Čís. 4043.

Zaopatřovací požitky bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém (zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 Sb. z. a nař.).
Převyšují-li smluvené nebo vyplacené zaopatřovací požitky výši, stanovenou zákonem, netřeba se zabývati otázkou, do které skupiny tabely k zákonu jest zaměstnance zařaditi.
Při výměře zaopatřovacích požitků nelze přihlížeti pouze k platům, k nimž se zaměstnavatel výslovně zavázal, načpak jest zahrnouti do nich i takové přídavky, jež vypláceny byly v určitých obdobích vzhledem к mimořádným poměrům válkou vyvolaným.
Při výměře výše příspěvků nelze přihlédnout k tomu, zda drahota od roku 1921 polevila.
(Rozh. ze dne 3. července 1924, Rv I 542/24.)
Žalobce domáhal se na žalovaném placení zaopatřovacích požitků dle skupiny 9. zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 Sb. z. a n. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Spor točí se pouze o dvě otázky, zda totiž žalobci přísluší požitky zaměstnanců skupiny 9., v tabulce zaopatřovacích požitků vyznačené, či požitky skupiny 8., do níž ho zařaditi chce žalovaný, a pak zda do zaopatřovacích požitků, žalobci posud vyplácených, započítati dlužno mimořádné drahotní přídavky, žalovaným žalobci poskytnuté. Připojiv se v oné otázce k názoru žalobcovu, uvedl odvolací soud dále v důvodech: Zcela po právu započetl prvý soud mimořádné drahotní, správně nákupní přídavky, žalobci žalovaným poskytnuté, do jeho celkových požitků zaopatřovacích. Prvý soud zjistil v tom směru, že žalobci vyplaceno bylo v roce 1920 úhrnem 8708 K (2901,60 K pense, 2904 K drahotního přídavku а 2903 K mimořádného nákupního přídavku), v roce 1921 úhrnem 10209,60 K (2901 K 60 h pense, 4404 K drah. příd. a 2904 K mimoř. nákup. přídavku) a v roce 1922 celkem 8757,60 K (2901 K pense, 4404 K drah. přídavku а 1452 K mimoř. nákup. přídavku). Byly tedy přídavky drahotní a mimořádné nákupní přídavky poskytovány žalobci již v roce 1920 a v roce 1921 dávno ještě před vydáním zákona čís. 130/1921 a i po vyjití tohoto zákona s pravidelností se opakující, drahotní přídavky od roku 1921 počínaje ve zvýšené částce, kdežto mimořádný nákupní přídavek na druhé pololetí roku 1922 již vyplacen nebyl. Že žalovaný tento nákupní přídavek označil jako »mimořádný«, je nerozhodno, neboť záleží jen na tom, že byl vyplácen s opakující se pravidelností. Tomu nasvědčuje doslov §u 1. a) zákona čís. 130, kde se mluví o pensi, provisi, darech z milosti a pod., a výklad prováděcího nařízení čís. 189/21 k §u 1. b) zákona, dle něhož i dary z milosti dlužno považovati za požitky zaopatřovací tehdy, byly-li před 6. květnem 1921 pravidelně poskytovány, tedy nikoliv jednou pro vždy nebo jako odbytné. Ostatně vzhledem k seznání svědka N., jak k těmto drahotním přídavkům došlo, že totiž úředníci podali si žádost, jelikož s posavadním platem nemohli vystačiti a že pak bylo určeno, mnoho-li kdo má obdržeti, dlužno označení »mimořádné« vztahovati na mimořádné, válkou vyvolané drahotní poměry, posud trvající a oprávněnost těchto přídavků zdůvodňující, a nikoli na mimořádnost, výjimečnost jich poskytnutí. Sluší proto tyto přídavky považovati za část pense a nikoli za »příležitostný dar z milosti pro jedenkráte vyplacený« — tedy za požitky zaopatřovací ve smyslu §u 1. a) zákona čís. 130/21, jak to ostatně odpovídá i roztřídění požitků