Oheň a utrejch.

Vetchá chaloupka čp. 179 v Novém Hrádku byla skoro na spadnutí, když si ji 1. září 1924 koupil od Josefa Sedláčka 62letý tkadlec Ferdinand Remeš za 4500 Kč. Měl sám jen 2500 Kč, ale 2000 Kč sehnala po svých kapsářích jeho věrná družka, 78letá žebračka Alžběta Machová. Tyto 2000 Kč svému skoromanželi půjčila a dala si půjčku tu také řádně vtěliti do knih. Také Sedláček, dřívější majitel, si smluvně vyhradil, že v chaloupce bude míti až do smrti bezplatný byt.
Stařena i její mladší přítel s radostí se nastěhovali do chaloupky. Býti domácími pány bylo pro ně tak dlouho sladkým, nedostižným ideálem. Ale záhy se jim radost měnila v žal. Došky na střeše vítr pocuchal, do světnic natékalo, chalupa chátrala, na opravy peněz nebylo a Machová, bojíc se o své peníze na chalupě, pobízela Remeše, aby chalupu prodal. Ale na starou barabiznu se kupec nenašel — zůstala Remešovi na krku. Co s ní? Machovou napadlo to první — zapálit! Chalupa je pojištěná z dřívější doby u pojišťovny „Concordia“ na 3000 Kč a harampádí ve světnici u „České vzájemné pojišťovny“ na 4000 Kč, pojišťovny vyplatí pojistky a Machová přijde ke svému. Starý Remeš se křižoval. Ale stálá kapka i kámen prorazí. Chalupa byla stále nahnutější, červotočivé trámy sotva ji držely — v červenci letošního roku na návrh přistoupil. Ve středu 7. července odešla ráno Machová na žebrotu a když odešel tkadlec Sedláček do práce, zamkl Remeš chalupu a šel na nádraží do Nového Města nad Metují, kde s Machovou smluvili schůzku. Sešli se o 19. hod., ale starý Remeš ztrácel odvahu k činu, bál se trestu a naříkal, že by si raději zkrátil život, než by byl zavřený. Stařenka ho posilovala, jen ať zapálí, a do dlaně uděšeného dědy vtiskla dva kousky utrejchu. Kdyby to prasklo, že zapálil, ať to sní. Ona sama se lehčeji uživí, takhle musí žebrat na dva. Remeš apaticky svolil, beztak na tom světě nic nemá, když mu Machová ani tu kurku nepřeje. O půlnoci došli do Nového Hrádku. Machová počkala na pokraji lesa a děda šel zapálit. Stačila jedna zápalka, kupa suchého roští se vzňala a plamen byl hned v doškách a hltavě polykal slzy, prýštící z tučných listů netřesku. Po činu vrátil se Remeš k Machové do lesa a tam se schovali. Asi za dvě hodiny šli domů, z chaloupky byla však již hromádka popela.
Tolik asi o osudu chaloupky praví žaloba.
Prozradilo se to, ale dědeček se neotrávil. Zkroušeně zasedl s babičkou před lavici porotců. Machová je scvrklá stařenka, polovyhaslých, stále slzících očí. Na nohou má pantofle a přes sebe přehozenou vyrudlou loktušku. Dva žalostivé stařičké hlasy naříkaly: Chaloupka stála na skále a byla tak maličká, že by čtyři mužští ji unesli v rukou. Dali za ni 4500 Kč. Úřady jim poručily, neopraví-li chaloupku, že se musí vystěhovat. Na opravu peněz neměli a než by čekali, až spadne a někoho zabije, raději ji zapálili. Stařenka čekala v lese s ranečkem krajíčků, které vyžebrala v Krčíně, a Remeš šel škrtnout.
Porotcové desíti hlasy zamítli, že je Remeš vinen žhářstvím, avšak devíti hlasy uznali, že Machová je spoluvinna na zločinu žhářství. Po upozornění předsedy soudu, že v rozhodnutích je odpor, porota odebrala se k poradě znovu a devíti hlasy odpověděla záporně i na otázku spoluviny Machové.
Na základě verdiktu porotců vynesl pak soudní dvůr rozsudek osvobozující.

Citace:

č. 7577. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 630-632.