Čís. 16356.Třetí osoba může platně převzíti splnění (§ 1404 obč. zák.) závazků, které dlužníkovi vzniknou teprve v budoucnosti z určitého právního poměru. Platnost a účinnost převzetí splnění jest posuzovati podle jeho právního důvodu.Dohodne-li se třetí osoba s dlužníkem, že opatří jeho věřiteli plnění (§ 1404 obč. zák.), aniž se jí má dostati za její plnění vzájemné hodnoty, jde o darovací slib, k jehož platnosti se vyžaduje forma notářském spisu (§ 1 písm. b) zák. č. 76/1871 ř. z.). (Rozh. ze dne 1. října 1937, Rv II 326/36.)Proti žalobě, jíž se žalob kyne na žalovaném manželovi domáhá zaplacení 3500 Kč jako nedoplatku z trhové smlouvy zřízené ve formě notářského spisu, kterýžto dluh žalovaný uznal, takže byl o něm vydán částečný rozsudek, namítl žalovaný k započtení vzájemnou pohledávku 950 Kč. Soud prvé stolice neuznal k započtení namítanou pohledávku po právu. Odvolací soud jí uznal po právu. Nejvyšší soud obnovil rozsudek soudu prvé stolice. Důvody: Odvolací soud převzal zjištění soudu prvé stolice, že žalovaný odpíral platiti jakékoliv advokátní útraty za svého nezletilého syna Oskara P., a že proto nepodepsal plnou moc advokátu Dr. J. Podepsal teprve, když se mu žalobkyně zavázala, že útraty právního zastupování zaplatí sama, až obdrží od své sestry zapůjčených jí asi 2000 Kč, což bylo podmínkou jejího závazku k placení advokátních útrat. Bylo nesporné, že žalovaný zaplatil Dr. J. na útratách 950 Kč. Skutková zjištění nižších soudů jsou závazná i pro soud dovolací. Ze skutkových zjištění nižších soudů však vyplývá, že se žalovaný podepsáním plné moci zavázal zaplatiti Dr. J. veškeré útraty, jež vznikly zastupováním Oskara P., a že žalobkyně převzala vůči žalovanému závazek, že uvedené útraty sama zaplatí, aniž si vymínila vzájemnou hodnotu. Taková smlouva jest podle své právní povahy převzetím plnění podle § 1404 obč. zák., jak již správně vystihl odvolací soud. To, že tu v době dojednání smlouvy nebyl ještě žádný závazek, anebo žádný dluh žalovaného u Dr. J-a, nebylo na závadu platnosti smlouvy o převzetí závazku k plnění dluhu, poněvadž není zákonného ustanovení, které by platnost smlouvy o převzetí závazku plnění podle § 1404 obč. zák. omezovalo na závazky dlužníka, jež v době ujednání smlouvy již tu byly, a nedopouštělo smlouvu o závazcích, jež dlužníkovi v budoucnosti z určitého právního poměru vzniknou. Platnost a účinnost převzetí závazku plnění je třeba posuzovati podle jeho právního důvodu. Žalovaný ve sporu netvrdil, že žalobkyně byla z nějakého určitého právního důvodu povinna platiti advokátské útraty Dr. J. za žalovaného, zejména proto, že žalovaný nemohl je uhraditi pro nedostatek hmotných prostředků (§ 143 obč. zák.). Převzala-li však žalobkyně plnění za žalovaného u Dr. J. a nedostalo se jí za její plnění vzájemné hodnoty a nebyla-li k tomu z jiného právního důvodu povinna, šlo o smlouvu darovací bez skutečného odevzdání, k jejíž platnosti se vyžaduje podle § 1 písm. b) zák. č. 76/1871 ř. z. forma notářského spisu, a ta zachována nebyla. Z neplatné smlouvy nevzešel žalobkyni žádný závazek ani žalovanému žádný nárok. Zaplatil-li tedy žalovaný advokátní útraty Dr. J., učinil tak s právním účinkem jen za sebe, nikoli za žalobkyni. Vzájemná pohledávka žalovaného 950 Kč, namítaná k započtení a opřená o smlouvu mezi spornými stranami platně nevzniklou, není proto po právu. Soud prvé stolice uzná v, že tato vzájemná pohledávka žalovaného není po právu, nezabýval se ovšem otázkou, zda by mohla obstáti z důvodu bezdůvodného obohacení, o které žalovaný ji též opřel. Žalovaný to však v odvolání nevytýkal. Neměl proto odvolací soud důvodu, aby tuto otázku řešil.