NPD documents search: Boh. adm., 18 (1936)

Čís. 16660.

Před účinností § 151 plat. zák. č. 103/1926 Sb. z. a n., že o nárocích z nesprávné výměry nebo výplaty služebních požitků upravených služebním řádem vydaným na základě § 210, odst. 1, plat. zák., rozhodují především správní úřady v pořadí stolic, nebylo promlčení řečených nároků na překážku to, že se zaměstnanec domáhal nápravy u příslušných správních úřadů. Přerušení promlčení se mohlo státi toliko zahájením sporu u řádného soudu a řádným pokračováním v něm.
Pokud přísluší zaměstnanci státních lesů a statků, převzatému státním pozemkovým úřadem, nárok na časový postup ve služném.
(Rozh. ze dne 21. ledna 1938, Rv I 2331/35.)
Žalobci, jenž byl nejprve jako lesní správce vnuceným správcem velkostatku B. a od 1. července 1921 až do 24. dubna 1923 úředním správcem uvedeného velkostatku a úřední správou jmenován lesmistrem. upravil státní pozemkový úřad, který na onom zabraném velkostatku podle zákonů o pozemkové reformě hospodařil, dekretem z 29. října 1921 požitky, počínaje 1. červencem 1921, tak, že žalobcovy požitky činily na hotovosti 26401 Kč ročně s tím, že se dnem 1. listopadu 1921 určují požitky ty hledíc na zvýšený počet členů rodiny o jedno dítko takto: základní služné 6300 Kč, roční drahotní příspěvek 3204 Kč měsíční mimořádná výpomoc 6720 Kč, 100% zvýšení uvedené výpomoci 6720 Kč, cena deputátu 6125 Kč, celkem hotově 29069 Kč, Mimo to byl žalobci přiznán týmž dekretem naturální byt, světlo a 42 pr. m. palivového dříví s tím, že užívání zahrady, rybolovu a jiných požitků naturálních zůstává nezměněno. Místní přídavek žalobci přiznán nebyl. Při převzetí velkostatku byl žalobce převzat ministerstvem zemědělství pro podnik státních lesů a statků výnosem ministerstva zemědělství ze dne 20. září 1923 stanoveno, že jeho požitky zůstávají nezměněny. Výnosem ředitelství státních lesů a statků ze dne 23. března 1929 byly Žalobci upraveny požitky s platností od 1. července 1929 takto: základní služné 7308 Kč, drahotní přídavek 3.852 Kč, měsíční mimořádná výpomoc 8160 Kč, 100% zvýšení dotčené výpomoci 8160 Kč, cena deputátu 6125 Kč, tedy celkem 33605 Kč. Podle toho výnosu byly přiznány žalobci naturální požitky: bezplatný byt, 24 pr. m. palivového dříví, užívání zahrady a rybolovu podle dosavadní zvyklosti s tím, že pensijní pojištění platí zaměstnavatel celé a důchodová daň se sráží. Naposledy řečený výnos zrušilo ředitelství státních lesů a statků výnosem z 30. července 1929, Ustanovovací listinou ze dne 5. července 1929 bylo žalobci propůjčeno služební místo V, platové stupnice a přiznány mu nároky podle uvedené stupnice dle služebního řádu pro zaměstnance podniku státní lesy a statky s účinností od 4. ledna 1927 s tím, že naturální příjmy budou stanoveny podle směrnic ze dne 17. července 1928. O odvoláních podaných žalobcem jak co do zrušení výnosu ze dne 23. března 1929, tak co do zařádění a přiznaných požitků výnosem z 5. července 1929 rozhodlo s konečnou platností v neprospěch žalobcův ministerstvo zemědělství dekretem ze dne 16. února 1933. Tvrdě, že vedle peněžitých požitků, upravených dekretem' státního pozemkového úřadu z 16. července 1921, měl podle směrnic pro velkostatkářské úředníky též nárok na časový postup, že však žalovaný stát mu tento časový postup nepřiznal, vyplácel mu nadále nezměněné peněžité požitky a od 1. července 1926 přestal mu vypláceti