Čís. 6183.

K otázce tiskového promlčení podle § 40 zákona o tisku.
Za úkony přerušující toto promlčení je považovati všechny vyhledávací a vyšetřovací úkony trestního soudu (nikoli i úkony strany), směřující k řádnému pokračování v řízení, tedy úkony, jimiž řízení postupuje dále a jimiž se přibližuje vynesení rozsudku, nikoli však úkony, které nechávají řízení váznouti na stejném bodě.
Takovými úkony přerušujícími promlčení nejsou dotazy soudcovy u soudní kanceláře, zda již došly potřebné spisy, odpovědi soudní kanceláře na ně a vedení věci v patrnosti kalendářními lhůtami.
Je též věcí soukromého žalobce, aby bděl nad postupem řízení a čelil průtahům vhodnými návrhy.
(Rozh. ze dne 25. dubna 1938, Zm II 39/38.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací ke zmatečním stížnostem obžalovaného a soukromého žalobce do rozsudku krajského soudu, jímž byl obžalovaný částečně uznán vinným přestupkem zanedbání povinné péče podle § 4 zák. č. 124/1924 Sb. z. a n. ve znění vyhlášky č. 145/1933 Sb. z. a n. a částečně podle § 259, č. 2 tr. ř. zproštěn obžaloby vznesené naň pro přečiny podle §§ 1 až 3 zák. č. 108/1933 Sb. z. a n., zkoumav spisy uznal po ústním líčení, a to částečně podle § 290 tr. ř., částečně o zmateční stížnosti soukromého žalobce, takto právem: Rozsudek krajského soudu, pokud jím byl obžalovaný uznán vinným přestupkem zanedbání povinné péče podle § 4 zák. č. 124/1924 Sb. z. a n. ve znění vyhlášky č. 145/1933 Sb. z. a n., se zrušuje podle § 290, odst. 1 tr. ř. jako zmatečný v odsuzující části a ve výroku o útratách trestního řízení. Obžalovaný se zprošťuje podle § 259, č. 2 tr. ř. obžaloby vznesené naň pro přečiny urážky, pomluvy a utrhání na cti podle §§ 1, 2, 3 zák. č. 108/1933 Sb. z. a n. Zmateční stížnost soukromého žalobce do zprošťující části rozsudku se zamítá. Na toto rozhodnutí se odkazují zmateční stížnost obžalovaného a odvolání obou stran.
Z důvodů:
Nejvyšší soud jako soud zrušovací, zkoumav ke zmatečním stížnostem obou stran podle § 290 tr. ř. spisy vpředu uvedené, shledal, že bylo trestního zákona na újmu obžalovaného nesprávně použito, pokud se nalézací soud nezabýval otázkou promlčení po rozumu § 40 tisk. zák.
Podle tohoto ustanovení nastane promlčení trestného činu, spáchaného tiskem, nejen tím, že prošlo od vydání příslušného tiskopisu šest měsíců a že nebylo po tu dobu zavedeno stíhání soudem trestním proti žádnému z vinníků, ač se tak státi mohlo, nýbrž i tím, že nebylo v zahájeném řízení po takovou dobu pokračováno, ovšem rovněž za předpokladu, že se tak státi mohlo (rozh. č. 4597, 5245 Sb. n. s.). Za úkony toto promlčení přerušující dlužno považovati veškeré úkony vyšetřovací a vyhledávací, sloužící k tomu, aby bylo v řízení zahájeném proti obviněnému řádně pokračováno, tedy úkony záležející v obeslání nebo výslechu obviněného, svědků nebo znalců, avšak i v opatřování spisů nebo urgování spisů jiným úřadům zapůjčených (rozh. č. 5404 Sb. n. s.). Povahu řádného pokračování v soudním řízení lze proto přiznati jen takovým úkonům, jimiž se řízení pohybuje dále a jimiž se přibližuje vynesení rozsudku (rozh. č. 5435 Sb. n. s.), nikoli však úkonům, jež nechávají řízení váznouti na stejném bodě, aniž se něco děje, co směřuje k jeho skončení.
