Č. 10 673

Církevní věcí: * Sídelní kanovníci kolegiátní kapitoly Vyšehradské jsou povinni platiti pensijní příspěvky podle § 2 zák. č. 122 1926 Sb.

(Nález ze dne 30. června 1933 č. 9780.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 10 672/33.
Věc: Th. C. Ludvík G. v P. (adv. Dr. Jos. Sklenář z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o pensi a pensijní příspěvek.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Zsp v Praze výměrem z 9. prosince 1926, majíc zřetel k ustanovení §§ 2 a 3 zák. z 25. června 1926 č. 122 Sb., předepsala st-li zatímně ode dne 1. ledna 1926 ze zatímní pensijní základny 14 976 Kč 6% pensijní příspěvek ročních 900 Kč pro náboženský fond. Proti tomuto výměru podal st-l stížnost 18. ledna 1927. Rozhodnutím žal. úřadu z 1. března 1927 byla tato stížnost jako nepřípustná zamítnuta s odůvodněním, že jde pouze o prozatímní opatření správního úřadu, proti němuž není opravného prostředku, a že definitivní úprava této věci bude možná až po vydání prov. nař. k zák. č. 122/26.
Podáními z 29. listopadu 1928 a z 5. června 1929 oznámil st-l zsp-é, pokud se týče zem. úřadu v Praze, že vzhledem k tomu, že již bylo vydáno prov. nař., necítí se vázaným výnosem z 9. prosince 1926 a očekává, že bude vydán definitivní výnos o pensijním pojištění.
Výměrem ze 17. června 1929 předepsal zem. úřad v Praze st-li podle cit. zákonného ustanovení a podle §§ 29 a 30 vl. nař. č. 124/28 6% pensijní příspěvek od 1. ledna 1926 ročních 898 Kč 55 h pro náboženský fond.
Na odvolání st-lovo ze 13. srpna 1929 žal. úřad výnosem z 10. prosince 1929 poukázal zem. úřad v Praze, aby vzhledem k vývodům odvolacího spisu byla instančně řešena otázka předběžná, zdali st-li přísluší podle zák. č. 122/26 a vl. nař. ze 17. července 1928 č. 124 Sb. nárok na pensi. Na to zem. úřad v Praze výměrem ze 13. ledna 1930 rozhodl, že st-li přísluší uvedený nárok na pensi, a výrok ten odůvodnil takto: »Nárok Váš jest odůvodněn podle §§ 2 a 4 zák. č. 122/26, pokud se týče podle §§ 27, 30 a 182 vl. nař. č. 124/28, ježto dlužno Vás jako sídelního kanovníka kolegiátní kapitoly považovati za duchovního ve smyslu §§ 1 až 3 zák. č. 122/26, jenž má nárok na odpočivné požitky dle zákonných ustanovení. Jako takový jste tedy důsledně i povinen platí ti pensijní příspěvek ve výši 6% pensijní základny.«
Proti tomuto rozhodnutí podal st-l odvolání. Nař. rozhodnutím žal. úřad nevyhověl odvoláním st-lovým ze 13. srpna 1929 a z 30. ledna 1930 z důvodů v napadených výměrech uvedených, k nimž připojil toto: »Podle § 2 zák. č. 122/26 mají duchovní a jejich pozůstalí nárok na odpočivné a zaopatřovací platy podle obdoby příslušných předpisů o odpočivných a zaopatřovacích platech státních pragmatikálních úředníků s úchylkami v tomto paragrafu vyznačenými. Pensijního příspěvku týče se úchylka lit. b), podle níž pensijní příspěvek platiti jest i po 35 letech aktivní služby, a to z celé pensijní základny, byť i duchovní dostával jenom doplněk kongruy, nebo vůbec ani doplňku nedostával. — V § 4 téhož zák. bylo stanoveno, že ustanovení §§ 1 až 3 cit. zák. platí také pro výměru platů a zaopatřovacích požitků členů kapitol (kromě jiných osob, v paragrafu tomto jmenovaných). — Prováděcí předpisy, pokud jde o projednávanou otázku, obsaženy jsou v § 27 a násl. vl. nař. č. 124/ 28, jež platí také pro osoby jmenované v § 182 cit. vl. nař. Mezi těmito osobami výslovně uváděni jsou i členové kapitol katedrálních i kolegiátních. — Poněvadž odvolatel jest nesporně sídelním kanovníkem kolegiátní kapitoly, vztahují se citované předpisy i na něho. Důsledkem toho