Čís. 16025.

Poplatky notáře jako soudního komisaře vymáhá výhradně soudní úředník, ustanovený k vymáhání soudních poplatků, a to exekucí na movité jmění povinného. Chce-li soud vésti exekuci na nemovité jmění, musí se obrátiti na finanční prokuraturu, nemůže však zmocniti notáře, aby sám vedl takovou exekuci. Ustanovení § 111, odst. 3, jedn. ř. nelze užíti na notáře jako soudního komisaře.
Pozůstalostní soud není oprávněn zmocniti notáře, aby vedl exekuci na nemovité jmění povinného k vydobytí poplatků přiznaných znalcům v pozůstalostním řízení.
(Rozh. ze dne 14. dubna 1937, R II 128/37.)
Exekuční soud povolil notáři Dr. Karlu H-ovi na základě platebního příkazu ze dne 26. září 1936, vydaného okresním soudem v T. jako pozůstalostním soudem, jímž byly určeny poplatky vymáhajícího věřitele jako soudního komisaře za projednání pozůstalosti, a na základě usnesení téhož soudu, jímž byl vymáhající věřitel zmocněn vymáhati poplatky přiznané znalcům Robertu S-oví a Václavu Z-ovi v pozůstalostním řízení, exekuci vnuceným zřízením zástavního práva pro uvedené pohledávky na nemovitosti dědičky Anny N., zapsané ve vložce č. 270 poz. knihy pro kat. území O. Rekursní soud zamítl exekuční návrh.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Poplatky notáře jako soudního komisaře, určené podle §§ 27 a 28 not. ř. č. 94/1855 ř. z., se vymáhají takovým způsobem jako soudní poplatky (§ 183 not. ř. č. 94/1855 ř. z. a § 30 připojeného k němu sazebníku, a § 180 not. ř. č. 75/1871 ř. z.). Při tom jest postupovati tak, jako při vymáhání komisních útrat soudních úředníků, jak bylo vyloženo ve sděleních ministerstva spravedlnosti str. 185 Věstníku z roku 1897 a str. 308 Věstníku z roku 1902, s jichž odůvodněním nejvyšší soud souhlasí. Komisní útraty soudních úředníků vymáhá podle § 29 min. nař. ze dne 3. července 1854, č. 169 ř. z. z úřadu výhradně soudní úředník k tomu ustanovený, a to jen exekucí na předměty movitého jmění. V příčině vymáhání exekucí na nemovité jmění jest ve smyslu řečeného ustanovení postupovati stejně, jako při vymáhání peněžitých pokut. Podle § 3 min. nař. o vymáhání a přeměně uložených peněžitých trestů v civilním řízení ze dne 5. listopadu 1852, č. 227 ř. z. má se soud, chce-li vésti exekuci na nemovité jmění povinného, obrátiti na finanční prokuraturu. Tak jest vykládati i ustanovení §§ 104 a 11 jedn. ř. Ustanovení notáře soudním komisařem neobsahuje ani soukromoprávní příkaz (§ 709 obč. zák.), ani nezakládá námezdní smlouvu (§ 1151 obč. zák.), nýbrž notář jako soudní komisař jest v takovém případě úřední osobou, ustanovenou soudem mocí zákona (srv. i rozhodnutí bývalého říšského soudu ze dne 11. října 1915, č. 481, str. 410 Věstníku min. sprav. z roku 1915). Jeho nárok na poplatky není tedy čistě soukromoprávním nárokem a není tu soukromoprávního poměru ani mezi notářem a soudem. Není proto soud oprávněn zmocniti notáře jako soudního komisaře, aby sám vedl exekuci na nemovité jmění osoby povinné k zaplacení poplatků, nepotkala-li se exekuce z úřadu vedená na movité věci s výsledkem, neboť zákon výslovně nedává soudu takového oprávnění, a jest proto takové zmocnění, bylo-li dáno, právně neúčinné. Ani ustanovení § 111, odst. 3, jedn. ř. nelze užíti na notáře jako soudního komisaře. Neboť podle něho úředník pověřený vymáháním platů nezahájí exekuci jen tehda, prohlásí-li soukromá osoba oprávněná k platu, že jest ochotna sama vésti exekuci, nebo zřekne-li se jí. Jediné v tom případě jest oprávněná soukromá osoba legitimována vésti sama exekuci ať na movité, ať na nemovité jmění povinného. Notáře jako soudního komisaře nelze však pokládati za soukromou osobu, jak bylo vyloženo ve výnosu min. sprav. str. 185 Věstníku z roku 1897, s jehož odůvodněním i nejvyšší soud souhlasí. Zmocniti notáře, aby vedl exekuci na nemovité jmění povinného k vydobytí poplatků přiznaných znalcům v pozůstalostním řízení, není pozůstalostní soud vůbec oprávněn.

Citace:

Čís. 16025.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 502-504.