Čís. 6875.

Osoby, zbavené úplně svéprávnosti, mohou platně pořizovati, jsou-li schopny plné rozvahy. Tuto schopnost jest dokázati tomu, kde se dovolává platnosti posledního pořízení lákové osoby. Pořizovati však mohou takové osoby jen ústně před soudem.
(Rozh .ze dne 8. března 1927, Rv II 636/26.)
K pozůstalosti po Marii F-ové přihlásila se žalobkyně ze závěti, žalovaní ze zákona. Žalovaní prohlásili, že poslední vůli Marie F-ové neuznávají za platnou a pravou, ježto prý zůstavitelka v době zřízení závěti byla slabomyslná. Byvši poukázána pozůstalostním soudem na pořad práva, domáhala se žalobkyně určení, že závěť Marie F-ové jest pravá a platná. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby. Důvody: Jde o dvě otázky: 1. Byla-li Marie F-ová v době, když činila poslední pořízení, rozumově s to projeviti poslední vůli? 2. Jest-li její projev platnou poslední vůlí? Co se první otázky týče, bylo sice spisy okresního soudu zjištěno, že Marie F-ová byla právoplatným usnesením ze dne 14. března 1902 pro blbost dána pod opatrovnictví, v němž zůstala až do své smrti. Avšak způsobilost k poslednímu pořízení nezávisí na formální okolnosti, byla-li dotyčná osoba v daném okamžiku pro duševní chorobu zbavena svéprávnosti čili nic, nýbrž na tom, byla-li tehda ve skutečnosti příčetná čili nic, bez ohledu na svou formelní svéprávnost, ovšem pokud jde o rozum pořizovatele, nikoliv o to, byl-li snad prohlášen za marnotratníka. To vychází z ustanovení §§ 566 a 567 obč. zák. v jejich spojitosti a v protikladnosti jejich k ustanovení §u 568 obč. zák., který způsobilost k poslednímu pořízení u marnotratníků činí závislou výslovně na formelní okolnosti, byla-li dotyčná osoba v daném okamžiku prohlášena za marnotratníka čili nic. Že řád o zbavení svéprávnosti na tomto stavu nic nezměnil, vysvítá nejen z materialií k tomuto řádu, nýbrž i z toho, že jeho § 6 o §§ 567 a 568 obč. zák. se vůbec nezmiňuje, což by byl jistě musel učiniti, kdyby byl chtěl na dosavadním právním stavu něco změniti. Líčený názor zastávají také jak bývalý, tak i nynější nejvyšší soud a Krainz-Ehrenzweig. Běží tudíž o to, byla-li Marie F-ová začátkem roku 1925, když projevila poslední vůli, příčetnou či nikoliv. Bylo zjištěno, že se Marie F-ová následkem úrazu v útlém dětství ve svém duševním vývoji opozdila, že tato zaostalost nebyla tak silná a trvalá, že by se nebyla mohla v pozdějším životě duševně přece jen dále vyvíjeti, že byla dána pod opatrovnictví, při čemž podle tehdejších zákonných předpisů musila býti označena za blbou, ačkoliv nešlo u ní o tuto formu duševní zakrnělosti, že její další životní vývoj a její chování potvrdilo, že ve skutečnosti běželo jen o slabomyslnost, že porucha řeči nemůže býti uváděna v souvislosti s duševní ochablostí, protože je to symptom poruchy motorického aparátu, že byla o své situaci dostatečně orientována, že byla s to vykonávati prostší práce v hospodářství a domácnosti, že při nákupech znala cenu peněz a dovedla s nimi zacházeti, takže se jí mohly svěřiti, že poznala náhodný schodek při vrácení peněz, že dovedla posouditi i rozdíl mezi cenami zboží, že věděla, že má majetek v polnostech a kde leží polnosti, že znala jména dotyčných tratí, že byla dbalá svého zevnějšku, že měla cit pro stud a cit náboženské povinnosti, že tedy celkem jevila smysl pro jednoduché obvyklé potřeby denního života a že dovedla jim dostáti potud, pokud nečinily větších nároků na duševní hlubší práci, že to, čemu rozuměla, dovedla dobře vykonati, ovšem, hlavně po vybídnutí, protože vlastní iniciativnost byla u ní oslabena, že výkon poslední vůle, o niž jde, sám i porozumění jemu nekladly zvláštních požadavků na duševní činnost zůstavitelčinu, poněvadž spadají do okruhu činnosti, která jí byla běžná, kterou se zabývala a kterou ovládala, že věděla, co chce vykonati, co chce odkázati, že byla rozhodnuta, komu to chce dáti, výslovně jmenujíc osobu tu a dodavši, by se jí to nemohlo vzíti; že tento dodatek zejména ukazuje na čilost úvahy, která byla s myšlenkou posledního pořízení spojena a nasvědčuje tomu, že zůstavitelka předvídala možnost nějaké překážky, že mimo odkaz žalobkyni pamatovala také na sebe, žádajíc určitý způsob pohřbu a že konečně pamatovala i na faru, a to zase v