má jmenovaný zásadně nárok na odpočivné podle zák. č. 122/26 a vl. nař. č. 124/28 (srov. § 33 nař.). Odvolatel proti výroku o povinnosti platiti pensijní příspěvek dovolává se dvorského dekretu z 24. května 1794, statutu kapitolního a Codexu juris canonici. Státní správa kultová však může rozhodovati jen podle nyní platných státních norem, nikoli podle práva kanonického nebo kapitolního statutu. — Při tom jest poukázati k tomu, že placení pensijních příspěvků duchovními zavedeno vůbec teprve novým zákonem kongruovým č. 122/26 [§ 2 lit. b)], kteréžto ustanovení zákonné rozvedeno bylo na podkladě § 7 cit. zák. v bližší předpisy v § 30 vl. nař. č. 124/28. — Ustanovení posléz cit. paragrafu v souvislosti s § 4 zák. kongruového a § 182 vl. nař. č. 124/28 nezůstavují pochybnosti o tom, že odvolatel jest povinen platiti pensijní příspěvky, a to bez ohledu na to, zda pense z rozpočtových prostředků kultových vůbec kdy bude požívati. — Pokud pak st-1 se dovolává vzhledem k § 2 zák. č. 122/26 předpisů o odpočivných a zaopatřovacích platech státních pragmatikálních úředníků, odkazuje min. škol. na úchylky v cit. paragrafu (2) kongr. zák. stanovené, na ustanovení § 30 vl. nař. č. 124/28 a na to, že podle přirozené povahy věci ani státní zaměstnanec nemá jistoty, zda, ač platiti musí pensijní příspěvek (§ 165 zák. č. 103/26), vůbec někdy bude pense požívati, zda tudíž obdrží vůbec nějaký ekvivalent zaplacených pensijních příspěvků.«
Proti tomuto rozhodnutí podal st-l stížnost, o které nss uvažoval takto:
Stížnost ve své podstatě potírá názor, který žal. úřad položil na základ svému rozhodnutí, že st-1 jako sídelní kanovník kolegiátní kapitoly podléhá pensijnímu příspěvku, kterýžto názor nař. rozhodnutí opřelo především o ustanovení §§ 2 a 4 zák. č. 122/26. Proti tomu stížnost se snaží dovoditi nesprávnost tohoto názoru tvrdíc, že sídelní kanovník kolegiátní kapitoly nemá ani nároku na pensi, ani povinnosti platiti pensijní příspěvky, poněvadž nemůže býti ani podle zákonů státních ani podle zákonů církevních zbaven nároku na užitky své prebendy, dále proto, že zák. č. 122/26, který nemluví o du- chovních, majících příjmy převyšující nejvyšší kongruální mez, a který výslovně v § 2 cituje v závorce § 1, týká se jedině těch, jimž stanoví v §§ 1 až 4 nejnižší a nejvyšší příjem; z toho stížnost dedukuje, že ten, kdo nemá v činné službě nároku na kongruu, nemá nároku na odpočivné.
Může-li sídelní kanovník kolegiátní kapitoly býti zbaven užitků své prebendy, jest otázka, která pro podstatu sporu o možnost pensionování má význam pouze potud, pokud by byl v ní zároveň obsažen právní názor, že kanovník takový nemůže býti nikdy pensionován. Pro otázku, uznává-li zákon zásadní možnost pensionování sídelních kanovníků, jest rozhodným ustanovení § 4 kongr. zák. z 25. června 1926 č. 122 Sb., vztahující na členy kapitol, tudíž i na kanovníky, předpis § 2 téhož zák., jenž přiznává duchovním v § 1 označeným, ke kterým náležejí také sídelní kanovníci, nárok na pensi, maje zřejmě zřetel k tomu, že jejich zaopatření ze jmění kapitolního, resp. dotyčné prebendy, které je toho času svými užitky dostatečně zabezpečuje pro dobu dohlednou, přes to nevylučuje možnost, že tento praemen zaopatření by mohl v budoucnosti zaniknouti. Tomuto základnímu názoru zák. kongr. plně pak odpovídají ustanovení §§ 60 a násl. a 182 prov. nař. č. 124/28. Jestliže tedy zákon zřejmě stanovil možnost pensionování sídelních kanovníků, jest toho důsledek, že je nelze pokládati podle úmyslu zák. za osvobozeny od placení pensijních příspěvků, jak se domnívá stížnost.
