NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 11488.

Vznikla-li škoda, způsobená zvěří v ohražené zahradě, ze zavinění třetích osob, netřeba se domáhati náhrady škody podle § 74 mor. honeb. zák. nejdříve na majitelích honitby před rozhodčím soudem podle § 78 mor. honeb. zák.
Ustanovení § 71 mor. honeb. zák. vztahuje se na škody, způsobené lovci samými, nikoliv na škodu způsobenou zvěří, pokud nejde o zvěř uniknuvší z obory.
(Rozh. ze dne 18. března 1932, R II 22/32.)
Žalobcova zahrada patřila do obvodu honitby obce M. na Moravě, jež byla propachtována Aloisu P-ovi. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce náhrady škody na elektrárenském společenstvu a na čtyřech jeho zaměstnancích, a to z těchto důvodů: Žalované elektrárenské společenstvo mělo žalobci na podzim 1928 zaříditi elektrické vedení od nádraží v M. do jeho dvora v M. Žalovaní zaměstnanci společenstva stavěli sloupy vedení a postavili žalobci též jeden sloup v jeho zahradě a, aby si usnadnili dopravu sloupů do zahrady, vytrhli z plotu jeho zahrady několik latí. Skončivše práci nepostarali se však o to, by otvor v plotu byl zase uzavřen. Teprve koncem ledna 1929 zjistil žalobce, že tímto otvorem divoká zvěř, hlavně zajíci mají přístup do jeho zahrady a že tato zvěř, hlavně zajíci mu ohlodala a zničila 94 ovocných stromků. Zažalovaná škoda vznikla prý ze zavinění prvých čtyř žalovaných a elektrárenské společenstvo mohlo této škodě předejíti, kdyby ku provedení řečených prací bylo použilo řádných a spolehlivých lidí, a ručí tedy za zavinění svých zaměstnanců. Procesní soud prvé stolice zamítnuv námitku nepřípustnosti pořadu práva žalobu zamítl. Důvody: Námitku nepřípustnosti pořadu práva bylo zamítnouti, poněvadž rozhodčí soud podle § 78 moravského honebního zákona ve sporu o náhradu škody způsobenou honitbou neb zvěří rozhoduje jen mezi osobami oprávněnými k honitbě a poškozeným. Jest však odůvodněna námitka žalovaných, že za škodu způsobenou zvěří v obvodu honitby ručí podle § 68 odst. 6 moravského honebního zákona osoba oprávněná k honitbě. Podle § 71 moravského zákona honebního může osoba k honitbě oprávněná požadovati náhradu na vinníku. Nesporným jest, že žalobcova zahrada jest v obvodu honitby m-ské, kterážto honitba byla v době škody propachtována Aloisu P-ovi. Musí se tudíž žalobce držeti Aloisa P-a, který má právo požadovati po případě náhradu na žalovaných. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkaje pravomoci, znovu projednal a rozhodl. Důvody: Jde o žalobu o náhradu škody způsobenou sice zvěří, ale nikoliv ve smyslu moravského honebního zákona, nýbrž na základě třicáté hlavy všeob. obč. zák., neboť uplatňuje se zavinění žalovaných, kteří nejsou majitelé honitby, že nechali otvor v plotě žalobcovy zahrady, jinak trvale hražené, které jsou jinak podle § 6 mor. honeb. zák. z oblasti honitby vyloučeny. Jest lhostejno, že škoda následkem otevření plotu a tudíž následkem otvoru v plotě povstala snad zvěří, neboť škoda tato mohla vzniknouti následkem toho i jinak, na příklad zvířaty jinými nelovnými, třebas že tato druhá možnost nebyla žalobcem tvrzena. Právem poukazuje odvolání na tvrzené zavinění žalovaných, v kterémžto směru liší se zažalovaný nárok od nároku na náhradu škody zvěří podle honebního zákona, kde zavinění z pravidla ani není třeba (§ 68 písm. b) mor. honeb. zák.). Nelze ovšem přisvědčiti odvolání pokud tvrdí, že nebylo zjištěno, že se škoda stala jinými zvířaty, než zvěří. To nebylo třeba zjišťovati, protože žalobce tvrdil v žalobě výslovně, že škodu způsobila divoká zvěř, hlavně zajíci, což nebylo popřeno, a následkem tohoto tvrzení učiněna námitka nepřípustnosti pořadu práva. Žalobce nemůže býti nucen, by se v tomto případě, když byla škoda v ohražené zahradě způsobena zvěří, domáhal náhrady škody podle § 74 mor. honeb. zák. nejdříve na majitelích honitby před rozhodčím soudem podle § 78 téhož zákona, pak-li škoda vznikla ze zavinění třetích osob, jak se podle tvrzení žalobce prý stalo v tomto případě. Proto třeba zabývati se s otázkou tohoto zavinění a třeba provésti nejen důkazy žalobcem nabízené, nýbrž i zabývati se s důvody a důkazy vyviňovacími. Mylný jest názor prvého soudu, odvolává-li se na ustanovení § 71 téhož zákona. Prvý soud přehlédl, že se toto zákonné ustanovení vztahuje a odvolává na § 68 písm. a) téhož zákona, t. j. na škody způsobené lovci samými, nikoliv na odstavec druhý, t. j. na škodu způsobenou zvěří, pokud nejde o zvěř uniknuvší z obory. Proto jest nesprávné stanovisko prvého soudu, opírající se o právě uvedenou normu, že se žalobce má držeti majitele honitby P-a. To by bylo správné jen v případě náhrady škody podle § 68 a) téhož zákona, ale o takový případ tu nejde. Protože se prvý soud pro toto své vadné právní posouzení nezabýval s ostatními tvrzeními žalobce, zejména s otázkou zavinění škody podle obč. zákona ani s vyviňovacími námitkami strany žalované a neprovedl důkazy po této stránce nabízené, jest řízení kusé ve smyslu § 496 c. ř. s., následkem čehož odvolací soud nemůže spor bezpečně prozkoumati ve věci samé, zejména, protože nejsou zjištěny podstatné náležitosti potřebné k rozřešení sporu.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Odvolací soud právem vyhověl odvolání a své rozhodnutí správně odůvodnil. Proto se na jeho důvody odkazuje. K vývodům rekursu se podotýká, že jest nerozhodno, zda za škodu ručí majitel honitby vedle toho, kdo ji zavinil svým jednáním neb opomenutím —jak je v tomto sporu o žalovaných tvrzeno.

Citace:

č. 11488. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 310-312.