do té doby čtvrtletně vyplácené reluované deputáty, takže za dobu od 1. prosince 1923 až do 31. srpna 1929 obdržel místo 160019 Kč 67 h z tohoto titulu pouze 147797 Kč 17 h, že si tudíž žalovaný neprávem zadržel 32777 Kč 50 h, a to jednak proto, že mu nepřiznal požitky zvýšené podle časového postupu podle uvedených směrnic pro velkostatkářské úředníky z roku 1921, jednak že mu nepřiznal vyrovnávací přídavek za dobu od 1. února 1927 do 31. srpna 1929, dále že ačkoli co do naturálních a jiných požitků měl v době převzetí do služeb žalovaného státu vedle reluovaného deputátu 42 pr. m. rozštípaného palivového dříví, jež mu mělo býti dodáno do dřevníku, naturální byt, světlo, zahradu, lékaře a léky, rybolov a zaměstnavateli platil za něho pensijní pojištění i daň z příjmu, neplnil žalovaný stát všecky tyto vedlejší a naturální požitky od roku 1924, kdy žalobce byl přeložen z Ž. do D., že podle dekretu ministerstva zemědělství ze dne 29. září 1923 nedostal některé požitky, ač se přeložení stalo s neztenčenými požitky, takže má nárok na náhradu za štípání dříví a uloženi tohoto dříví do dřevníku za dobu od ledna 1926 do srpna 1929 v částce 4987 Kč 50 h a za dobu od r. 1924 do srpna 1929, t. j. za pět a 3/4 roku náhrady za rybolov v částce 6900 Kč, domáhá se žalobce zaplacení 44665 Kč s přísl. Proti žalobě namítl žalovaný stát, že žalobcův nárok je promlčen i podle občanského zákona i se zřetelem na ustanovení § 151 plat. zák. a § 210 služeb. řádu co do nároků na štípání dříví a jeho uložení do dřevníku, že o tomto nároku bylo rozhodnuto již dvěma pravoplatnými výnosy ministerstva zemědělství z 28. června 1927 a z 9. ledna 1929, takže se zřetelem na ustanovení § 2 zák. č. 217/1925 Sb. z. a n. žalobce promeškal lhůtu k podání žaloby ve věci samé, že žalobce neměl nároku na časový postup, poněvadž v dekretu státního pozemkového úřadu není mu časový postup přiznán, a že není povinen platiti za žalobce důchodovou daň, celý pensijní příspěvek, náklad na lékařské ošetření a nákup léků, náhradu za štípání a uskladnění dříví, a co se týká rybolovu, že ocenění jeho žalobcem' je nepřiměřené a jeho reluování proti zvyklostem, v příčině převzetí žalobce do služeb žalovaného, že žalobce byl převzat ministerstvem zemědělství do podniků státní lesy a statky dnem 25. dubna 1923 za účinnosti směrnic vydaných pro převzetí zaměstnanců při skutečném převzetí velkého majetku pozemkového do vlastnictví státního ministerstvem zemědělství ze dne 9. ledna 1923, že podle uvedených směrnic rozhodnutí stran mimořádných požitků jako jsou tantiémy, remunerace a podobně, tedy příjmy a výhody neposkytované pravidelně zaměstnavatelem, bylo vyhrazeno ministerstvu zemědělství; konečně že vydáním ustanovovací listiny podle služebního řádu s účinností od 4. ledna 1927 pozbyla veškerá předchozí ujednání platnosti a od 1. února 1927 zanikl nárok na všechny dosavadní příjmy žalobce a nastoupily služební příjmy podle služebního řádu, a to ve smyslu ustanovení § 237 téhož řádu a tedy zejména zanikly žalobcovy nároky na vedlejší a naturální příjmy, pokud přesahují naturální příjmy přiznávané podle směrnic o naturálních příjmech připojených ke služebnímu řádu; že se žalobce domáhal neprávem vyrovnávacích přídavků ve smyslu § 237, odst. 4, služeb. řádu hledíc na to, že před svým ustanovením požíval vyšších naturálních příjmů, než má požívati podle směrnic a dle služebního