Č. 3206.

Obecní úředníci. — Administrativní řízení: I. * Obec Mor. Ostrava nebyla oprávněna svým mobilisovaným úředníkům, ustanoveným podle statutu z r. 1912, dodatečnou úpravou jednostrannou zmenšiti statutátní požitky za dobu, kdy konali vojenskou službu ve válce. — II. O sporech o požitcích obecních úředníků a zřízenců, vznesených na úřad za platnosti zák. č. 443/1919 a č. 16/1920, platí kompetenční předpisy těchto zákonů, třebas jde o požitky za dobu před účinností cit. zákonů. — III. Předpisy zák. z 22. května 1878 č. 59 ř. z. o požitcích státních zaměstnanců po čas vojenské služby neplatí — ani analogicky — pro zaměstnance obecní. — II. O povaze drahotních přídavků.
(Nález ze dne 4. února 1924 č. 1608).
Věc: František A. a spol. v Mor. O. (adv. Dr. Felix Winterstein z Mor. Ostravy) proti mor. zen.Jcému výboru (zem. rekretář Severin Havíř — za zúčastněnou obec: adv. Dr. Rud. Matouš z Mor. Ostravy) o služební požitky.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud st-lům Vilému B. upírá nárok na výplatu plných systemisovaných požitků služebních za dobu služby vojenské, zrušuje se pro nezákonnost; jinak zamítá se stížnos-t jako bezdůvodná.
Důvody: Když vypukla světová válka a větší část zaměstnanců města Mor. Ostravy byla povolána ke konání vojenské služby, obec těmto povolaným zaměstnancům na dobu konání vojenské služby redukovala jejich služební požitky. St-lé vznesli proti obci nárok, aby jim částky služného incl. bienálních, starobních, správčích a aktivních přídavků, které jim takto následkem povolání k vojenské službě válečné byly zadrženy, dodatečně byly vyplactny, zároveň pak domáhali se toho, aby jim vyplaceny byly také drahotní a nákupní přídavky, které obec zatím poskytovala zaměstnancům k službě vojenské nepovolaným.
Nárok vymáhali nejprve cestou soudní, žalobou z 29. srpna 1919,
když pak nejvyšší soud rozsudkem z 12. července 1921 žalobu odmítl
pro nepřípustnost pořadu práva, uplatnili jej podáním z — u městského úřadu, domáhajíce se vyplacení svrchu zmíněných požitků určitopadu 1918.
Na základě usnesení ze 14. února 1922 rozhodnutím ze 7. března 1922
obecní spi. komise vznesené nároky zamítla.
Rekurs podaný st-li do tohoto usnesení byl nař. rozhodnutím zamítnut, pokud jde o úředníky jako neodůvodněný, pokud jde o zřízence pak pro nepříslušnost zemského výboru.
V tomto druhém směru žal. úřad opřel se o ustanovení § 24 zák. ze 17. prosince 1919 č. 16 Sb. z r. 1920, který spory ze služebního poměru obecních zřízenců odkazuje na pořad práva soukromého. Zamítavý výrok ohledne ostatních st-lů, kteří jsou obecními úředníky, odů- vodňuje v podstatě — pokud jde o nárok na doplacení zadržených požitků řádných — tím, že organisační statut obecní z r. 1912 žádného ustanovení o požitcích obecních zaměstnanců povolaných ku konání vojenské služby válečné nemá, a že obec byla oprávněna v základě § 31 ob. zř. mezeru tuto svými usneseními vyplniti a požitky mobilisovaných zaměstnanců jednostranně redukovati. Co se týče nároku na drahotní a nákupní přídavky, nepřiznal ho žal. úřad st-lům proto, že tyto přídavky nejsou součástí základního platu, obec není povinna svým zaměstnancům je poskytnouti a ve svých usneseních, jimiž je upravila, zaměstnance povolané k vojenské službě válečné z požitku jich vyloučila.
