NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 2

Čís. 10284.

Ručení důvěrnické společnosti za škodu, dána-li nesprávná rada v tom směru, že převod nemovitostí jest účasten osvobození od poplatků ve smyslu § 38 (2) zákona ze dne 11. března 1921, čís. 100 sb. z. a n. Výhody, které byly získány provedením špatné rady, mohou míti po případě vliv na rozsah škody. S hlediska zákona ze dne 31. března 1921, čís. 102 sb. z. a n. se nevyhledává, by šlo o kupce jednotlivce, kteří musí vésti řádné obchodní knihy.
(Rozh. ze dne 6. listopadu 1930, Rv I 1598/29.)
Žalující firma domáhala se náhrady škody na žalované důvěrnické společnosti, ježto žalovaná (její právní předchůdkyně) dala jí radu, že musí býti ještě v roce 1922 vlastnicí nemovitostí, patřících Arnoštu J-ovi, že knihovní převod požívá výhod zákona ze dne 11. března 1921, čís. 100 sb. z. a n. a že podle § 38 (2) tohoto zákona jest osvobozen od převodního poplatku. Rada tato však byla nesprávná a žalující firmě byl předepsán poplatek z převodu nemovitostí. Procesní soud prvé stolice uznal žalobní nárok důvodem po právu, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil mimo jiné z těchto důvodů: Že žalobcům z převodu nemovitostí s Arnošta J-a na firmu Arnošt a Otto J. byl předepsán převodní poplatek, jest žalovanou přiznáno. Tím jest zjištěno, že žalobcům nesprávnou radou, že převod musí býti proveden ještě v roce 1922 a že je poplatku převodního prost, vznikla škoda. Že žalobci škodu utrpěli, vyslovil již nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 17. března 1927, Rv I 1674/26-1. Jaká škoda ve skutečnosti žalobcům vzešla, najmě zda si musí dáti žalobci na náhradu škody započísti výhody žalovanou tvrzené a žalobcům převodem nemovitostí na firmu podle tvrzení žalované vzešlé, jest rozhodnouti v rozsudku konečném. Podle názoru odvolacího soudu netřeba se proto v tomto období sporu zabývati otázkami, zda by Arnošt J., kdyby si byl reality ponechal a je firmě Arnošt et. Otto j. jen propachtoval, nevedl obchodní knihy a zda by byl účasten výhod podle zákona čís. 102/21, možnosti 50%, vztažně 70% stavebního nákladu od příjmu jako položku pasivní (amortisaci) si odečísti, dále zda by postup ten — spachtování realit firmě — byl s velkým zatížením Arnošta J-a spojen, že by se daň výdělková následkem odpisu z titulu mimořádné amortisace zmenšila, dále zda by vůbec měl možnost Arnošt.J. od svého příjmu mimořádné odpisy provésti a že úmrtím Arnošta J-a a dřívějším převodem realit na firmu bylo docíleno úspory poplatku z nemovitosti a na dani z obohacení musí býti uspořeno a že i převod dělnických domů z praktického stanoviska byl účelným. Neboť z té okolnosti, že by převod ten žalobcům přinesl též výhody, nelze dovozovati, že rada, že převod nemovitosti na firmu musí býti proveden ještě v roce 1922 a že je osvobozen od převodního poplatku, byla správnou.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
O nesprávnosti znaleckého posudku, že převod jest prost převodního poplatku, nemůže při jasném doslovu § 38 (2) zákona ze dne 11. března 1921, čís. 100 sb. z. a n., a podle pozdějšího rozhodování nejvyššího správního soudu k němu (srov. rozh. čís. 3760, 3777 sb. n. spr. s.) býti vážných pochybností. Nesprávnost dovolatelčina výkladu byla dodatečně dotvrzena i doslovem § 36 (2) zák. ze dne 25. ledna 1923, čís. 35 sb. z. a n. Ostatně neměl pochybnosti o ní ani vrchní finanční rada P., s nímž jednal společník žalující firmy o věci jako se zástupcem právní předchůdkyně žalované společnosti, jakž plyne z dopisu ze dne 6. prosince 1922. V té příčině netřeba se proto věcně obírati s lichými výklady dovolatelčinými a nelze s dovoláním říci, že se ona rada, třebaže jest mylná, nepříčí zákonu, nýbrž jest výkladem zákona vybaveným dobrými důvody. Ovšem snad nemusila žalobcům