NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 2089.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.)
Výrok: »já Vám s. .. na takovou republiku«, pronesený ve veřejné místnosti před 15—16ti lidmi spadá pod ustanovení §u 14 čís. 5, nikoliv §u 20 zákona.
Nezáleží na tom, že výrok popudil posluchače proti pachateli, nikoliv republice. (Rozh. ze dne 16. září 1925, Zm I 391/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. března 1925, pokud jím byl obžalovaný Čeněk R. uznán vinným přestupkem podle §u 20 odstavec druhý zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n., zrušil napadeny rozsudek a vrátil věc soudu prvé stolice, by jí znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje proti napadenému rozsudku, pokud jím byl obžalovaný uznán vinným přestupkem podle §u 20 zák. ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n. a nikoliv přečinem podle §u 14 čís. 5 téhož zákona, důvod zmatečnosti čís. 10 §u 281 tr. ř., dovozujíc správně, že nalézací soud na základě právně mylného výkladu zákona podřadil zjištěné jednání obžalovaného pod trestní ustanovení, které se na ně nevztahuje. Nalézací soud neshledal ve výroku obžalovaného přečin podle §u 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky, jak bylo žalováno, s odůvodněním, že výrok: »Já Vám s ... na takovou republiku« byl sice pronesen způsobem surovým a veřejně v nádražní kanceláři v J. před zástupem 15—16 lidí, čekajících na vlak ve vedlejší místnosti, do níž vedlo z kanceláře otevřené okénko, že však výrok ten nebyl způsobilým, snížiti vážnost republiky neb ohroziti obecný mír v ní proto, že prý obecenstvo na nádraží přítomné po pronesení výroku bylo popuzeno a nepřátelsky zaujato proti obžalovanému a nikoliv proti republice. První soud shledal v onom výroku pouze skutkovou podstatu přestupku podle §u 20 čís. 2 zák. na ochr. republiky s odůvodněním, že prý obžalovaný, maje urážlivý a hanobící úmysl proti republice, potupil svým výrokem její jméno, t. j. vyjádřil neúctu a nevážnost republice jako činiteli, nad ním postavenému. Toto odůvodnění vychází z právně mylného výkladu zákona ve dvojím směru: Především přehlíží, že závadný výrok, úmyslně hanobící republiku samu a nikoliv pouze její jméno (což rozsudek sám připouští) může zakládati sice přečin podle §u 14 čís. 5 zákona, nikoliv však přestupek podle §u 20, který tu vůbec nemůže přijíti v úvahu. Skutkovou podstatu přečinu podle §u 14 čís. 5 nelze pak vylučovati, jak mylně činí nalézací soud, proto, že závadný výrok nevyvolal u posluchačů nepřátelského smýšlení proti republice; stačit’, že hrubý a nízký výrok obžalovaného, zlehčující republiku, mohl snížiti její vážnost v očích přítomných (před nimiž ji obžalovaný hanobil) a této možnosti nelze vyloučiti, pousuzuje-li se věc objektivně. Poněvadž však první soud se nevyslovil o tom, zda věděl pachatel, že z jeho činu může vzejíti účinek, jemuž chce zákon trestní sankcí §u 14 čís. 5 zabrániti, nelze rozhodnouti ve věci samé.

Citace:

č. 2089. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 483-484.