řádu po svém ustanovení. Soud prvé stolice uznal podle žaloby co do částky 43133 Kč 75 h s přísl. Odvolací soud na odvolání žalovaného zamítl žalobu i co do částky 42048 Kč 75 h s přísl., jinak odvolání nevyhověl. Důvody: Jak z žalobcova přednesu je zřejmé, opírá žalobce svůj nárok na doplacení služebních požitků za dobu do 31. srpna 1929 jednak o výnos státního pozemkového úřadu ze dne 20. října 1921, výnos ministerstva zemědělství ze dne 20. září 1923 a výnos ředitelství státních lesů a statků v P. ze dne 23. března 1929, jednak o ustanovovací listinu ministerstva zemědělství ze dne 5. července 1929, dekret ředitelství státních lesů a statků v P. ze dne 28. července 1929 a předpisy § 210, odst. 1, plat. zák. č. 103/1926 Sb. z. a n. a služebního řádu podle něho vydaného. Odvolatel má pravdu, že prvý soud neposoudil věc správně v otázce částečného promlčení zažalovaného nároku. Správně v té příčině odvolatel uvádí, že je nutno rozlišovati žalobcovy nároky před a po ustanovení žalobce podle služebního řádu, jež se stalo ustanovovací listinou ministerstva zemědělství ze dne 5. července 1929, a to s účinností od 4. ledna 1927, a důsledkem čehož mu byly podle služebního řádu, vydaného k provedení ustanovení § 210, odst. 1, plat. zák. č. 103/1926 Sb. z. a n., upraveny služební požitky, počínaje dnem 1. února 1927, dekretem ředitelství státních lesů a statků v P. ze dne 28. července 1929. Vždyť až do dne 4. ledna 1927 žalobcův služební poměr nepodléhal dotčenému služebnímu řádu, vydanému na podkladě platového zákona č. 103/1926 Sb. z. a n., pročež se na něho nevztahovalo ani ustanovení, že především jest rozhodování o nárocích z nesprávné výměry nebo výplaty služebních příjmů upravených služebním řádem přikázáno úřadům správními (srov. § 151 plat. zák. č. 103/1926 Sb. z. a n.). Za toho stavu nemělo na počátek a průběh tříleté promlčecí lhůty dle § 1486 č. 5 obč. zák. vlivu to, že se žalobce podle sivého tvrzení domáhal žádostí ze dne 20. února 1929 u ředitelství státních lesů a statků doplacení svých služebních požitků, pokud mu na ně nárok vzešel v době před 4. lednem 1927 resp. pokud jej vyvozoval z jiného titulu, než z ustanovovací listiny a platového dekretu vydaného podle ní dne 28. července 1929, a že tato jeho žádost na konec neměla úspěchu u správních úřadů. Poněvadž nedoplatky služebních požitků žalobcových pocházejí z doby do 31. srpna 1929 a žaloba byla podána teprve dne 14. června 1933, je zřejmé, že jeho žaloba byla podána teprve po projití promlčecí doby a že tedy námitka promlčení vznesená žalovaným jest důvodná. Prvý soud mylně použil ustanovení zák. č. 217/1925 Sb. z. a n., neboť rozhodnutí ministerstva zemědělství ze dne 16. února 1933, pokud rozhodlo též o žalobcových nárocích, jež neprýští z platového zákona resp. ze služebního řádu na jeho podkladě vydaného, t. j. o nárocích z doby před 4. lednem 1927, nebo opřených o jiný titul než o ustanovovací listinu a dekret ze dne 28. července 1929, nemělo povahy rozhodnutí správního úřadu ve smyslu zák. č. 217/1925 Sb. z. a n. S prvým soudem je souhlasiti jen v tom, že námitka promlčení není důvodná, co se týká zažalovaného nároku na doplatky žalobcových služebních požitků pramenících z ustanovovací listiny a z dekretu ze dne 28. července 1929, neboť podle služebního řádu mohl žalobce podati žalobu o dotčené doplatky teprve po rozhodnutí ministerstva zemědělství