Zrušovací soud zjišťuje ze spisů jako skutečnosti procesní, že hlavní přelíčení provedené dne 21. září 1936 bylo odročeno, poněvadž byl připuštěn důkaz spisy Ck la 1818/33 krajského soudu v M., které byly tenkráte u nejvyššího soudu. Mezi uvedeným dnem (21. září 1936) a dnem 19. srpna 1937, kdy předseda senátu ustanovil opětně hlavní přelíčení na den 20. září 1937, nestalo se nic jiného, než že předseda senátu učinil na soudní kancelář dne 2. prosince 1936 a 4. ledna 1937 dotaz, zda zmíněné spisy již od nejvyššího soudu došly, pokud se týče dne 15. května 1937 poznamenal, že spisy nebyly vráceny, dále že soudní kancelář dne 3. prosince 1936, 4. ledna 1937 a 6. března 1937 spisovými záznamy zjistila, že spisy ještě nebyly vráceny, pokud se týče dne 27. července 1937, že spisy byly sice vráceny, avšak že jsou (v dotčeném soudním oddělení) nepostradatelné, poněvadž nutno rozhodnutí doručiti stranám. Mimo to byly ať předsedou senátu nebo kanceláří ustanoveny kalendářní lhůty sloužící k tomu, aby zůstala věc v evidencí. Konečně došel dne 17. srpna 1937 návrh obžalovaného na nařízení hlavního přelíčení.
Zkoumáme-li, zda právě uvedené úkony jsou pokračováním v řízení po rozumu § 40 tisk. zák., pokud se týče ve smyslu hořejších vývodů, je především jasno, že se této povahy nedostává zmíněnému návrhu obžalovaného; byloť již rozhodnutím č. 4597 Sb. n. s. vysloveno a odůvodněno, že pokračováním v zahájeném řízení lze rozuměti jen úkony trestního soudu a nikoliv úkony stran.
Avšak ani ostatním úkonům nahoře uvedeným nelze přiznati povahu (řádného) pokračování v trestním řízení po rozumu předeslaných vývodů. Dotaz soudcův na soudní kancelář, zda spisy jíž došly, a odpověď soudní kanceláře na tyto dotazy jakož i vedení věci v evidenci kalendářními lhůtami jsou úkony, které záležely jen v tom, že soud pasivně čekal, až spisy dojdou od nejvyššího soudu. Nestalo se tudíž po celou uvedenou dobu nic, co by bylo mohlo přibližovati vynesení rozsudku, čili způsobiti pohyb řízení ve směru k jeho skončení. Řádným pokračováním v řízení, pokud se týče soudním úkonem promlčení podle § 40 tisk. zák. přerušujícím bylo by zejména bývalo opatření spisů od nejvyššího soudu a případné pořízení opisů z nich, pokud se týče úkony k tomu směřující. Takový úkon, o němž nikterak nevyšlo ze spisů najevo, že by nebyl býval možný, byl by býval s to, aby přiblížil vynesení rozsudku a skončení trestního řízení. Jen mimochodem se podotýká, že bylo též na soukromém žalobci, aby bděl nad postupem řízení a vhodnými návrhy čelil průtahům, máť právo nahlížeti do spisů a k uplatnění své obžaloby u soudu podniknouti vše, k čemu jinak jest oprávněn státní zástupce (rozh. č. 4696 Sb. n. s.).
Podle toho, co uvedeno, nastalo tedy ohledně souzeného činu obžalovaného promlčení podle § 40 tisk. zák. Promlčení je dbáti soudu z povinností úřední (§ 3 tr. ř.) v každém období trestního řízení. Důsledkem toho jest i nejvyšší soud jako soud zrušovací povinen, aby podle § 290, odst. 1 tr. ř. přihlížel k promlčení při zkoumání zmateční stížnosti i tehda, když se obžalovaný promlčením nehájil, rozsudek výroku o promlčení neobsahuje a zmateční stížnost se promlčení nedovolává. Podle toho, co dovoženo, pochybil nalézací soud, pokud nevzal v úvahu otázku promlčení, použil takto trestního zákona nesprávně v neprospěch obžalovaného a zatížil rozsudek na jeho úkor zmatkem podle § 281, č. 9 b) tr. ř., k němuž bylo nutno přihlížeti podle § 290, odst. 1 tr. ř. z povinnosti úřední, jako kdyby byl tento zmatek býval zmateční stížností obžalovaného uplatňován.
Bylo tudíž rozsudek v celém odsuzujícím rozsahu, jakož i ve výroku o útratách zrušiti jako zmatečný (§ 288, odst. 2, č. 3 tr. ř.) a obžalovaného podle § 259, č. 2 tr. ř. zprostiti obžaloby naň vznesené.
Důsledkem toho bylo též jako neodůvodněnou zamítnouti zmateční stížnost soukromého žalobce do zprošťující části rozsudku, neboť i kdyby byly veškeré vývody této zmateční stížnosti oprávněné, nemohla by se zmateční stížnost setkati s úspěchem, je-li čin obžalovaného, jak nahoře dovozeno, promlčen. - - -

Citace:

č. 6183. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1939, svazek/ročník 20, s. 208-211.