Čís. 1001.

Otázka, zda ujednané sudiště (§ 104 j. n.) jest sudištěm výlučným či na výběr daným, jest otázkou výkladu vůle stran.
(Rozh. ze dne 5. dubna 1921, R I 429/21.)
Žalobce uzavřel v roce 1911 se žalovanou pojišťovnou pojišťovací
smlouvu, podrobiv se také ustanovení § 8 pojišťovacích podmínek, že pro všechny spory ze smlouvy pojišťovací platí věcně příslušný soud ve Vídni jako soud smluvený. V roce 1920 žaloval pojištěnec pojišťovnu z pojišťovací smlouvy u krajského soudu v Mostě, opřev příslušnost o § 99 j. n. Pojišťovna vznesla námitku místní nepříslušnosti, jíž soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl, ježto strany dohodou, obsaženou v § 8 pojišťovacích podmínek o příslušnosti věcně příslušného soudu ve Vídni chtěly vyloučiti každý jiný dle zákona příslušný soud pro všecky spory ze smlouvy pojišťovací. Rekursní soud zamítl námitku místní nepříslušnosti. Důvody: Názor prvého soudu jest mylný. Zvláštní soud § 104 j. n. jest soudem na výběr daným. Omluva dle § 104 j. n. poskytuje žalobci právo, žalovati dle volby buď u soudu dle úmluvy neb u jiného soudu dle zákona příslušného. Vyloučení každého jiného zákonného soudu
prorokovaným soudem bylo by jen tehdy, kdyby to bylo výslovně umluveno nebo kdyby tento úmysl smluvních stran vycházel na jevo způsobem, vylučujícím každou pochybnost, z listinné úmluvy. Toho však v tomto případě není. Ustanovení § 8 pojišťovacích podmínek: Pro všecky spory ze smlouvy pojišťovací platí věcně příslušný soud ve Vídni jako smluvený, nelze naprosto rozuměti vzhledem k všeobecným pravidlům o výkladu, obsaženým v § 6 obč. zák. a čl. 278 obch. zák. v tom smyslu,
že tím mají býti vyloučeny všecky jiné soudy, zákonem založené. Nebyl proto žalobce vázán vyloučiti každý jiný soud dle zákona a žalovati jen u věcně příslušného soudu ve Vídni, nehledě k tomu, že bylo, jak zřejmo z doby uzavření smlouvy pojišťovací v roce 1911, nepochybně úmyslem stran, dohodnouti se o příslušnosti některého soudu v oblasti tehdejší rakousko-uherské monarchie, kteréhožto předpokladu však tu již není. Dle řečeného nutno přiznati žalobci právo, by žaloval i u soudu dle § 99 j. n., jehož se dovolává, jsou-li tu předpoklady pro to. Tomu tak jest dle zji-
štění prvého soudu, pročež bylo rekursu vyhověti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Sudiště prerogované (§ 104 j. n.) jest bud výlučné nebo elektivní podle toho, zdali dle úmyslu stran, z prorogace zjevného, mělo býti výlučným či pouze straně na vůli daným, t. j. zda dle obsahu úmluvy u prorogovaného sudiště žalováno býti musí anebo může. V daném případě zní
prorogační úmluva, že pro všecky „spory z pojišťovací smlouvy platí vídeňský soud věcně příslušný jako smluvený (§ 8 podmínek). Z toho však nelze dovozovati výlučnost příslušného vídeňského soudu, protože se tu nic nepraví, co by na ni poukazovalo: ustanovení obsahuje pouze prorogaci a nic více. Zůstává tedy každé jiné v zákoně založené sudiště nedotčeno, a tu jest sudiště dle § 99 j. n. dle zjištění prvého soudu plně založeno.

Citace:

Rozhodnutí č. 2327. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 353-353.