Rovněž jest, jak již vyplývá ze svrchu uvedeného, nesprávným tvrzení stížnosti, že zák. č. 122/26 nemluví o duchovních, kteří mají příjmy převyšující kongruální mez. V konkrétním případě jde o to, mluví-li zákon o kanovnících, a tu jest zřejmo, že v § 4 odst. 1 se výslovně mluví též o členech kapitol beze všeho omezení.
Stejně nelze souhlasiti s tvrzením stížnosti, že cit. zákon se týká pouze těch duchovních, kterým stanoví v §§ 1 až 4 nejnižší a nejvyšší příjem. Zákon podle svého znění v těchto ustanoveních vůbec nestanoví žádné kategorii duchovenstva nejvyšší příjem, nýbrž všem kategoriím duchovních druhu v § 1 označeného vymezuje toliko kongruu podle určitých okolností odstupňovanou, při čemž nijak nenaznačuje, že by někdo k těmto kategoriím náležející měl býti vyloučen. Citace § 1 při slově »duchovní« v § 2 cit. zák. znamená jen poukaz na omezení tohoto pojmu toliko na kategorie duchovních v § 1 blíže označené, to jest na duchovní kongruálních církví a náboženských společností státem uznaných případně recipovaných, činné při správě farních úřadů, jakož i jiné veřejné duchovní správě na místech systemisovaných se souhlasem státní správy kultové. Že st-l jest zřetelem na § 4 cit. zák. duchovním takovéhoto druhu, podle obsahu spisů nepopíral ani během správního řízení, ani nyní ve stížnosti.
Poněvadž st-l spadá v okruh osob, jejichž poměry dlužno posuzovati s hlediska kongruovaných předpisů, má in abstracto nárok na kongruu, jak tomu bylo u duchovních jeho postavení ostatně již také podle právního stavu plativšího před vydáním nynějšího zák. č. 122/26 (srov. zák. z 19. dubna 1885 č. 47 ř. z., ze 7. ledna 1894 č. 15 ř. z., z 19. září 1898 č. 176 ř. z. a z 28. března 1918 č. 115 ř. z.). Pro otázku nároku na pensi a povinnosti k placení pensijního příspěvku není však zapotřebí, aby měl st-1 též nárok na výplatu kongruy in concreto, jak míní stížnost, čehož zřejmým dokladem jest ustanovení § 2 lit. b) zák. č. 122/26, který stanoví povinnost k placení pensijního příspěvku i těm, kdož vůbec kongruy ani jejího doplňku nedostávají, a který nikde neuvádí předpoklad, že by jeho závěrečná slova bylo nutno omeziti jen na případy, kde duchovní nedostává ani doplňku kongruy proto, že jeho příjem plyne z prostředků veřejných. Omezení tohoto způsobu obsahuje toliko odstavec 5 § 1 pro případné snížení doplňku nejnižšího zákonem stanoveného příjmu.
Že výklad zákona zde naznačený se shoduje také se skutečným úmyslem zákonodárných činitelů, plyne též z toho, že odůvodnění iniciativního návrhu, který vedl k vydání zák. č. 122/26 (tisk. č. 323 posl. sněm. z roku 1926), zdůrazňovalo, že pensijní příspěvky budou platiti i takoví duchovní, kteří, majíce dostatečný výnos vlastního beneficia, nebudou dostávati kongruálního doplatku. Zpráva rozpočtového výboru téže sněmovny (tisk č. 429 z roku 1926) souhlasně pak k § 2 lit. b) uvádí: »Má-li duchovní beneficium tak dotované, že vůbec nepotřebuje doplňku kongruového, musí přes to platiti pensijní příspěvek, a to tak, jako by bral kongruu, jež by naň připadala podle jeho služební doby.« Není-li však nejmenší pochybnosti o tom, že zákon vědomě stanovil určité osobě povinnost k placení pensijního příspěvku, pak z povahy věci nutno předpokládati, že také mínil tomu, kdo pensijní příspěvek má platiti, přiznati též případný nárok na odpočivné, při čemž jest ovšem zcela bezvýznamno, jak velká jest pravděpodobnost, že ta která osoba bude skutečně odpočivné podle zákona dostávati.

Citace:

č. 10 673. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 173-176.