NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 2162.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Jde o zločin podle čís. 3, nikoliv jen o přečin čís. 2 §u 15 zákona, upozorňoval-li komunistický řečník nováčky-komunisty, že budou věděti, proti komu mají zbraně použíti.
(Rozh. ze dne 4. listopadu 1925, Zm I 418/25.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Liberci ze dne 14. dubna 1925, pokud jím byl obžalovaný uznán vinným toliko přečinem podle §u 15 čís. 2 zákona na ochranu republiky a nikoliv zločinem podle §u 15 čís. 3 zákona, na který zněla obžaloba, zrušil napadený rozsudek a uznal obžalovaného vinným posléze uvedeným zločinem.
Důvody:
Zjištěno jest, že obžalovaný dne 27. července 1924 na veřejné schůzi komunistické strany pravil ve své řeči k nováčkům mezi jiným toto: »Wir jugendliche Arbeiter, welche einrücken sollen, wir werden auch einrücken, wir werden auch mit dem Waffen umzugehen lernen, wir werden aber auch wissen, gegen wen wir sie zu wenden haben.« Nalézací soud shledal ve slovech těch pouze skutkovou povahu přečinu podle §u 15 čís. 2 zák. na ochranu republiky a nikoli zločin podle §u 15 čís. 3 zákona, spáchaný podle obžaloby tím, že obžalovaný slovy těmi podněcoval k vojenskému zločinu. Podle náhledu soudu jest prý projev obžalovaného příliš nejasným a neurčitým, než aby se v něm mohlo se vší určitostí spatřovati podněcování k vojenskému zločinu; slova ta opodstatňují prý spíše podněcování k jinému zločinu, než vojenskému, totiž ku zločinu vraždy vůči nositelům kapitálu, nepřátelům to mezinárodního proletariátu, zejména proti faktorům kapitalistického řádu hospodářského. Proti tomu uplatňuje zmateční stížnost státního zastupitelství právem důvod zmatečnosti podle čís. 10 §u 281 tr. ř. pro nesprávné podřadění v obžalobu daného jednání pod zákon. Stížnost zdůrazňuje právem, že slova obžalovaného nebyla řízena na všeobecnost blíže neurčenou, nýbrž že platila nováčkům, kteří měli nastoupiti vojenskou službu. Tuto okolnost rozsudek také zjišťuje a vychází to s naprostou určitostí z pronesených slov. Obrátil-li se však obžalovaný se svými slovy na nováčky, budoucí to vojíny, a pravil-li k nim, že budou věděti, proti komu mají zbraně použiti; je-li jisto, že obžalovaný jest příslušníkem politického směru, jehož cílem jest, jak soud správně vytýká, změna platného nyní řádu hospodářského a státního v republiku dělníků a rolníků násilím a terorem, tudíž revolucí; nelze-li dále podle zjištění soudu pochybovati o tom, že obžalovaný právě vzhledem k tomuto svému politickému smýšlení podněcoval ku vyvraždění nositelů a představitelů kapitalistického hospodářství, plyne ze všeho toho jedině možný závěr, pokud se týče je vším tím zároveň zjištěno, že podle úmyslu obžalovaného měli nováčci jako budoucí vojíni v dané chvíli použiti zbraní proti určité části svých spoluobčanů o své újmě a z vlastního rozhodnutí, tudíž vzhledem ku nyní platnému řádu právnímu a státnímu, proti uděleným rozkazům vojenským, pokud se týče za nejhrubšího porušení zvláštních povinností vojenských, jež plniti přísahou se zavázali (§ 142 a násl. vojenského trestního zákona) a jež plniti mají bezpodmínečně a bez ohledu na osobní přesvědčení a politickou příslušnost. Zjištěními rozsudkovými je tudíž opodstatněn předpoklad, že obžalovaný podněcoval ku zločinům vojenským, najmě ku porušení vojenské podřízenosti, pokud se týče ku zločinu vzpoury (§ 159 písm. a) voj. tr. zák.). Na podkladě zjištěného stavu věci mělo býti proto jednání obžalovaného podřaděno správně čís. 3, nikoli jen čís. 2 §u 15 zákona na ochranu republiky. Důvod zmatečnosti čís. 10 §u 281 tr. ř. jest dán, důsledkem čehož bylo rozsudek jako zmatečný zrušiti a uznati obžalovaného vinným ve smyslu obžaloby.

Citace:

č. 2162. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 630-632.