Stížnost vytýká především žal. úřadu nedůslednost, když se ohledně úředníků prohlašuje příslušným, kdežto ohledně zřízenců kompetenci svou popírá, a namítá, že rozlišování takové je neodůvodněno, poněvadž jde o nároky na požitky za dobu před platností zákonů z 23. července 1919 č. 443 resp. z 17. prosince 1919 č. 16 Sb. ex 1920, kdy mezi úředníky a zřízenci co do kompetence nebylo rozdílu. Námitka ta není správná. Pro otázku kompetence není směrodatno, do které doby spadá nárok, o nějž je spor, nýbrž teprve okolnost, kdy strana spor na úřad vznáší a tím vůči úřadu uplatňuje svůj nárok na právní ochranu (srv. zásadu vyslovenou v §§ 29 a 54 jur. normy); neboť teprve v této chvíli vzniká onen právní poměr mezi stranou a veřejnou mocí, pro nějž prá- vě předpis kompetenční dává po jedné stránce právní normu. Spor, který v daném případě byl předmětem rozhodování žal. úřadu, vznesen byl na správní úřad podáním st-lů z 25. a 27. října 1921. V tuto dobu byly však v platnosti iiž kompetenční předpisy § 40 zák. z 23. července 1919 č. 443 Sb. resp. § 24 zák. ze 17. prosince 1919 č. 16 Sb. ex 1920. Ježto dle onoho předpisu spory vzešlé ze služebních poměrů obecního úředníka rozhodují se pořadem instancí samosprávných, kdežto dle tohoto ustanovení spory ze služebních poměrů obecních zřízenců odkázány jsou na pořad soudní, postupoval žal. úřad správně, když rekurs st-lů vyřídil meritorně jenom pokud byl podán obecními úřed- níky, kdežto rozhodování o nárocích rekurentů - zřízenců pro nepříslušnost odmítl. Že by rekurenti, ohledně nichž meritorní rozhodnutí odmítnuto, nebyli obecními zřízenci ve smyslu zák. ze 17. prosince 1919 č. 16 Sb. ex 1920, stížnost nenamítá, a není proto podnětu touto otázkou se obírati.
Ve věci samé, kterou bylo možno zabývati se ovšem jen ke stížnosti oněch st-lů, kteří jsouce obecními úředníky dosáhli meritorního rozhodnutí zv-u — dlužno rozlišovati jednak výrok o služném a ostatních řádných (systemisovaných) požitcích služebních, jednak výrok o drahotních a nákupních přídavcích.
ad 1) Nař. rozhodnutí vyvozuje docela správně z ustanovení § 31 ob. zř. mor. oprávnění ob. zastupitelstva, upravovati jednostranně požitky obecních zaměstnanců.
Oprávnění to je výronem organisační moci, kterou cit. ustanovení obci dává, a ve směru, o nějž tu jde, výslovně uznává. V základě této své moci obec může v mezích všeobecných předpisů právních služební poměry svých zaměstnanců jednostranně upravovati s účinkem pro ně závazným. Potud mají ovšem tyto předpisy obcí vydané povahu podobnou zákonům. Nemajíce však formální moci zákona, mají nepřekročitelnou hranici svoji v nabytých právech zaměstnanců. Jestliže obec upravila určitým způsobem hmotné poměry svých zaměstnanců, je vůči nim vázána a nemůže se pozdějšími úpravami dotýkati práv, kterých z dřívější regulace hmotných poměrů svých nabyli. Změna taková — pokud by neměla opory ve výslovné výhradě dříve učiněné anebo v nějaké normě zákonné — byla by pro zaměstnance účinná jenom s jeho souhlasem.
Žal. úřad vychází z nepopřené skutkové podstaty, že pro všechny st-le úředníky platí organisační statut ze 7. a 28. června 1912 čj. 3428. Nss je dle § 6/1 zk. o ss touto skutkovou podstatnou vázán a nemůže proto přihlížeti k námitce zúčastněné strany, vznesené v odvodním spisu, že na st-le Raimunda K., Gustava L. a Jana U. jakožto úředníky pouze provisorní statut ten se nevztahuje.
Cit. statut z r. 1912 upravuje v §§ 13 a násl. požitky obecních úředníků a sluhů, a to v §§ 13 a 14 definitivních úředníků a v § 15 definitivních podúředníků a sluhů, v § 16 městské bezpečnostní a civilní stráže. Jako systemisované služební požitky uvádí služné, bienální přídavky, starobní přídavky, přednostenské (správčí) přídavky a aktivitní přídavky. § 18, jehož se stížnost dovolává, stanoví, že požitek systemisovaných platů počíná — pokud není stanoveno jinak — dnem nastoupení služby. § 21, rovněž stížností dovolaný, stanoví, že definitivní zaměstnanci mohou býti propuštěni ze služby jenom po provedeném discipl. řízení usnesením ob. zastupitelstva. § 26 jedná o provisorním ustanovení a postavení.
