NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 2

Čís. 13620.

Domáháno-li se žalobou zaplacení dobových slev z ročních prémií z několika pojistek o samostatných pojišťovacích smlouvách, o nichž byla vydána zvláštní pojistka, jde o samostatné nároky, z nichž jest s hlediska přípustnosti opravných prostředků posuzovati každý zvlášť.
Pojišťovací smlouva.
Při nároku pojišťovny na zaplacení dobových slev z ročních prémií jest počítati tříletou promlčecí lhůtu od konce roku, v němž pojišťovací smlouva zanikla.
(Rozh. ze dne 8. června 1934, R I 589/34.)
Žalovaný uzavřel se žalující pojišťovnou pojišťovací, smlouvy na deset let. Vzhledem k této pojišťovací době poskytla žalobkyně žalovanému t. zv. dobové slevy. Pojišťovací smlouvy byly však v platnosti jen dvě léta, načež byly pro odpadnutí zájmu žalovaného na pojištění zrušeny. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení dobových slev. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkaje pravomoci, znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud rekurs žalovaného jednak odmítl, jednak mu nevyhověl.
Důvody:
Žalobkyně se domáhá žalobou zaplacení dobových slev z ročních premií ze tří pojistek za dvě léta, a to: z pojistky čís. 233992 slevy 504 Kč, z pojistky čís. 555687 slevy 1176 Kč, z pojistky čís. 170855 slevy 108 Kč. Jde o tři samostatné pojišťovací smlouvy, o nichž vždy byla vydána zvláštní pojistka, proto zažalované dobové slevy z premií ke každé této pojistce tvoří samostatné nároky. Dobová sleva k pojistce čís. 170855 činí 108 Kč, takže jde o nárok bagatelní (§ 448 c. ř. s.). Jest proto rekurs k nejvyššímu soudu, pokud jde o tento nárok, nepřípustný (§ 517 odst. 2 c. ř. s.) a bylo jej odmítnouti (§ 528 prvý odstavec druhá věta c. ř. s.).
Pokud jde o druhé dva nároky, není rekurs odůvodněn a nemohlo mu býti vyhověno. Soud prvé stolice zamítl žalobu, maje za to, že zažalované nároky na zaplacení dobových slev zanikly promlčením, ana je žalobkyně v tříleté promlčecí lhůtě, počítajíc od července 1930, nevymáhala, podavši žalobu teprve 4. října 1933. Ostatními námitkami žalova- ného se již nezabýval. Rekursní soud sdílí sice právní názor prvého soudu, že se nároky, které jsou žalobou uplatňované, promlčují ve třech letech, ale jen potud, že jest počítati promlčecí lhůtu od konce roku, v němž pojišťovací smlouva zanikla, zde tedy od konce roku 1930, takže do podání žaloby (4. října 1933) tato lhůta ještě neprošla. Tento názor rekursního soudu kryje se s doslovem § 19 zák. ze dne 23. prosince 1917, čís. 501 ř. z. a dovolací soud se k němu připojuje. Rekurent sice tvrdí, že se toto zákonné ustanovení netýká nároku pojišťovny, nýbrž jen nároku pojištěnce z pojišťovacích smluv, zejména ne nároku na doplatek premiových slev, a dovolává se rozhodnutí čís. 4713 sb. n. s. Leč právě opak vyplývá z odůvodnění tohoto rozhodnutí, byť i v právní větě nedopatřením nebo chybou tisku bylo vyznačeno, že se promlčecí lhůta § 19 poj. zákona nevztahuje na doplacení tak zv. premiového rabatu. Avšak, i kdyby byl právní názor rekurentův, že ustanovení § 19 zák. čís. 501/1917 ř. z. netýká nároků pojišťovny, správný, byla by jeho posice tím nepříznivější, an by se pak nárok pojišťovny promlčel až ve třiceti letech (§ 1479 obč. zák.).

Citace:

Čís. 13620.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 689-690.