ze dne 16. února 1933, jak prvý soud správně vyložil. Že tento svůj nárok žalobce uplatnil u svých nadřízených správních úřadů včas, t, j. před uplynutím promlčecí lhůty, je patrna z jeho žádosti ze dne 20. února 1920, došlé ředitelství státních lesů a statků v P. dne 23. února 1929. Jde tedy jen o otázku, zda posléze uvedený nárok, t. nárok na vyrovnací přídavek jest věcně odůvodněn. Prvý soud má za to, že žalobci náleží nárok na vyrovnací přídavek, záležející v rozdílu mezí služebními požitky žalobci vyplácenými a požitky podle VIII. hodnostní třídy 3. platové stupnice, co se týká doby do 30. června 1927 a podle VII. hodn. tř. 1. platové stupnice co do doby od 1. července 1927. Tento názor však není správný. I když totiž z výnosu státního pozemkového úřadu ze dne 29. října 1921 plyne, že se služební zařádění žalobce stalo podle směrnic pro velkostatkářské úředníky a že mu podle nich byly stanoveny služební požitky, přece z toho neplyne, že byl žalobci též pro budoucnost přiznán nárok na časový postup, neboť nic takového v uvedeném; výnose není obsaženo. Žalobce se mýlí, má-li za to, že mu nárok na časový postup přísluší již proto, že tento nárok nebyl ve výnose státního pozemkového úřadu výslovně vyloučen. Vždyť již z úvodu směrnic jest patrno, že směrnice ty obsahují pouze zásady pro smluvní úpravu služebních požitků a poměrů úředníků a zřízenců na podnicích zemědělských a lesnických a že tedy, aby se staly v konkrétním případě závaznými, musí býti pojaty do smlouvy, což se však v souzeném případě nestalo v příčině přiznání nároku na časový postup. Rovněž ve výnosu ministerstva zemědělství ze dne 20. září 1923 nebyl žalobci přiznán nárok na časový postup, nýbrž pouze nárok na neztenčené požitky, t. j. požitky, jak byly žalobci stanoveny výnosem' státního pozemkového úřadu ze dne 20. října 1921. Pokud pak žalobce svůj nárok na požitky VII. hodnostní třídy 1. platové stupnice opřel o výnos ze dne 23. března 1929, tu nehledě na to, že uvedený výnos byl dodatečně zrušen, nelze přehlédnouti, že jím byl přiznán žalobci nárok na zvýšené služební požitky teprve od 1. července 1927, tedy za dobu následující po 1. únoru 1927, od něhož nabyla účinnosti nová platová úprava podle ustanovovací listiny a dekretu ze dne 28. července 1929, podle jehož výslovného ustanovení služební příjmy stanovené tímto dekretem nastupují dne 1. února 1927 na místě všech dosavadních služebních požitků. Touto novou úpravou žalobcových služebních požitků ve smyslu služebního řádu, jehož ustanovením se žalobce výslovně podrobil, pozbyl tedy účinnosti shora dotčený výnos ze dne 23. března 1929, pokud jím byly žalobci přiznány vyšší požitky. Z toho, co vyloženo, je zřejmě, že odvolatel právem prvému soudu vytýká, že neměl při vypočtení vyrovnacího přídavku vycházeti z předpokladů, jako by žalobce měl nárok na služební požitky VIII. hodnostní třídy 3. platové stupnice resp. VII. hodnostní třídy 1. platové stupnice. S odvolatelem jest však dále souhlasiti i v tom, že prvý soud žalobci neprávem přiznal nárok na relutum deputátu očeněného ročně na částku 6125 Kč a na náhradu za neoceněné naturální požitky rybolovu a rozštípání a složení deputátního dříví do dřevníku za dobu následující po 1. únoru 1927 — za dobu předchozí zanikl nárok ten promlčením, jak bylo shora vyloženou Vždyť podle § 237, odst. 4, služebního řádu, jemuž se žalobce podrobil a dle