List československých právníků
Všehrd
Ročník XIV. Číslo 7. Duben 1933.

Měnové otázky přítomnosti.

Univ. prof. Dr. Drachovský (Praha).1
Doba přítomná libuje si v přenášení ustálených terminů technických na jiné pojmy a v rozšiřování a změně ustálené náplně pojmové. Proti tomu nedalo by se ničeho namítati, kdyby v prvém případě šlo o změnu struktury základu, o jehož popis, výklad a kritiku se jedná, a ve druhém případě, kdyby pokrokem poznání byla shledána vadnost posavadních názoru. Bohužel, bližší přihlédnutí k poměrům nutí nás často konstatovati, že takových změn a takového pokroku zde není, a v takovém případě zmíněný postup jest mýlivý a zaslouží kritiky odmítavé. Dnes výklady o krisi a návrhy pomoci hýří slovy »deflace« a »inflace«, pojmy ryze měnovými, a z toho vyvozují se někde důsledky, jako by právě na poli měnovém bylo možno skutečně a poměrně snadno, zákrokem veřejné moci, dosáhnouti polepšení zbědovaných poměrů hospodářských.
Stručná these názorů těchto leží v tom, že se usuzuje, že jednak zlato — vlastní základ převážné většiny měn — se zhodnotilo, ba že vůbec jednotka měnová se zhodnotila vůči měřeným a směňovaným statkům jiným. Z toho prý vyplývá jednak podhodnocení trhových cen za zboží a ev. i jiné statky, jednak nadhodnocení všech těch závazků a plnění, která jsou poutána na stejnou početní výši měnových jednotek bez zřetele na to, jaká jest vnitřní hodnota těchto měnových jednotek (to jsou prý tedy zejména úvěry, renty a mzdy — a mohli bychom sami dodati také plnění veřejnoprávním celkům). Z tohoto rozdílu povstává nemožnost hraditi druhé z výnosu prvých, ti, kdož jsou na prvé odkázáni, nemohou zaplatiti svůj úvěr a nemohou platiti daní a mezd, a proto tu nastává ohrožení úvěru, poškození peněžní organisace, nemožnost podnikání, nezaměstnanost a prázdné veřejné pokladny. O léku se zatím výslovně nemluví, podává se jaksi sám sebou nebo chválou opatření, která jinde se stala.
Nelze pochybovati, že tento výklad je líbivý, jednak proto, že je velmi přímočarý, a tedy jednoduchý, jednak že ukazuje poměrně snadnou a rychle proveditelnou cestu ku pomoci, a jednak, že nikomu neukládá patrné a uvědomené oběti a povinnosti.
Jenže právě tento plán sdílí osud všech podobných přímočarých řešení v oboru sociálním, jest snadno srozumitelný, zdánlivě logicky ucelený a nepravdivý.
Hned prvý základ jeho jest pochybný: není důkazu, že by hodnota zlata a nebo hodnota jednotky měnové stoupla, naopak tresorování zlata a tím jeho mobilisování brání také místním haussám tohoto kovu a jeho značnější odvislosti od výtěžku dolování a skutečné cirkulace. Hodnota zlata jest tedy základu světového a mnohem méně kolísavá, než byla kdykoli jindy. Pouhé srovnání hodnoty stejného nominale měn poválečných a předválečných ukazuje nám namnoze velmi značný pokles, srovnáme-li pak rozsah oběživa, rozsah bezpeněžního vyrovnání závazků a vyrovnávání jejich surrogáty peněz, a naproti tomu velikost hospodářských a specielně finančních transakcí, přehled důchodů jednotlivě a v celku a stav, že tu namnoze jsou peníze, aniž by pro ně bylo produktivního a normálně bezpečného složení, nenajdeme důvodu, proč bychom mohli tvrditi, že hodnota peněz vůči statkům stoupla. Dnešní stav možno daleko přirozeněji vysvětliti značnou nabídkou statků, jíž chybí poptávka, a tomu odpovídá také známý zjev, že některé statky nebudou koupeny za velmi nízkou cenu, protože právě není pro ně odbytu.
