NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 2

Čís. 9186.

Příslušnost rozhodovati o vzájemné pohledávce řídí se částkou, kterou má býti započítána.
Okolnost, že titulem jest výrok úřadu, nevadí, by právo z něho vznikající nebylo soukromoprávním, jen když svým obsahem naplňuje pojem nějakého práva soukromého a má určení sloužiti potřebám podmětu soukromoprávního jako takového.
Pozemková reforma. Pod předpis § 23 příd. zák. spadají jen omezení přídělce v zájmu veřejném, nikoliv omezení, záležející v soukromém právu pro třetí osobu; v těchto případech jest použíti § 19 (2) příd. zákona. Cenu za služebnost užívání přidělené věci může po případě určiti jen Státní pozemkový úřad.
(Rozh. ze dne 20. září 1929, R I 749/29.)
Žalobce byl nájemcem dvora Κ., přiděleného Státním pozemkovým úřadem Josefu H-ovi. Žalovaní mají týmž úřadem přidělený kromě jiného též tamnější ovčín, jenž jim měl býti odevzdán do konce září 1926. Podle protokolu Státního pozemkového úřadu ze dne 17. června 1926 bylo vyhraženo žalobci užívání jedné poloviny tohoto ovčína za přiměřenou roční náhradu až do 28. února 1935, avšak žalobce užíval i druhé polovice ovčína, kterou měl žalovaným do konce září 1926 odevzdati, až do 28. února 1927, a mimo to žalovaní dali opraviti střechu ovčína nákladem 800 Kč. Proti žalobě o zaplacení 3391 Kč, jež se žalovaní zavázali žalobci zaplatiti jako náhradu za hnojení a osev a jiné práce vykonané na pozemku přiděleném žalovaným, namítli žalovaní, uznavše žalobní nárok, započtením vzájemné pohledávky 1. škodu 1354 Kč, která prý vznikla žalovaným tím, že žalobce polovinu ovčína, kterou jim měl odevzdati do konce září 1926, užíval až do 28. února 1927, 2. přiměřenou náhradu za užívání polovice ovčína, kterou má právo užívati až do 28. února 1935, za dobu od 1. října 1926 do 31. března 1928 10440 Kč, 3. polovici nákladu na střechu ovčína, 800 Kč, tedy 400 Kč. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Prvý soudce zamítl ohledně všech vzájemných nároků i námitku věcné nepříslušnosti i námitku nepřípustnosti pořadu práva, ale, poněvadž započtení přes to nepřipustil z důvodů jiných, stalo se, že žalobce opravný prostředek proti tomu nepodal, nýbrž podali jej jen žalovaní, a to odvolání ve věci samé, a druhý soud otázku nepřípustnosti pořadu práva zkoumal, a uznal pořad práva nepřípustným, avšak jen ohledně vzájemné pohledávky ad 2., oba soudy to vše ovšem jen v důvodech svých rozhodnutí, nikoli ve výroku. Odvolací soud, uznav započtení přípustným, zrušil proto rozsudek prvého soudu a uložil mu, by o vzájemných pohledávkách ad 1. a 3. jednal a pak znova věc rozhodl. Žalobce trvá ještě ve stížnosti proti zrušovacímu usnesení odvolacího soudu na námitce věcné nepříslušnosti. Avšak rozhodnutí prvého soudce o ní nabylo moci práva, ježto žalobce proti němu opravný prostředek nepodal a jest tudíž jeho stížnost v tomto bodě nepřípustná. Nicméně pro jeho uspokojení, že se mu křivda neděje, lze ho poukázati na § 411 c. ř. s., podle kterého rozhodnutí o pohledávce namítané započtením nabývá právní moci jen co do částky, kterou se má započítati, tedy nejvýše do výše žalobní pohledávky, kterou má vyrovnati. Podle toho jest mylným jeho názor, že se příslušnost k rozhodnutí o vzájemné pohledávce řídí její výší. Dále trvá žalobce na námitce nelikvidnosti a neurčitosti vzájemných pohledávek namítaných započtením, tedy nepřípustnosti započtení, ježto prý bude vyžadovati dlouhého projednání a dokazování, tudíž protáhnutí sporu. Ale marně tento zastaralý za vlády Josefinského soudního řádu uznávaný názor opírá o § 1439 obč. zák., jenž jedná o nezapočítatelnosti pohledávky nesprávné se správnou a nesplatné se splatnou, nýbrž jest ho odkázati nyní na § 391 třetí odstavec c. ř. s., jenž dopouští pro případ nelikvidnosti vzájemné pohledávky dílčí rozsudek na pohledávku žalobní, nestanoví však nepřípustnost