něhož služební požitky žalobcovy byly s výhradou platností stanoveny pro dobu, počínající se dnem 4, ledna resp. 1. února 1927, nelze při výpočtu vyrovnacího přídavku přihlížeti k dosavadními naturálním požitkům, jsou-li vyšší než naturální požitky, jež příslušejí podle služebního řádu. Porovnají-li se pak žalobcovy služební požitky s vyloučením deputátních a jiných naturálních požitků, jež on pobíral před 1. únorem 1927, se služebními požitky, jež mu byly přiznány dekretem ze dne 28. července 1929, opět s vyloučením, naturálních požitků přiznaných mu dle služebního řádu, tu je zřejmé, že naposledy uvedené požitky od 1. února 1927 jsou vyšší než jeho požitky před uvedeným dnem, neboť činily ročně 25764 Kč proti dřívějším 25344 Kč. Nebylo tu proto podmínek pro přiznání vyrovnávacího přídavku podle § 237 služeb. řádu. Naproti tomu nelze přehlédnouti odvolatelem nenapadené zjištění prvého soudu, že žalobci i po vydání ustanovovací listiny byly poskytovány až do konce srpna 1929 stejné požitky v roční částce 25340 Kč správně 25344 Kč, ačkoliv mu dekretem ze dne 28. července 1929 byly od 1. února 1927 přiznány požitky ve výši 25764 Kč. Byly tedy žalobci po dobu dvou let a sedm měsíců vypláceny požitky měsíčně o 35 Kč nižší, než mu dle dotčeného dekretu náležely. Pokud tedy se týká částky 1085 Kč jako součtu měsíčních částek po 35 Kč za dobu od 1. února 1927 do 31. srpna 1929 s 5% úroky z prodlení z jednotlivých měsíčních částek od splatnosti té které částky, není odvolání důvodné. Jinak však bylo odvolání vyhověti a částečnou změnou napadeného rozsudku zamítnouti žalobu co do zbytku v částce 42048 Kč 75 h s přísl.
Nejvyšší soud k dovolání žalobcovu zrušil napadený rozsudek v příčině nároku na vyrovnávací přídavek od 1. února 1927 do 31. srpna 1929 i ve výroku o útratách a uložil odvolacímu soudu, aby o věci v mezích zrušení dále jednal a znovu rozhodl, jinak dovolání nevyhověl.
Důvody:
Otázku promlčení žalobního nároku do dne 1. února 1927 rozhodl odvolací soud správně. Dovolací soud schvaluje tuto část odůvodnění napadeného rozsudku a odkazuje na ni žalobce, ježto dovolacími vývody nebyla vyvrácena. Dodává se jen, že uplatnění žalobního nároku vzniklého do dne 1. února 1927 v pořadu stolic správních nezpůsobilo přerušení promlčení žalobcova nároku na doplatky služného, ježto podle § 1497 obč. zák. jen uplatnění nároku žalobou a řádné pokračování ve sporu bylo by mohlo míti právní účinek, že by se bylo mohlo promlčení přerušiti. Že žalovaný nějakým projevem uznal žalobní nárok a že tím bylo přerušeno jeho promlčení, žalobce v dovolání ani neuplatňuje. V té části bylo dovolání zamítnouti. Dále muselo býti dovolání zamítnuto i co do části náhrady za rybolov a za štípání a uložení dříví v době po prvém únoru 1927, neboť žalobce opominul po skutkové i právní stránce dolíčiti v dovolání, že jeho nárok na částky za tuto dobu požadované jest po právu, a obíral se v dovolání jediné nárokem na vyrovnávací přídavek. Tato vada dovolání nebyla napravena tím, že se konečný návrh v dovolání učiněný domáhal toho, aby byl obnoven rozsudek prvého soudu, ježto ve vývodech dovolání žalobcova scházel podklad pro přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v tom směru a nemohlo býti tudíž ani rozhodnuto o oprávněnosti konečného návrhu žalobcova v dovolání, ježto dovolání nebylo po té stránce vůbec provedeno (§ 506, odst. 2, c. ř. s.).