z této jistě nesprávné rady ještě vzniknouti škoda. Ale rada byla dána ve spojitosti s věcí, o niž žalobcům podle vlastního obsahu dovolání šlo hlavně a především, totiž o zajištění daňových výhod podle zákona ze dne 31. března 1921, čís. 102 sb. z. a n. Právě k zajištění těchto výhod musil podle rady, udělené právní předchůdkyní dovolatelky žalobcům, převod, domněle prostý převodního poplatku, býti proveden ještě v roce 1922. Z této spojitosti obou rad usoudily nižší soudy právem na příčinnou souvislost mezi škodou žalobců a radami jim udělenými, a právem mají také za to, že i druhá rada o nutnosti převodu byla mylná. Dovolání hájí správnost této rady předpisem zák. čís. 102/1921 sb. z. a n., podle něhož jeho výhody platí jen pro ty, kdož vedou řádné obchodní knihy, a výkladem, že oné výhody by nebyli mohli využíti ani Arnošt J., kdyby nemovitost nebyl převedl na nově utvořenou společnost, ani tato sama. Neboť, nejsa již obchodníkem, nebyl by Arnošt J. mohl vésti obchodní knihy a nová společnost neměla by možnosti, použíti oněch výhod, protože by podle jejích knih nebyly jejím vlastnictvím. Výklady dovolání nejsou přesvědčivé. Zákon mluví zcela všeobecně o fysických osobách, které vedou řádné obchodní knihy, nikoli, jak by se mohlo zdáti podle dovolatelčina výkladu, o kupcích jednotlivcích, kteří musí vésti řádné obchodní knihy. Arnošt J. zůstal kupcem i jako člen veřejné obchodní společnosti a byl v této vlastnosti také oprávněn, vésti obchodní knihy. Mohl tudíž již takto splniti onu zákonnou podmínku. Není proto správné, že se převod musil státi z tohoto důvodu. Měla-li však společnost, udělujíc onu radu, pochybnosti o možnosti, by takto byl splněn zákonný požadavek vedení řádných obchodních knih, bylo na ní, by žalobcům sdělila tvrzenou nutnost, že kupec jednotlivec (nejen společník obchodní společnosti) musí vésti obchodní knihy, a by jim dala na uváženou, jak by si Arnošt zákonným způsobem vedle členství v obchodní společnosti zachoval vlastnost kupce jednotlivce k vedení řádných obchodních knih povinného, by mohly kýžené výhody zákona čís. 102/1921 sb. z. a n. býti zajištěny a převod nemovitosti přece nemusil býti proveden. Opatrnost ta byla pominuta pro — mylný ovšem — názor, že převod jest prost převodního poplatku a že tudíž netřeba hledati možnost, zda zajištění daňových výhod ho nezbytně vyžaduje. Omyl o převodním poplatku neomlouvá však omyl o nutnosti převodu. Že ho co do obytných (dělnických) stavení »teoreticky«, — což patrně má znamenati »podle doslovu zákona« —, nebylo třeba, připouští ostatně dovolání samo, připouští tudíž v tomto rozsahu i mylnost pozastaveného posudku, pokud bez obmezení, tedy i o nich tvrdil, že převod musí býti proveden. Na druhém místě hájí dovolání pozastavený posudek úvahami účelnosti. Snaha jeho se nemůže setkati s úspěchem, protože posudek převod nejen doporučoval, nýbrž jej prohlásil za nutný. Mělo-li tím, jak se dovolání snaží dolíčiti, býti naznačeno, že převod se musí státi, protože to nezbytně vyžadovaly zřetele účelnosti a opatrnosti, bez jichž šetření nelze zajištění daňových výhod zaručiti, byl posudek vadný, protože nebyl vybudován na číselných základech, kterých se teprve dovolání dovolává, vlastně jen dohaduje, které však pro dobu podání posudku nebyly nijak zjištěny. I touto svou vadností zavinila špatná rada škodu, která žalobcům prý vznikla. Výhody, kterých žalobci provedením špatné rady snad zároveň získali, mohou snad míti vliv na rozsah škody. O tom však bude rozhodováno teprve v dalším, nikoli v tomto jen na důvod škody obmezeném řízení. Proto odvolací soud právem všechny vývody o domnělých výhodách pominul, vyhradiv vyřešení otázek jimi rozebíraných pozdějšímu průběhu sporu.

Citace:

Čís. 10284. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 640-643.