souladu se svým způsobem života pobožného, že se dobře zhostila poněkud složitějšího duševního pochodu, který vyžádalo poslední pořízení, poněvadž celá myšlenková materie se v ničem nevymykala obvyklým poměrům, v nichž žila, že proto také byla s to myšlenkově ji ovládnouti a o ní rozhodovati a to bez cizího vlivu nebo působení, že v době, kdy projevila svou poslední vůli, byla v takovém duševním stavu, který nutno lékařsky označiti jen jako slabost ducha ve stavu jasného vědomí a s rozvahou — že věděla při tom, oč jde a vyvodila při tom jistou kritiku a že tedy byla s hlediska psychiatrického schopna poslední pořízení činiti. § 567 obč. zák. mluví sice o »na- prostém vládnutí rozumem (bei voller Besonnenheit)«, avšak to jest vzíti jen cum grano salis, totiž, že testátor musí vládnouti úplně rozumem jen potud, pokud jest potřebí ke konkrétnímu právnímu jednání, takže stačí i takový stav duše, při němž duševní nemoc činnosti duševní jest sice na újmu, ale směrem, který pro pořízení nepřichází v úvahu, jak to Krainz-Ehrenzweig učí a také nejvyšší soud uznal, na příklad rozhodnutím čís. 4013 Sb. X. Pokud jde o platnost projevu Marie F-ové, jako poslední vůle, může vzhledem к tomu, že na listině není ani podpisu, ani znamení ruky Marie F-ové, jiti jen o mimosoudní ústní poslední pořízení, k jehož platnosti jako takového jsou uvedeny podmínky v §u 585, 586 obč. zák. Bylo zjištěno, že začátkem roku 1925 byli při-
Civilní rozhodnutí IX. 28 — Čís. 6875 —
434
volani tři svědci, jakož i Martin B., rolník v B., do domu, kde ležela Marie F-ová nemocná, že tato v jich všech současné přítomnosti vážně, rozmyslivši si věc dobře, projevila určitou svou vůli, aniž byla donucena a podvedena a nejsouc v omylu, že poroučí pro případ svého úmrtí své pozemky žalobkyni, že ta bude povinna jí zříditi slavný panenský pohřeb s muzikou a dále, že odkazuje faře na svaté mše 200 Kč a že o tom ihned napsal Josef P. listinu, kterou mimo něho podepsali jako svědci Dr. Sch., Z. a B. Nepatrné rozpory ve výpovčdech svědků tkví v nedokonalosti lidské paměti a jsou pro věc úplně bezvýznamný (viz na příklad rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 5. června 1903 Sb. VI 2371 a t. d.). Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
K rozsouzení sporu postačí omeziti se na dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Toto spatřují dovolatelé v tom, že odvolací soud pokládá poslední pořízení Marie F-ové za platné, ač byla zůstavitelka od roku 1902 pod opatrovnictvím pro blbost a v době posledního pořízení byla u ní shledána slabomyslnost a ač poslední pořízení nebylo učiněno ústně před soudem. Dovolatelé marně se namáhají uplatniti, že znalci uznali, že zůstavitelka byla v takovém duševním stavu, že potřebovala podpůrce. To nerozhoduje, nýbrž rozhodným jest jedině, zda byla, pořizujíc o svém jmění, při plné rozvaze. Podle §u 68 řádu o zbavení svéprávnosti je ten, kdo byl před jeho platností dán pod opatrovnictví pro duševní chorobu, slabomyslnost, šílenství nebo blbost, od počátku působnosti řádu o zbavení svéprávnosti roveň tomu, kdo byl plně svéprávnosti zbaven pro duševní chorobu nebo slabost. Takové osoby jsou podle §u 3 řádu o zbavení svéprávnosti co do způsobilosti к právním jednáním rovny dětem do sedmi let. V nauce spornou otázkou, zda osoby plně zbavené svéprávnosti mohou ve světlých okamžicích platně pořizovati, vyřešil Nejvyšší soud již v nálezu čís. 1221 sb. n. s. v ten smysl, že řádem o zbavení svéprávnosti nebyl zrušen § 567 obč. zák. a že tyto osoby mohou tedy, jsou-li přes zbavení svéprávnosti schopny plné rozvahy, platně pořizovati, že ovšem tuto schopnost dlužno dokázati tomu, kdo se dovolává platnosti posledního pořízení takovéto osoby. Nejvyšší soud neshledává příčiny, by se uchýlil od onoho rozhodnutí, a poukazuje na jeho důvody. Není tedy sporné poslední pořízení neplatno z toho důvodu, že je učinila osoba, která pro blbost byla dána pod opatrovnictví, prokáže-li se schopnost pořizovací (plná rozvaha) v okamžiku, kdy bylo učiněno. Pro způsobilost pořizovací při osobách, zbavených plně svéprávnosti, rozhoduje tedy, zda byly v době posledního pořízení schopny pořizovati, zda byly při plné rozvaze (§§ 565, 567 obč. zák.). Slabomyslnost vylučuje způsobilost pořizovací jen, je-li takového rázu, že postižený nemá proto plné rozvahy, potřebné к poslednímu pořízení. Jest tedy otázkou, zda zůstavitelka učinila poslední pořízení při plné rozvaze. Znalci odpovídají к této otázce v ten smysl, že zůstavitelka — Čís. 6875 —
