení a zamítl exekuční návrh, příčící se zákonu, neboť vzhledem na hořejší úvahu bránila povolení exekuce, stěžovatelem navržené, okolnost, že vyrovnací řízení nebylo dosud právoplatně skončeno, právě tak, jako bránila výkonu jejímu. Stěžovatel neprávem poukazuje na čtvrtý odstavec §u 10 vyr. ř., neboť, chtěl-li, by při rozhodování o jeho exekučním návrhu vzat byl zřetel na toto zákonné ustanovení, mel podle druhého odstavce §u 55 ex. ř. v exekučním návrhu uvésti, že jde o pohledávku, vzešlou teprve po zavedení, řízení vyrovnacího dle čtvrtého odstavce §u 10 vyr. ř. a nabídnouti o tom vhodný důkaz. Stěžovatel toho neučinil a soudce, exekuci povolující, nebyl dle §u 3 ex. ř. ani oprávněn, ani povinen konati o tom šetření z moci úřední. Mínění stěžovatelovo, že mělo býti užito ustanovení čtvrtého odstavce §u 10 vyr. ř. a že mělo býti jeho odpůrci ponecháno na vůli, zdali bude chtíti rekursem nebo žalobou dle §§ 35, 36 anebo 37 ex. ř. uplatniti námitku, že nejde o případ čtvrtého odstavce §u 10 vyr. ř., jest mylné, poněvadž toto zákonné ustanovení jest výjimkou z pravidla prvého odstavce §u 10 vyr. ř., kterou byl on povinen tvrditi a dokázati. Okolnosti, jimiž stěžovatel teprve v dovolacím rekursu snaží se dokázati, že jde o pohledávku dle čtvrtého odstavce §u 10, a průvody, jež o těchto okolnostech vede, jsou novotami, na něž nelze hleděti, poněvadž nebyly uvedeny podle druhého odstavce §u 55 ex. ř. v první stolici.

Citace:

čís. 2637. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 883-884.