Čís. 17355.

Přísluší-li nemanželskému dítěti nárok na výživu proti nemanželskému otci (§ 166 obč. zák.) a zároveň proti pěstounovi, který se zavázal v pěstounské smlouvě schválené poručenským soudem poskytovati mu svým nákladem náležitou výživu, šaty a jiné potřeby i lékařské ošetření, má nemanželské dítě nárok jen na jednu výživu a lze jej proti nemanželskému otci uplatniti jen tehdy a potud, pokud pěstoun není s to, aby dítě živil.
(Rozh. ze dne 14. července 1939, R II 157/39.)
Prvý soud uložil nemanželskému otci nezl. navrhovatelky Marie S. (schovanky Karla S.), aby platil navrhovatelce výživné. Rekursní soud návrh na placení výživného zamítl pro tentokráte.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Při právním posouzení jest vycházeti z toho, že pěstounskou smlouvou ze dne 1. září 1937, jež byla schválena poručenským soudem, zavázal se Karel S., že budě své nezl. vnučce Marii S. poskytovati náležitou výživu, šaty a jiné potřeby i lékařské ošetřování svým nákladem. O pěstounství pojednává občanský zákoník jedině v § 186, neřeší však spornou otázku, o niž jde. Výživa slouží k opatření potřeb, aby byla fysická existence člověka zachována (Sedláčkův komentář k obč. zák. IV. s. 681 č. 7). Z tohoto účelu výživy jakož i z jejího pojmu vůbec plyne, že nemanželské dítě má nárok jen na jednu výživu. Tomu nasvědčuje, srovnání § 166 a §§ 796 (slova (»nedostávající se výživa«), 1042 a 1418 (srov. také Gl. U. č. 3181). Přísluší-li dítěti nárok na výživu proti nemanželskému otci a zároveň proti pěstounovi, lze tento nárok proti nemanželskému otci uplatniti jen tehdy a potud, pokud pěstoun není s to, aby dítě živil. Že by šlo o takový případ, to dovolací stěžovatel ani netvrdil. Z ustanovení § 170 obč. zák. nemůže dovolací stěžovatel nic těžiti, poněvadž se týká smírů mezi rodiči, kdežto v projednávané věci jde o smlouvu pěstounskou, jež nebyla uzavřena mezi nemanželskými rodiči. Námitka dovolacího stěžovatele, že pěstounskou smlouvou se pěstoun nevzdal nároku na náhradu poskytované výživy a výchovy vůči nemanželskému otci, neobstojí, neboť nejde tu o nároky pěstouna proti nemanželskému otci schovanky. Rovněž neopodstatněná je další námitka dovolacího stěžovatele, že ani dítě se nevzdalo svého alimentačního nároku proti otci; vždyť vyživovací povinnost nemanželského otce nebyla napadeným usnesením prohlášena za zaniklou, nýbrž návrh na výživné byl zamítnut jen toho času.

Citace:

č. 17355. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 407-408.