O tom, jaký účinek má povolání k vojenské službě na pobírání systemisovaných platů, statut nemá ustanovení žádného, a rovněž neobsahuje žádného všeobecného předpisu, že systemisované požitky příslušejí úředníku jenom po dobu, pokud efektivně koná službu u obce. Ustanovení takové nelze shledávati ani v § 2, dovolaném v odvodním spisu zúčastněné strany, jenž normuje toliko, že zaměstnanci jsou podřízeni starostovi a jsou povinni záležitosti jim přikázané vyřizovati podle jeho příkazů. Dává-li však statut zaměstnanci obecnímu nárok na systemisované požitky, neustanovuje při tom, že nárok ten přísluší jenom po dobu efektivní služby u obce, nemá dále žádného ustanovení o tom, že povoláním k činné službě vojenké služební poměr a zejména nárok na systemisované platy zaniká nebo nějak se modifikuje, pak nelze nežli souditi, že nárok na systemisované požitky, jehož zaměstnanec obce, na základě statutu toho v obecních službách ustanovený, tímto ustanovením nabyl, trvá neztenčeně dále tak dlouho, dokud trvá služební poměr sám, a tedy i po dobu, kdy zaměstnanec koná službu vojenskou. Námitky, které proti tomu uvádí odvodní spis zúčastněné strany, opíraje se o vnitřní povahu námezdní smlouvy, o ustanovení novely k o. z. o. z 19. března 1916 č. 69 ř. z., o materialie k této novele, dále o zák. obchodní a zák. o obch. pomocnících, nejsou důvodný. Neboť při službě obecní, o jakou tu jde, jde o služební poměr veřejnoprávní, jehož podstata není — jako při soukromoprávním poměru námezdním — charakterisována pouhým »do, ut facias«. Služební požitky nejsou tu toliko úplatou za konané práce, nýbrž také ekvivalentem, jejž veřejnoprávní zaměstnavatel dává svému zaměstnanci za to, že se mu celou svou osobností dal k disposici. Nelze proto bez positivního ustanovení z toho, že zaměstnanec takový nekoná efektivně službu, již o sobě vyvozovati, že zaniká jeho nárok na systemisované požitky.
Konečně nelze vyvozovati ničeho ani ze zák. z 22. května 1878 ř. z. č. 59, neboť ten mluví jen o zaměstnancích státních a o osobách, které jsou jim po zákonu postaveny na roveň, a na zaměstnance obecní tedy se nevztahuje. Nelze jej však aplikovati ani analogicky, poněvadž neobsahuje pouhé následky plynoucí z povahy veřejnoprávního poměru služebního, nýbrž specielní ustanovení výjimečná pro obor služby státní, a vzhledem k zásadní samostatnosti .služební organisace obecní, kterou obec má volnost dle své vůle upravovati, není použití oněch specielních ustanovení per analogiam přípustno. Jestliže podle předchozích vývodů stěžující si ob. úředníci měli podle organisačního statutu z r. 1912 nárok na to, aby jim systemisované služební požitky byly neztenčeně vypláceny i po dobu, kdy konali službu vojenskou, nemohla pozdější usnesení ob. zastupitelstva, jimiž služební platy narukovaných zaměstnanců po dobu vojenské služby byly redukovány, nároku tohoto se dotknouti. Nař. rozhodnutí, pokud na st-le tato usnesení vztahuje a upírá jim proto po dobu jejich vojenské služby nárok na plné systemisované požitky, spočívá tedy na mylném právním názoru, a bylo je proto v tomto bodu zrušiti.
ad 2) Naproti tomu neshledal nss stížnost důvodnou, pokud uplatňuje nárok st-lů-úředníků, aby jim za dobu jejich vojenské služby přiznány byly také drahotní a nákupní přídavky poskytované se strany obce úředníkům nenarukovaným.
Není správným názor stížnosti, že tyto přídavky jsou součástí základního platu, t. j. systemisovaného služného. Obec může ovšem čeliti nepříznivému vlivu drahotních poměrů na hmotnou situaci svých zaměstnanců tím, že zvýší systemisované služné jejich. Může však učiniti tak také samostatnými přídavky, jako se stalo i zde. V tomto případě přídavky nestávají se formálně součástí služného, nýbrž zachovávají povahu platů právně samostatných jako prozatímní příspěvky na výživu, které na čas přistupují k platům systemisovaným, aniž by však s nimi splývaly. Samostatná povaha jejich jeví se nejlépe tím, že pro výměru jich po většině nejsou rozhodna hlediska služební, nýbrž momenty sociální. Zvolí-li obec tuto formu přídavků — která ostatně byla všeobecně obvyklá — dlužno pak nárok na jich pobírání posuzovati samostatně, aniž možno aplikovati na ně předpisy platné pro pobírání požitků řádných.