435
učinila poslední pořízení ve stavu jasného vědomí, s rozvahou a vážností, beze všeho násilí a podstatného omylu, a uvádějí na odůvodněnou toho jednotlivé zjevy jejího duševního stavu. Tímto posudkem nebyl ovšem soud vázán. Otázka schopnosti pořizovací a, zda byl zůstavitel při plné rozvaze, jest otázkou právní a soud usoudí podle toho, jaké schopnosti duševní znalci shledali a, zda jsou takové, že připouštějí plnou rozvahu pořizovací. Dovolatelé v tom směru neuvádějí konkretne, proč vylučují u zůstavitelky plnou rozvahu. Okolnost, že byla slabomyslná, o sobě ještě plné rozvahy nevylučuje. Soud dovolací však nemá příčiny, by se uchyloval od právního názoru soudu odvolacího, že stav zůstavitelky připouštěl plnou rozvahu, když podle znaleckého posudku poznávala dosah posledního pořízení, věděla, co chce vykonati, co a komu chce odkázati, tedy byla schopna úvahy o svém jednání a jeho dosahu a svobodného rozhodnutí. Její zaostalost duševní nebránila tomu, aby si neuvědomila dosah svého jednání, aniž působila nepříznivě na její rozhodnutí. Leč poslední pořízení není přes to plátno proto, že nebylo učiněno ústně před soudem. Zákon ovšem nařizuje tuto formu v §u 4 (2) řádu o zbavení svéprávnosti výslovně jen pro osoby, které byly částečně zbaveny svéprávnosti. Ale bylo by protimyslné, by nebyla táž forma vyžadována i u těch, kdož byli zbaveni svéprávnosti zcela. Účelem ustanovení §u 569 obč. zák. a §u 4. řádu o zbavení svéprávnosti o potřebě ústního pořízení před soudem jest, by u osob, při nichž není zcela nepochybno, že činí poslední pořízení s potřebnou rozvahou a že jsou této rozvahy schopny, bylo pořízení učiněno před soudcem, osobou práva znalou a schopnou, posouditi volnost projevu a plnost rozvahy a schopnost к ní. Proto právě nařizuje zákon, by se soudce přiměřeným pátráním hleděl přesvědčiti, zda pořízení se děje svobodně a s rozvahou, a v soudním protokole má býti proto uvedeno, co z konaného pátrání v naznačených směrech vyplynulo (§ 569 obč. zák.). Třebaže tedy zákon považuje dospělé nezletilce do osmnácti let a osoby, částečně zbavené svéprávnosti pro chorobu a slabost ducha, za způsobilé pořizovati, předpisuje к platnosti pořízení zvláštní záruku soudní formou, spojenou s vyšetřením svobodné vůle a rozvahy, a vyšetření to má se díti orgánem spolehlivým, znalým práva, a nemělo tedy býti posuzování této nesnadné otázky ponecháno pouze úsudku svědků při výslechu po smrti zůstavitele v případném sporu. Stejných záruk jest však tím více potřebí u osob, které pro duševní chorobu nebo slabost byly plně zbaveny svéprávnosti a mohou činiti pořízení jenom tehdy, jsou-li ve stavu, který připouští plnou rozvahu a ovládání mysli. Ponechati u takýchto osob zjišťování jejich pořizovací schopnosti bez zákroku soudce práva znalého (nebo notáře) (§ 70 notářského řádu, nález čís. 5414 sb. n. s.) jen laickému pozorování svědků, příčilo by se účelu zákona. Když tedy zákon podle výkladu, přijatého Nejvyšším soudem, připouští přes doslov §u 3 řádu o zbavení svéprávnosti, že i osoby, zbavené svéprávnosti, mohou pořizovati, a dovozuje se to ze zákonodárcova úmyslu, který v samém zákoně ovšem nedošel výrazu (§ 3 zákona), lze se tím spíše dovolati účelu zákona a zákonodárcova úmyslu při širším výkladu §u 4. řádu o zbavení svéprávnosti, ježto je v duchu
28* — Čís. 6876 —
436
zákona a podle úmyslu zákonodárce odůvodněno, by i ti, kdož jsou plně zbaveni svéprávnosti, mohli pořizovati jen ústně před soudem. (Srov. Krainz-Ehrenzweig: System, II. díl, část 2., str. 342, vydání z roku 1917), Ježto tedy poslední pořízení zůstavitelky, která byla před působností řádu o zbavení svéprávnosti dána pod opatrovnictví a považuje se za plně zbavenu svéprávnosti, nebylo učiněno ústně před soudem, je pořízení to neplatno a bylo v důsledku toho vyhověti dovolání a změnou rozsudků nižších soudů zamítnouti žalobu o uznání platnosti závěti.

Citace:

Čís. 6875. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 458-462.