těch dle tabulky na požitek základní (pensi), přídavek drahotní a příspěvek vybavovací. Ježto souhrn těchto požitků žalobci v roce 1921, kdy zákon čís. 130 nabyl účinnosti, vyplacených (10209,60 K) jest vyšší, než požitky, které by žalobci při 40leté služební době, na panství žalovaného zavedené a při efektivní služební době žalobcově 36 roků 1 měsíce dle skupiny 9. ve výši 92% z celkových požitků 10000 Kč, tedy v částce ročních 9200 Kč příslušely, právem použil prvý soud ustanovení §u 8 zákona čís. 130, dle něhož, jsou-li smluvené nebo vyplacené požitky zaopatřovací vyšší, než jaké jsou upraveny tímto zákonem, zůstávají beze změny.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Po právní stránce jest se obírati dvěma otázkami: 1. Zda žalobce patří dle tabulky zaopatřovacích požitků bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém (příl. k zákonu z 18. března 1921 čís. 130 Sb. z. a nař.) do 9. skupiny, 2. zda právem při výměře zaopatřovacích požitků byly žalobci započteny mimořádné přídavky. K bodu 1. Otázka, zda žalobce byl hlavním pokladníkem ve službách žalovaného jako majitele panství a zda patří do 8. či 9. skupiny, jest v tomto sporu nezávažná. V §u 10. zákona jest stanoveno, že jsou-li smluvené nebo vyplacené požitky zaopatřovací vyšší, než jak jsou stanoveny tímto zá konem, zůstávají beze změny. Dle výkazu žalovaným předloženého dosahovaly zaopatřovací, žalobci vskutku vyplacené požitky, do nichž, jak v bodě 2. bude uvedeno, započísti jest i drahotní a nákupní přídavky, v době od 1. ledna 1921 do dne účinnosti zákona výše takové, že roční jich úhrn rovnal se 10209 Kč 60 h, tudíž částce větší, než dle tabulky činí zaopatřovací požitky pro 8. ano i 9. skupinu. Ježto tyto vyšší požitky zůstávají dle §u 8 zákona beze změny, nemusil se nejvyšší soud obírati otázkou, zda žalobce jest zařaditi nikoli do 8. nýbrž do 9. skupiny. K bodu 2. Nevadí, že žalobci byla část důchodů vyplacena pod názvem mimořádných přídavků, zejména mimořádných nákupních přídavků, neboť šlo o přídavky, s nimiž s jedné strany zaměstnanci a bývalí zaměstnanci (pensisté) počítali jako součástkou příjmu, k jich existenci nutnou, a kterým s druhé strany zaměstnavatel vtiskoval povahu blahovůle a dobrovolnosti. Tendencí zákona bylo, zbaviti i takovéto platy libovůle zaměstnavatelů (bývalých zaměstnavatelů), takže takovéto platy a požitky zákon povýšil na právní nárok (§ 1. zákona čís. 130/1921). Nelze proto sdíleti náhled dovolatelův, že zákon měl na mysli jen platy, k nimž se zaměstnavatel výslovně zavázal, naopak zahrnouti jest do nich i takovéto přídavky, které vypláceny byly v určitých obdobích, vzhledem k mimořádným poměrům, válkou vyvolaným. Při tom nelze přehlédnouti, že k placení těchto přídavků došlo tím způsobem, že zaměstnanci žalovaného podali si žádost k jeho centrální správě, jelikož s dosavadními platy nemohli vystačiti. V rámci platného zákona čís. 130/1921 nelze konečně soudu přihlížeti k tomu, že snad od roku 1921 drahota poněkud polevila, a nemůže tudíž býti úkolem soudů, by bez zvláštního zákonného předpisu snížily zaopatřovací požitky, které dle zákona příslušejí zaměstnancům na velkostatcích, pročež nelze přihlížeti k vývodům dovolatelovým, že i stát svým zaměstnancům již příjmy snížil.

Citace:

č. 4043. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 78-80.