NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4266.

Školství. — Administrativní řízení (Slovensko): * V otázce církevní daně podle § 11 zák. čl. XXXVIII z r. 1868 není proti konformním výrokům dvou nižších instancí další instanční pořad.
(Nález ze dne 27. prosince 1924 č. 20429).
Věc: Římsko-katolická školská stolice v Š. proti referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě o školskou daň.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Proti uložení 40% školské daně stěžující si školskou stolicí na rok 1922-1923 podali Štěpán R., Augustin O., Petr Št., Marie P., Matěj K. a Josef St., vesměs státní zaměstnanci v Š., odvolání k adm. výboru býv. župy hostianské namítajíce, že za základ oné daně vzata byla výdělková daň IV. třídy, která však zákonem z 12. srpna 1921 č. 294 Sb. pozbyla na Slovensku platnosti a je tudíž již její základ falešný a neplatný. Dále poukázali k tomu, že nař. býv. uh. min. fin. č. 2507 z 1893 (§ 124 služ. pravidel vztahujících se na působnost onoho min.) ustanovilo, že tato, na základě § 11 zák. čl. XXXVIII z 1868 povolená školská daň, vlastně školská přirážka, je obecní přirážkou a že nemůže býti ukládána z požitků státních úředníků a sluhů. Petr Št. namítal dále, že přípisem z 29. července 1922 oznámil politické správě v Přesticích, že vystupuje z církve ř.-kat. a že zůstává bez vyznání, následkem čehož přestává býti týmž dnem členem ř.-kat. církve.
Rozhodnutím z 28. září 1922 zamítl adm. výbor župy hontianské tato odvolání.
Nař. nyní rozhodnutím zrušil žal. úřad výrok adm. výboru župního.
Uvažuje o stížnosti do výroku toho podané nss přihlédl nejprve k otázce příslušnosti žal. úřadu, stran níž st-lka vyslovila pochybnosti, ježto prý po jejím názoru proti výroku župního správního výboru přípustná byla pouze stížnost k nss-u, nikoli však odvolání k žal. úřadu, jako další správní instanci.
V otázce té uvážil soud předem, že není positivní specielní normy, dle níž by pro spornou věc, o niž jde, totiž uložení církevně-školské daně podle § 11 zák. čl. XXXVIII z 1868, byl správní župní výbor výslovně a všeobecně prohlášen za poslední instanci správní, proti jejímuž výroku by byla přípustná již jen stížnost k nss-u, jak je tomu ku př. se zřetelem k ustanovení § 50 zák. čl. XXVI z 1896 ohledně školské daně uložené v základě § 35 nebo 45 cit. zák. čl. XXXVIII.
Je tedy právní základ pro vyřešení otázky té hledati v normě jiné, upravující všeobecně hierarchické postavení župního správního výboru, tudíž v zák. čl. VI. z 1876, případně ježto jde o záležitost ludové školy, ve specielním zák. čl. XXVIII z téhož roku.
Přihlédne-li se k předpisům tohoto specielního zák. čl. XXVIII, přicházejí v úvahu momenty dva, a to, že nadřízenou instancí správního výboru ve věcech školských je sice min. kultu, že však tento zák. čl., pokud jde o církevně školskou daň po rozumu § 11 zák. čl. XXXVIII z 1868 žádného zvláštního ustanovení neobsahuje, zejména ani v § 7 č. 1 týkajícím se toliko ludových škol státních a obecních, nikoli konfesionelních, o něž v daném případě jde.
Zbýval by tudíž ještě zák. čl. VI z 1876, podle jehož § 59 však proti výroku správního výboru jako druhé instance připouští se další odvolání pouze tehdy, liší-li se výrok ten od rozhodnutí instance první. Z pravidla toho připouští § 60 pouze jednu výjimku, jde-li o záležitosti uvedené v § 58 pod lit. d, kdy další postup instanční k instanci třetí je jak při divergenci, tak i při konformitě výroků obou nižších instancí. Záležitostmi v § 58 lit. d uvedenými byly však pouze spory vzešlé z individuelního ukládání daní obecních a župních po rozumu zák. čl. XVIII z 1871, na jehož místo nastoupil v tomto směru § 25 zák. čl. XXII z 1886, přijavší taktéž zmíněnou svrchu zásadu, že další pořad instanční připouští se toliko ve věcech individuelní repartice obecních daní, kdežto v záležitostech jiného druhu jen při divergenci výroků obou nižších instancí.
Na tomto právním stavu nemění nic ani ustanovení § 2 zák. čl. XX z 1901, o něž právě župní správní výbor opřel právní poučení k jeho výroku připojené, neboť, nehledí-li se ani k tomu, že jde o záležitost náležející v obor kompetence správ. soudu, a že tudíž účinnost předpisu toho po rozumu § 12 téhož zák. čl. je vůbec vyloučena, upravuje předpis ten jen otázku instančního pořadu v majetkových a hospodářských záležitostech obcí, měst se zřízeným magistrátem a měst municipálních, nikoli však obcí církevních.
Ale pak, byť i cit. právě předpisy dávaly souditi na intenci zákona připustiti proti výroku správního výboru všeobecně další právní prostředek, jde-li o daňové záležitosti samosprávných útvarů, nelze se zřetelem k povaze kompetenčních norem vůbec, jakožto juris cogentis, a se zřetelem k principu právního systému uherského zvláště, totiž specielního a individuelního vymezení instančního pořadu ve věcech správních, nebo v určitých oborech věcí těch, použíti analogie a to tím méně, jde-li o předpis výjimečný, jak je tomu právě při ustanovení § 60 zák. čl. VI z 1876.
Poněvadž tedy v daném sporu správní výbor rozhodl konformně s instancí první a poněvadž nejde o daň obecní nebo župní, nýbrž církevně školskou, jest otázku instančního pořadí posuzovati výhradně podle 2. odst. § 59 zák. čl. VI z 1876, dle něhož však odvolání k žal. úřadu jako řádné další instanci místa nemá.
Nebyly-li však dány podmínky předpokládané zákonem pro zakročení úřadu toho jako řádné instance — a pouze v této vlastnosti žal. úřad, jak z jeho výroku patrno, zakročil, pročež netřeba zabývati se otázkou, zda a pokud by k tomu snad byl oprávněn mocí svého práva dozorčího — jeví se jeho rozhodnutí býti výrokem úřadu k úkonu takovému, totiž meritornímu vyřešení daného sporu, nepříslušného a tedy výrokem nezákonitým.
Žal. úřad nemohl míti pochybností, že strany nastoupily další, jak uvedeno nepřípustný pořad instanční, pouze následkem nesprávného právního poučení, jehož se jim úřadem nižší instance dostalo. Ale pak náleželo mu, i když k meritornímu rozhodnutí o prostředku tom příslušným nebyl, aby vytkl nedostatek ten za účelem opatření, aby se straně dostalo správného poučení a aby nebyla připravena o právní ochranu zákonem jí poskytnutou. Úřad tak neučinil sveden patrně svým mylným právním názorem o svém postavení jako řádné instance oprávněné k rozhodnutí meritornímu.
Bylo tedy zrušit jeho výrok podle § 7 zák. o ss jako zákonu odporující a ponechati žal. úřadu, aby hledě k zásadám právě vyloženým o podaných k němu odvoláních znovu se vyslovil.

Citace:

č. 4266. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 1098-1100.