Lee G. C. Historical lurisprudence. An introduction to the systematic, study of the development of law. New York, Macmillan 1900 (XV. + 517 str.).
Spisovatel pokouší se o všeobecné a srovnávací dějiny práva jakožto část dějin kulturního života národů vzdělaných. Úkol dějin takových nespatřuje ve snůšce právních institucí všelikých národů divokých, barbarských a vzdělaných, nýbrž ve výkladu právních řádů toliko těch národů, jež tvoří souvislé články historického vývoje práva a právnictví evropského i těch zemí mimoevropských, které vzdělanost evropskou přijaly, — aby takto vysvitly historické, Vývojové základy našich právních řádů, hlavních pojmů a institucí, jakož i podíl jednotlivých národů historických na nynějším právním životě evropském. Vědecké zpracování evropského vývoje právního, v němž vedle jistých růzností zvláštních jeví se jednak četné shody a podobnosti následkem stejných neb podobných podmínek sociálních, pak ale ve větších neb menších rozměrech sukcessivní vzájemné výměny a recepce práva, pokládá Lee v tomto vymezení za možné (srv. str. 1—11).
Z tohoto stanoviska probírá L. předem právní řád staré říše babylonské (str. 12—49), jemuž přičítá veliký vliv na právo evropské; pak právo Egypta (50—85) a právo foenické (86—94). Kromě babylonského mělo ze semitických řádů právních též právo israelské (95—125) prostřednictvím náboženství křesťanského neobyčejný a trvalý význam pro právní idey světa celého. Právo indické (123—158), jehož výklad pak následuje, není sice přímo článkem ve vývoji práva evropského; poskytuje však velice důležitou a zajímavou látku porovnávací jakožto právo arické, na jehož vývoj nepůsobilo žádné právo semitické. Podobný příklad podává sice též t. zv. bretonské právo (irskokeltické), to však bylo záhy úplně zatlačeno právem anglickým. Následuje právo řecké (159—185) a pak právo římské, tvořící veliký most mezi právem starým a novověkým (187—324). Právo kanonické (325—359), t. zv. leges barbarorum (360—385) a recipované právo římské (v Itálii, v Německu, ve Francii, v Španělích a ve Skotsku) jsou přímé základy nového práva a právnictví, jež vyznačují na konec velké moderní kodifikace práva soukromého. Poslední stať spisu věnována jest vývoji práva anglického (původem germánského), kteréž i co do trvání i co do rozsahu platnosti podobá se právu římskému, jehož vlivem nejméně a jen nepřímo bylo zasaženo. — Těžiště spisu záleží ve vylíčení vývoje starověkých řádů právních (najmě práva soukromého, nikoli trestního a veřejného), jež staly se základem středověkého a novověkého vývoje právního v Evropě. O postavení a podílu práv slovanských národů ve vývoji tomto L. se nezmiňuje.
Spis jest výsledkem bádání původních, při nichž však přihlíženo jest též k výsledkům prací velkých mistrů evropské literatury právně-historické. Po stránce methodické i zásadním vymezením a uspořádáním obsahu ukazuje, že vědecké řešení otázky všeobecných dějin vývoje právního aspoň pokud jde o právo evropské není beznadějné. Dr. Jos. Trakal.