Proto nelze také hledati v případné inflaci ve vlastním slova smyslu nějaké pomoci pro zlepšení prodejních cen statků, protože ceny se velmi rychle přizpůsobí inflací změněné hodnotě peněžní jednotky, a zůstanou zde pouze zisky z intervalů setrvačnostních, jež však podle zkušenosti jsou jednak vyrovnávány ztrátami kupujících, neochotou ke koupi, pokud hodnota měny jest v pohybu, a po případě nezůstávají v kapsách těch, jimž jest v této krisi nejvíce pomoci, nýbrž v nekontrolovaném a někdy nežádoucím prostředí.
Ale snad by inflace přinesla aspoň nějaké ulehčení břemen? Že při tomto ulehčení nepůjde zpravidla o břemena veřejná, jest známo ze zkušeností válečných. Značná potřeba nedovolí poklesnutí veřejných úhrad, a proti tomu posavad — přese všechny nepříznivé zkušenosti a výklady panující theorie finančněvědecké — bojuje se přirážkami k sazbám anebo zvýšením sazeb dávkových. To by se také jistě stalo při poklesu měřítkové hodnoty měny.
Za to hodně se diskutuje o úlevách ve mzdách a v břemenu dluhovém.
Úleva ve mzdách mohla by nastati, jestliže by mzdy zůstaly sice nominálně nezměněny, ale hodnotně se snížily snížením hodnoty peněz měnových. Nelze pochybovati, že takovéto snížení jest integrální, není ihned patrno, smlouvy kollektivní nejsou jím zatím dotčeny. Ale zase musím se dovolávati zkušeností válečných a poválečných. Snížení hodnoty peněz, v nichž byly vypláceny mzdy, bylo pocítěno příjemci mezd velmi záhy a nastaly tu stejné úkazy, jako když se jinak přikračuje ke snižování mezd. Výsledkem bylo zpravidla zvýšení mezd nebo poskytnutí jiných výhod, jež by sníženou hladinu hodnoty výdělku vyrovnaly. Toto zvyšování bylo někdy bouřlivé, zejména když výsledky setrvačnostních intervalů byly. eskontovány do budoucnosti a dle nich stavěny požadavky a jim také liberálněji vyhovováno. Tu potom nastalo často neodůvodněné zvýšení mezd, a to chovalo v sobe dvojí nebezpečí, jednak nesnáz opětného snížení, odpadly-li předpoklady, jež byly podmínkou nastalého zvýšení, jednak zachování nominální mzdy, vypočtené pro nižší hodnotu měnové jednotky také potom, když hodnota měny se zvýšila, což nedá se nikdy pro budoucnost apodikticky odmítnouti. Řekl bych skoro, že jest to postup vůči příjemcům mezd neloyální, protože má zakrývati holou skutečnost, a zároveň prostředek z důvodů uvedených neúčinný.
Velmi mnoho se diskutuje o snížení břemen dluhových. Nastalo by tu snížení kapitálu i úroků i annuit. Nelze pochybovati, že v našem úvěrovém hospodářství následkem kolísání hodnoty měny máme některé zvláštní zjevy. Tak kdo se vypůjčil před válkou, ale i před převratem 1000 K, jest dnes dlužen 1000 Kč, což jest hodnotně značně méně. Kdo se vypůjčil v r. 1919 nebo 20 nebo brzy potom, v dobách, kdy mezinárodní hodnocení naší koruny bylo velmi nepříznivé a i vnitřní hodnocení bylo slabé, jest dnes dlužen hodnotně až čtyřikráte tolik, kolik se vypůjčil. Ale vedle hodnocení valutového bylo tu hodnocení ve zboží, a to kolísalo často značně i beze zřetele na kolísání měnové. Tak kdo se vypůjčil v dobách, kdy stál chmel 0000 Kč a pšenice 000 Kč a měl to spláceti loni, kdy chmel stál také 120 Kč a pšenice také o málo více než 120 Kč, měl patrně posici hospodářsky velmi změněnou. Opačně zase, než u dlužníků, projevovaly se účinky těchto změn u věřitelů. Celkem vzato, tyto změny a toto kolísání neukázalo se příznivým ani pro věřitele, ani pro dlužníky.
