Čís. 15806.

Rozsah a pořadí uspokojovacího práva příslušejícího vymáhajícímu věřiteli při vnucené správě nemovitosti.
Dlužník jest povinen vydati vnucenému správci výtěžky nemovitosti (pachtovné), které vybral v mezidobí od povolení vnucené správy až do odevzdání nebo do dokončeni odevzdání nemovitosti vnucenému správci. Byl-li na dlužníkovo jmění prohlášen konkurs, přechází tato povinnost na správce konkursní podstaty.
(Rozh. ze dne 10. února 1937, R I 1269/36.)
Usnesením ze dne 10. května 1935 byla povolena na nemovitý majetek, patřící úpadci, vnucená správa, jejíž výkon byl podle § 19 ex. ř. přenesen na krajský soud v K. Vnucený správce byl jmenován usnesením ze dne 4. března 1936. Jeho uvedení do správy se počalo dne 14. března 1936, pak zavedení vnuceného správce bylo přerušeno a pokračovalo se v něm opět 23. března 1936, kdy vnucený správce byl představen pachtýři B-ovi. Podle oznámení vnuceného správce bylo složeno 30000 Kč pachtýřem B-em na účet starého nedoplatku pachtovného a peníze došly po 14. březnu 1936 správci konkursní podstaty. Pachtýřem byly složeny 18. března 1936. Správce podstaty odporuje žádosti vnuceného správce, aby mu byla tato částka vydána, a tvrdí, že příkaz krajského soudu v K. jako soudu exekučního ze dne 14. března 1936 jest zmatečný, ježto povolující soud, krajský soud v P., usnesením ze dne 12. března 1936 povolil odklad exekuce až do rozhodnutí o návrhu na zrušení exekuce. Dne 14. března 1936, kdy s uvedením vnuceného správce bylo započato, nebyl o tom správce podstaty uvědoměn a nebyl vnucený správce ani představen pachtýři B-ovi, což se stalo teprve 23. nebo 24. března 1936 a tedy v době poukazu peněz pachtýřem B-em nebyla vnucená správa vůbec zavedena, jmenovitě, pokud se týká pachtýře Karla V-a. Prvý soud (konkursní komisař) vyhověl žádosti vnuceného správce a složené peníze mu přikázal. Rekursní soud návrh zamítl.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu. Důvody:
Pro souzený případ není závažné, kdy nemovitost, zasažená vnucenou správou, byla odevzdána vnucenému správci nebo kdy odevzdání to bylo plně vykonáno a dokončeno, neboť odevzdání nemovitosti má podle § 109 ex. ř. význam jen pro posouzení, od které doby přechází na vnuceného správce oprávnění nakládati s výtěžky nemovitosti. V souzeném případě jde však o jinou otázku, totiž o to, zdali jest dlužník povinen vydati Vnucenému správci ony výtěžky nemovitosti, které vybral v mezidobí od povolení vnucené správy až do odevzdání nebo do dokončení odevzdání nemovitosti vnucenému správci. Tu jest důležité ustanovení § 104 ex. ř., podle něhož jest pro pořadí uspokojovacího práva vymáhajícího věřitele při knihovně zapsaných nemovitostech rozhodující čas, kdy dojde knihovního soudu dožádání o výkon poznámky vnucené správy, anebo, byl-li knihovní soud i povolujícím soudem, čas podání návrhu na povolení vnucené správy (§ 29 knih. zák.). Z toho plyne, že vymáhající věřitel nabývá uspokojovacího práva v době uvedené v § 104 ex. ř., neboť, rozhodne-li ona doba o pořadí jeho uspokojovacího práva, pak musí tu již býti i uspokojovací právo samo, poněvadž je předpokladem pořadí. To platí ovšem tenkráte, jestliže vnucená správa byla povolena a usnesení o povolení vnucené správy nepozbude v rekursním řízení účinnosti, nýbrž nabude právní moci, neboť pak působí »ex tunc«. Je-li tomu tak, nebyl povinný oprávněn nakládati s výtěžky zasaženými vnucenou správou již od doby uvedené v § 104 ex. ř., poněvadž by tím zasahoval neoprávněně do uspokojovacího práva vymáhajícího věřitele, a jest proto povinen vybrané výtěžky vydati vnucené správě. Než ani o to nejde, poněvadž správce konkursní podstaty, který v této funkci vystupuje na místě dlužníka, převzal pachtovné 30000 Kč, které složil pachtýř dne 18. března 1936 až po tom, když usnesení o povolení vnucené správy nabylo již právní moci. Usnesení to bylo doručeno správci konkursní podstaty dne 11. srpna 1935 a bylo potvrzeno usnesením vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 1936, jež bylo doručeno účastníkům dne 28. ledna 1936, takže nabylo právní moci dne 5. února 1936. Nezáleží na tom, byl-li rekursu správce konkursní podstaty snad přiznán odkládací účinek, poněvadž to nic nemění na dlužníkově povinnosti vrátiti vybrané výtěžky, jak bylo vyloženo v rozhodnutí č. 12965 Sb. n. s. Poněvadž skutečnost, zda a kdy byl vnucený správce uveden od správy, není rozhodující, jest pro rozřešení otázky, o kterou jde, bezvýznamné vše to, co nastalo až po pravoplatnosti usnesení o povolení vnucené správy a co správce konkursní podstaty uvedl ve svém rekursu proti usnesení konkursního komisaře, když návrhu správce konkursní podstaty na zrušení exekuce nebylo vyhověno pravoplatným usnesením vrchního soudu v Praze.

Citace:

Čís. 15806. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 160-161.