Čís. 11855.

Z důvodu vytčeného v druhé větě prvého odstavce čl. XLII uv. zák. k c. ř. s. může oprávněný vznésti žalobu proti každému, kdo má podle jeho domnění vědomost o zamlčení neb o zatajení jmění. Pokud vzhledem k okolnostem jest míti za to, že žalovaný měl vědomost o tom, co se se jměním stalo.
Žaloba podle čl. XLII uv. zák. k c. ř. s. přísluší i tomu, kdo sice ví, že jest tu jmění, ale jest v nejistotě o jeho osudu.
(Rozh. ze dne 2. září 1932, Rv I 950/32.)
Zákonní dědicové po Janu B-ovi domáhali se na pozůstalé manželce, by byla uznána povinnou udati, co jest jí známo o jmění zůstavitelově, o jeho zamlčení nebo zatajení a vykonati přísahu o tom, že její údaje jsou správné a úplné. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Odvolací soud vyhověl odvolání žalobců potud, že uznal žalovanou povinnou udati, co jest jí známo o jmění zůstavitele, pokud záleželo ve zlatých penězích, o zavlečení nebo zatajení tohoto jmění a vykonati přísahu, že její údaje jsou správné a úplné.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalované.
Důvody:
Dovolání uplatňuje jen dovolací důvod podle § 503 čís, 4 c. ř. s., avšak neprovádí jej po zákonu, nevycházejíc ze skutkového zjištění odvolacího soudu. Žalobci domáhají se podle obsahu žaloby na žalované toho, by byla uznána povinnou udati, co jest jí známo o zamlčení neb zatajení jmění zesnulého Jana B-a, pokud záleželo ve zlatých penězích. Jde tudíž o žalobu podle čl. XLII uv. zák. k c. ř. s. opírající se o důvod vytčený v druhé větě prvního odstavce tohoto článku. Z důvodu toho může oprávněný vznésti žalobu proti každému, kdo má podle domnění vědomost o zamlčení neb o zatajení nějakého jmění. (Rozhodnutí čís. 1027 sb. n. s.) Že zůstavitel měl zlaté peníze, měly oba nižší soudy za zjištěno a jest zjištěním tím vázán i dovolací soud. Vytýká-li dovolatelka v odvolání, doličujíc uplatňovaný dovolací důvod, že žalobci neprokázali, že zůstavitel měl před svou smrtí po případě v době úmrtí zlaté peníze ve svém držení, ocitá se v rozporu s tímto zjištěním a přehlíží, že v první stolici sama ani nenamítala, že zůstavitel peníze ty před smrtí po případě v době úmrtí již neměl, nýbrž jen přednesla, že zůstavitel tyto peníze až do roku 1926 skutečně měl a že ona je od té doby neviděla a neví kde jsou. Odvolací soud měl dále za zjištěno, že žalobci jsou v nejistotě ohledně tohoto jmění a že žalovaná sdílela se zůstavitelem společnou domácnost, že bydlela s ním sama v jeho domku a že dala po jeho smrti otevříti zámečníkem zamčenou podkrovní světničku, v níž měl zůstavitel skříň. Z těchto okolností dospěl odvolací soud k závěru, že jest odůvodněna domněnka, že žalovaná má asi vědomost o tom, co se s jměním tím stalo. Že tento závěr odvolacího soudu jest nesprávný, nebylo dovoláním zvlášť ani vytýkáno. Vzhledem k tomu, co měl odvolací soud za zjištěno, jsou splněny i podmínky pro žalobu o přísežné seznání žalované o zamlčení neb o zatajení jmění zemřelého Jana B-a podle článku XLII uv. zák. k c. ř. s. Odvolací soud vyhověl tudíž žalobě po té stránce právem (rozh. čís. 3140 sb. n. s.). Namítá-li dovolání, že byla žaloba zbytečná, ježto prý žalovaná při prvním roku prohlásila, že jest ochotna vše uvésti co ví o jmění, a své udání přísahou stvrditi, nemá pravdu. Žalovaná ovšem prohlásila v žalobní odpovědi, že jest ochotna vykonati přísahu o tom, co jest jí známo o pozůstalostním jmění zemřelého Jana B-a, avšak jinak nárok vznesený proti ní žalobou neuznala (§ 395 c. ř. s.) a navrhla naopak zamítnutí žaloby. Neobstojí ani námitka dovolání, že žalobci, majíce vědomost o tom, že zemřelý Jan B. měl zlaté peníze, mohli podati žalobu o vydání zlatých peněz, ježto žaloba podle uvedeného již článku přísluší, jak to nejvyšší soud vyslovil v rozhodnutí čís. 1027 sb. n. s., i tomu, kdo sice ví, že jest tu jmění, ale jest v nejistotě o jeho osudu.

Citace:

č. 11855. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 119-120.