NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 1

Čís. 86.

O prodloužení doby, na kterou bylo prozatímně opatření učiněno (§ 391 ex. ř.), nelze žádati, když byla doba ta již uplynula.
(Rozh. ze dne 12. března 1919, R II 27/19.)
V usnesení, jímž bylo povoleno prozatímné opatření, určen byl čas, na který opatření se činí, do 1. prosince 1917. Teprve dne 29. listopadu 1918 navrhla strana ohrožená, aby jí lhůta ta byla až do 1. prosince 1921 prodloužena. — Návrhu tomu prvý soud (okresní soud ve Frýštátě) vyhověl, rekursní soud (krajský soud v Těšíně) jej však zamítl. Důvody: V § 391 ex. ř. nařízené určení času, jež obsahovati má povolení prozatímného opatření, jest soudcovskou lhůtou podle § 123 c. ř. s. a § 78 ex. ř. Podle § 128 c. ř. s. mohou býti soudcovské lhůty soudem pro- dlouženy, avšak návrh na prodloužení musí býti podán u soudu před vypršením lhůty, jež má býti prodloužena, což se v tomto případě nestalo, pročež bylo návrh na prodloužení lhůty jako opožděný zamítnouti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu strany ohrožené.
Důvody:
Doba do 1. prosince 1917, pro kterou prozatímní opatření bylo povoleno a obmezeno, uplynula v den podání žádosti za prodloužení doby té, t. j. dne 29. listopadu 1918. Ustanovení v usnesení prvého soudu, že toto prozatímné opatření se povoluje pro dobu do 1. prosince 1917, jest považovati za lhůtu soudcovskou dle rozumu § 78 ex. ř. a § 123 c. ř. s., která byla soudcem vzhledem na potřeby stran stanovena, jak toho věc vyžadovala. Tato lhůta mohla býti soudem i prodloužena. Uplynula-li doba, pro kterou prozatímné opatření bylo povoleno, pak nastaly následky uplynutí lhůty, aniž by bylo zapotřebí bývalo, zvláště to vysloviti, a nebylo proto zapotřebí, by odpůrce strany ohrožené po uplynutí doby té žádal za zrušení prozatímného opatření. Není nikde v exekučním řádu ustanoveno, že prozatímné opatření trvá, раk-li po uplynutí doby, pro kterou prozatímné opatření bylo povoleno, za zrušení tohoto prozatímného opatření se nežádá a toto se nevysloví. Není správné, tvrdí-li stěžovatel, že návrh na prodloužení doby, pro kterou prozatímné opatření bylo povoleno, v případě tomto kdykoliv mohl býti podán, jelikož zákon s uplynutím doby té žádných právních následků nespojuje. Tyto následky nastanou uplynutím lhůty samy sebou a, by nenastaly, náleží dle § 78 ex. ř. a § 128 c. ř. s. straně, by se o to postarala a žádala před uplynutím lhůty za její prodloužení. To se ale nestalo a jest tudiž usnesení soudu rekursního odůvodněno a bylo proto bezdůvodnou stížnost strany ohrožené tohoto usnesení zamítnouti.

Citace:

č. 86. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 188-189.