Právem však vytýká žalobce, že odvolací soud mylně posoudil věc, neuznav jeho nárok na časový postup. Při řešení této otázky nelze vycházeti jen z dekretu. ze dne 10. září 1923, č. 70662/23, podle něhož byl žalobce přeložen, do D. a v kterém' bylo výslovně uvedeno, že jeho dosavadní požitky a služební poměr zůstávají nedotčeny, nýbrž nutno přihlédnouti i k dekretům dřívějším!, které se staly součástí posledního právě uvedeného' dekretu, když jimi byly upraveny služební požitky žalobcovy a jeho služební poměr. Proto mají tu význam i dekrety ze dne 29. října 1921, č. 33065/21-111, a ze dne 15. července 1921, č. 30123, v nichž byl upraven žalobcův plat. V obou dekretech bylo se dovoláváno pro zařádění žalobcovo do platového schématu bývalých hodnostních tříd směrnic pro úpravu platů velkostatkářských úředníků a proto se tyto směrnice staly co do časového postupu žalobcova v platu součástí dotčených všech dekretů platových.
Poněvadž se v dekretu ze dne 15. července 1921 a ze dne 29. října 1921 mluví o zařádění žalobce od platové stupnice bývalých hodnostních tříd, není pochyby, že pro něho platilo ustanovení § 23 dotčených směrnic, v kterémžto ustanovení jest o tomto zařádění řeč a v kterém jsou stanoveny postupové lhůty. Právem proto prvý soud' přiznal žalobci nárok na. postup ve služném; ke dni 1. července 1924 a ke dni 1. července 1921. K časovému postupu nutno tudíž přihlédnouti při řešení otázky, zda žalobci přísluší nárok na vyrovnávací přídavek podle § 237, třetího odstavce, služebního řádu. To odvolací soud neučinil a schází v napadeném rozsudku skutkový podklad pro výpočet vyrovnávacího přídavku. Bylo proto napadený rozsudek v této části zrušiti a odvolacímu soudu uložiti, aby o ní v mezích zrušení znova jednal a rozhodl (§ 510 c. ř. s.). V novém jednání bude na odvolacím soudě, aby zjistil úhrn stálých řádných služebních příjmů žalobcových po srážce pensijního! příspěvku, jehož odčitatelnost žalobce v dovolání uznal (§ 237, odst. 3, služ. řádu), porovnal pak tento úhrn ke dni 1. února 1927 a ke dni 1. července 1927 se služebním platem poukázaným žalobci dekretem ze dne 28. července 1929, č. 12847/1929, a podle výše obou platů pak rozhodl, zda žalobci příslušel ke dni 1. února 1927 a ke dni 1. července 1927 nárok na vyrovnávací přídavek. Jak již odvolací soud právem uznal, netřeba při výpočtu vyrovnávacího přídavku přihlížeti k žalobcovým příjmům, naturálními a k relutu za ně, částečně mu vyplácenému, ježto nejsou tu podmínky ustanovení čtvrtého odstavce § 237 služ. řádu, za kterých jedině by bylo lize k těmto naturálním příjmům a k relutu za ně přihlédnouti a které se žalobce v dovolání ani nesnažil prokázati.

Citace:

č. 16660. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 133-140.