Na prvém místě byla porušena důvěra, jež jest přece prvou a nezbytnou podmínkou jakéhokoliv úvěrového hospodářství. Viděli jsme z toho důvodu thesauraci peněz, útěk jejich za hranice, přímou resistenci věřitelů a ubíjení života schopných podniků překotnou realisací úvěrů. U dlužníků přestala kalkulace výnosnosti přijatého úvěru, snaha po správném splácení a zůstávala z úvěru smlouva odvážná, jež hledala výhodnost splacení ve změnách hodnoty měnové a v úpadcích a vyrovnáních, odůvodňovaných měnovým kolísáním, proti kterémužto postupu bylo možno ztěžka něco účinného namítati. Zjevy tyto nejsou zrovna způsobilé к tomu, aby někdo zodpovědnosti své si vědomý lehkomyslně uvedl v opětný neklid úvěrové poměry, které sotva se uklidnily a počaly se přebudovávati do stavu normálního. Pravda, nebylo vše ještě v tomto stavu, ale rychlost moderního života nesmí nás sváděti k tomu, abychom věřili v překotný spěch vývoje společenských poměrů, a tedy i úvěru. Zvýšení úrokové míry v dnešní době pozorované také se vykládá jako takové residuum z dřívější doby, a proto se chce velkými mocenskými zásahy upraviti. — Ale nesmíme zapomínati, že jednak právě snaha po získání úložek musí ukladatele lákali, že jim musí také dáti a sama od dlužníků přijati prémii risikovou, která je v dobách krise značná. Uvažme také, co vše na rozpětí mezi debetním a kreditním úrokem vázne, a kolik musí býti hrazeno těmi, kdož platí, za ty, kdo platiti nemohou, a za hotovosti chované pro případ projevené nedůvěry, runu na peněžní ústavy. Nezmizejí-li příčiny, nelze prostě oddekretovati následky, podobný dekret buď by nebyl proveden anebo by způsobil úvěru velmi těžké škody.
Konečně se uvádí, že rigidita našich zásad měnových není v souladu se stavem, jaký nalézáme u jiných států, zejména takových, s nimiž jsme v hospodářském styku anebo s nimiž na mezinárodních trzích konkurujeme. Proti tomuto tvrzení bylo by možno jednak uvésti fakta, že zejména Švýcary a Nizozemí zachovávajíce neochvějně svoji měnu, nejsou a nebyly dotčeny hospodářskými poměry více, než by vyplývalo z hospodářských poměrů, a že státy, které nejvíce inflačně se exponovaly, jako Německo, Rakousko a Maďarsko, z této inflace nejen neměly prospěchu, ale byly namnoze hospodářsky ovládnuty cizinou, ztratily množství úspor, svůj úvěr zejména ve vnitrozemí těžce poškodily a dle okolností také z tohoto důvodu utrpěly různé nesnáze politické. Škoda může nastati pro nás jako věřitele, sníží-li dlužnický stát svoji měnu, ale není patrno, čím by snížení naší měny tu mohlo pomoci. A naše dluhy do ciziny vyjádřené zpravidla cizí měnou mohou poklesem hodnoty měny cizí a zachováním hodnoty měny naší přinésti nám jen značný zisk (viz snahy o konversi naší angloamerické výpůjčky). Ale výklady o dumpingových výhodách jsou značně přehnány, spíše s hlediska těch, kdož hledají důvody, aby mohli zahájiti ostrou ochranářskou politiku.
Naše vláda opětně projevila vůli nepouštěti se do nových pokusů měnových. Soudím, že zaslouží v tomto svém stanovisku nejplnější podpory.

Přednesl v národohospodářském odboru »Vsehrdu« dne 3. března 1933.

Citace:

Klub českých právníků v Praze. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1932, svazek/ročník 13, s. 296-297.