PRAKTICKÉ PŘÍPADY

Povinnost dětí poskytovati zchudlým rodičům slušnou výživu (více dětí stíhá tato povinnost podle poměru jejich mohoucnosti) jest kogentní, nepodléhá tedy ujednání stran, nezávisí také na tom, zdali rodiče svoji povinnost k dětem splnili, svou nouzi nezavinili; přijde jen na to, jsou-li rodiče skutečně v nouzi a mohou-li děti přispívati na jejich výživu bez újmy výživy vlastní. Soud ustanoví, mají-li děti poskytovati výživu nebo platiti výživné.

Důvody nejv. soudu: Vývody, jimiž dovolatelka potírá rozsudek odvolacího soudu pro nesprávné právní posouzení věci (§ 503, 4 c. ř. s.), nemohou vyvrátili správný názor odvolacího soudu, který jest v souhlase se zákonem, s naukou i se soudní praksí.
Předpis § 154 obč. zák. zaručuje rodičům proti dětem nárok na slušnou výživu, upadnou-li v nouzi. Nárok ten není protihodnotou nebo odměnou za to, že rodiče živili, vychovali a zaopatřili děti, nýbrž jest zcela samostatným nárokem, jenž přísluší rodičům i tehdy, když svým rodičovským povinnostem vůči dětem vůbec nedostáli, nebo i když se ocitli v nouzi vlastní vinou. Vyžaduje se jen, aby rodiče byli opravdu v nouzi, to jest v takovém stavu, za něhož se jim nedostává vlastních prostředků ke slušné výživě a aby dítě bylo s to bez újmy vlastní výživy rodičům na jejich výživu přispívati. Nižší soudy zjistily, že žalobce v nouzi skutečně jest, jsa úplně nemajetný, starý а k výdělečné práci neschopný. Že by měsíční příspěvek 30 Kč zmenšoval příjmy žalované tak, že by tím byla ohrožena její výživa, žalovaná ani netvrdí. Okolnost, že prý žalobce se o ni od jejího dětství nestaral, není rozhodná pro její povinnost přispívati na výživu žalobcovu. Zejména se nemůže z té příčiny dovolávati, že povinnost jí uložená odporuje dobrým mravům, poněvadž nemůže býti proti dobrým mravům to, co sám zákon nařizuje předpisem § 154 obč. zák., jenž jest ustanovením práva velícího, jehož platnost nemůže býti ani smluvně vyloučena. Proto neprávem ukazuje dovolatelka k tomu, že žalobce se vzdal vůči svým dětem, tedy i vůči ní, nároku na výživu tím, že se odstěhoval (asi v roce 1927) od své dcery Anny D. z J. zpět do V., ježto vzdání se nároku podle § 154 obč. zák. vzhledem k jeho povaze není závazné.
V zákoně není stanoveno, v jaké formě mají děti svým nuzným rodičům poskytovati výživu, zda v penězích či in natura a ponecháno soudům, aby podle okolností a vyhovujíc zájmům stran určily způsob výživy. Peněžní příspěvky jsou zvláště vhodný tehdy, jestliže jest tu několik dětí, které jsou povinny přispívati na výživu rodičů v poměru své mohoucnosti. Nelze také rodičům vnucovati, aby přijímali od dětí výživu in natura. Proto soudy nižší nepochybily, když odsoudily žalovanou k placení peněžitého příspěvku 30 Kč měsíčně, jenž jejím výdělkovým poměrům jest přiměřený a jenž ji nezatíží více, nežli kdyby měla otce u sebe, k čemuž ostatně ani ve sporu neprojevila ochotu a ani nedokázala, že by některé jiné dítě žalobcovo bylo ochotno toho času žalobce k sobě do výživy vzíti.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 20. května 1932, Rv II 317/23. Karel Jelínek.

Citace:

Revue internationale de la théorie du droit, X. 2.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1936, svazek/ročník 75, číslo/sešit 5, s. 343-343.