NPD documents search: Boh. adm., 11 (1929), sv. 1

Čís. 10505.

Na nárok zaměstnance proti zaměstnavateli na náhradu škody, ježto ho nepřihlásil k nemocenskému pojištění, ač tak slíbil, jest přípustné započtení.
(Rozh. ze dne 3. února 1931, Rv 1 260/30.)
Proti žalobě zaměstnankyně na zaměstnavatele o náhradu škody, ježto ji nepřihlásil řádně k nemocenskému pojištění, ač to byl slíbil, namítl žalovaný započtením vzájemnou pohledávkou na náhradu útrat. Procesní soud prvé stolice uznal po právu pohledávku namítanou započtením a v důsledku toho žalobu zamítl. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Mylného posouzení po stránce právní dostalo se věci v prvé stolici dle odvolání proto, že bylo za přípustné uznáno započtení vzájemné pohledávky odpůrcovy na pohledávku odvolatelky. Přípustnost započtení odvolání vylučuje, poněvadž předmětem pohledávky odvolatelky jest nemocenské, nárok na nemocenské jest nárokem ryze osobním a nezabavitelným a nelze naň započísti útratovou pohledávku odpůrce. Odvolatelce lze dáti za pravdu, že na nárok na nemocenské nelze jiné nároky započísti. To vyplývá z úvahy, že, nedovoluje-li zákon, by nárok na nemocenské byl postoupen, zastaven a zabaven (§ 62 zákona ze dne 30. března 1888, čís. 33 ř. zák. a § 139 zákona ze dne 9. října 1924, čís. 221 sb. z. a n. v doslovu zákona ze dne 8. listopadu 1928, čís. 184 sb. z. a n.), nedovoluje ani, by na nárok ten byl započten jiný nárok. Děje se tak z důvodů sociálně-politických ve veřejném zájmu, by zaměstnanec nebyl uvržen v bídu. Než odvolatelka přehlíží, že v souzeném případě nejde o nemocenské podle zákonů o nemocenském pojištění, nýbrž o nárok smluvní, jenž nepřísluší odvolatelce proti okresní nemocenské pojišťovně, nýbrž proti osobě soukromé a na který se proto řečené omezení zákona nevztahuje. Podle toho není proti uplatněnému započtení se stanoviska zákona závady.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání, jež se opírá o dovolací důvod § 503 čís. 4 c. ř. s., není důvodné. Žalobkyně napadá, jako v odvolacím řízení, jen názor, že jest možné započtení žalobního nároku na procesní útraty odpůrci právoplatně přisouzené. Leč tento názor jest úplně správný a odvolacím soudem případně odůvodněn. Sluší jen tolik dodati, že ustanovení § 139 zákona ze dne 9. října 1924, čís. 221 sb. z. a n. jest ustanovením zvláštním a nelze ho proto vykládati způsobem rozšiřujícím. Paragraf ten pojednává o postupu, zastavení a zabavení nároků podle tohoto zákona, tedy jen o nárocích na přiznání dávek podle zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří proti ústřední sociální pojišťovně. O takový nárok tu nejde, a to ani ohledně toho, co dovolatelce přísluší (náhrada škody na základě slibu) ani ohledně osoby, proti které nárok uplatnila. Není proto proti uplatněnému započtení závady.

Citace:

Čís. 10505. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 155-156.