Stížnost se ovšem snaží dovoditi, že obec vůbec byla povinna poskytnouti svým zaměstnancům drahotní přídavky, a to všem bez rozdílu, konají-li službu efektivně či jsou-li ve službě vojenské. Ale všechny ty ohledy spravedlnosti a slušnosti, které uvádí, mohou nanejvýše odůvodniti morální povinnost obce k poskytnutí drahotních přídavků. Oprávní povinnosti obce, poskytnouti zaměstnancům takové přídavky, nemůže býti řeči, pokud tu není positivního zákona, jenž by povinnost takovou obci ukládal. Takového zákona po dobu, o kterou jde, však není. Bylo tedy ponecháno obci úplně na vůli, chce-li drahotní a nákupní přídavky svým zaměstnancům poskytnouti čili nic a v kladném případě, jak je chce upraviti, a bylo jí zejména také volno zaměstnance, kteří konali službu vojenskou, z požívání jich vyloučiti.
Dovozuje-li stížnost z předpisů o. z. o. o darování neudržitelnost pojetí drahotních přídavků jako pouhých darů, dlužno na to odpověděti, že nejde o žádnou soukromoprávní darovací smlouvu, nýbrž o jednostranný akt obce jako veřejného zaměstnavatele, na nějž ovšem předpisů o. z. o. aplikovati nelze.
Zbývá tedy jediné otázka, mají-li stěžující si úředníci obce nárok na vyplacení drahotních a nákupních přídavků za dobu, kdy konali službu vojenskou, podle positivních úprav, jakých se přídavkům těmto dostalo ob. zastupitelstvem mor.-ostravským. Stížnost poukazuje v tomto směru pouze na usnesení ze 16. března a 7. listopadu 1917, kterými prý vyloučení narukovaných zaměstnanců z pobírání drahotních přídavků vyhrazeno nebylo. Nelze jí však přisvědčiti ani v tomto bodu.
První opatření obce, kterým drahotní přídavky uděleny, to jest výnos z 19. dubna 1915, výslovně zaměstnance povolané ke konání vojenské služby vylučovalo; další usnesení ob. zast. z 21. ledna 1916 a ze 14. července 1916 upravují jenom drahotní přídavky »dosud poskytované«, a spokojují se tedy jen novou úpravou jich výměry, aniž by rozšiřovaly okruh osob k pobírání přídavků oprávněných. Do doby vydání obou usnesení ve stížnosti dovolaných st-lé tedy, jakožto zaměstnanci povolaní ke konání služby vojenské, na přídavky ty nároku neměli. Ostatně sami ani nároku takového netvrdí, uplatňujíce jej při ve- řejném ústním líčení výslovně teprve od 1. ledna 1917. Usnesením ze 16. března 1917 povoleny byly drahotní přídavky v nové úpravě od 1. 1917 — jak se výslovně praví — »na místě dosavadních«, a tedy zase jen těm zaměstnancům, kteří dosud na nich participovali.
V oběžníku z 23. března 1917, kterým usnesení ono publikováno, bylo výslovně uvedeno, že jednorázové výpomoci tehdy zároveň povolené má se dostati jen těm zaměstnancům, kteří efektivně konají službu. Pokud se pak týče usnesení ze 7. listopadu 1917, je v bodu 1. výslovně stanoveno, že drahotní přídavek v nové úpravě podle schématu min. nař. ze 14. července 1917 č. 295 ř. z. poskytuje se všem »službu konajícím« zaměstnancům; v intimačním oběžníku ze 17. listopadu 1917 praví se pak, že se nová úprava vztahuje jen na ty zaměstnance, kteří dosud dle usnesení ze 16. března 1917 percentuelního drahotního přídavku požívali, a že také jenom tito přicházejí v úvahu pro současně povolenou jednorázovou výpomoc.
Nelze tedy st-lům ani na základě dovolaných jimi positivních úprav drahotních a nákupních přídavků nárok na ně přiznati.
Jeví se tedy stížnost v tomto bodě bezdůvodnou.

Citace:

č. 3777. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 651-651.