započtení. O neurčitosti pohledávek udaných číselně peněžitou sumou nemůže býti řeči. Proč by však vzájemné pohledávky žalovaných neměly býti posud splatné proto, že jsou to nároky na náhradu škody, jak první soudce míní, nelze vyrozuměti, ana se uplatňuje jen škoda, která už vzešla. Započítatelnost nelze tedy důvodně popírati. Co se však týče otázky, zda náleží úprava poměru mezí stranami rozepře, zvláště tudíž i rozhodnutí o těchto vzájemných pohledávkách, Státnímu pozemkovému úřadu, odkazuje se na vývody níže o nepřípustnosti pořadu práva. Odvolací soud souhlasí s prvým soudcem, že pořad práva jest přípustný, jen ad 1. a 3., nikoli však ad 2. Ad 1. má pravdu, ano jde o náhradu škody z důvodu tam uvedeného, jde o věc soukromoprávní a jest tedy pořad práva přípustný. Ad 3. míní odvolací soud, že tento nárok má základ v § 1042 obč. zák. a že tedy je to také věc soukromoprávní, mimo to však prý byla polovice ovčína, o niž jde, přikázána Státním pozemkovým úřadem žalobci jako pachtýři dvora, běží tu prý tedy vlastně o pronájem této poloviny ovčína a jest prý žalované pokládati co do této polovice za pronájemce a žalobce za nájemce, tu prý však podle § 1096 obč. zák. stihá povinnost předmět nájmu v upotřebitelném stavu udržovati, pronájemci, tedy prý žalované, leč že by mezi stranami bylo něco jiného umluveno, a má prý se tedy vzíti na přetřes a v dokazování, zda se tato možná úmluva stala. S tímto názorem nelze souhlasiti. I kdyby byl správný, nebylo by lze otázku zvláštní úmluvy mezi stranami vnášeti do sporu z úřadu, nýbrž bylo by to bývalo věcí obrany žalovaných. Avšak nejde o pronájem, neboť se mezi stranami nestala smlouva vůbec, a tedy ani nájem, nýbrž jich práva a povinnosti zakládají se jediné na mocenském slově Státního pozemkového úřadu, tedy na výroku úředním, na titulu veřejnoprávním. Tento úřední výrok nezaložil mezi stranami poměr nájemní, jenž se může jedině na smlouvě zakládati, a nemá ani odvolací soud pro to jiný důvod, než ten, že žalobce byl pachtýřem dvora, ale to se týkalo jen jeho poměru k vlastníku dvora (H-ovi), nikoli jeho poměru k žalovaným, jehož před výrokem Státního pozemkového úřadu vůbec nebylo. Také výsledek tohoto právního názoru odvolacího soudu není přijatelný. Žalovaní mají prý náklady na opravy ovčína nésti jako pronájemci sami, žalobce tedy ovčína užíval na jich náklad, a nikoliv na svůj. Poněvadž, jak řečeno, poměr mezi spornými stranami nezakládá se na smlouvě
Civilní rozhodnutí XI. 70 mezi nimi uzavřené, nýbrž na diktátu Státního pozemkového úřadu, dlužno uvažovati, jaký poměr takový diktát může založiti, a tu sluší nejprv přihlédnouti k obsahu nadiktovaného práva, to však jest podle diktátu právo užívání jde tu tedy o usus, právo užívací, jež ovšem na rozdíl od práva pachtovního může se jako každé jiné věcné právo zakládati i na úředním výroku (§§ 317, 424, 449, 480 obč. zák.), třeba že zákon na citovaných místech myslil jen na obyčejný případ, tedy poněkud úzce jen na výrok soudcovský, což ovšem nás másti nesmí, zvláště ne v pozemkové reformě, kde víme, že i příděl, jenž jest přece výrokem Státního pozemkového úřadu a tedy úřadu správního, jest titulem vlastnictví a jiných věcných práv, najmě i služebností, neb právě i ty § 19 (2) příd. zák. nařizuje Státnímu pozemkovému úřadu zřizovati. Раk-li však jde o užívání, tedy se budou náklady na střechu říditi předpisem § 508 poslední věta obč. zák., v jehož duchu musí, když užívání ovčína mezi obě strany rozděleno na polovic (a nikoli jak §§ 504 a 505 obč. zák. pro obyčejný případ předpokládá, diktováno potřebou uživatele), nésti polovici nákladů na střechu, ale poněvadž má právo užívání jen dočasně do r. 1935, jen amortisační kvotu této polovice, vypadající na dobu od října 1926 do konce února 1935. Doložiti jen sluší, že to, že titulem jest výrok úřadu, tedy úkon veřejnoprávní, naprosto nevadí, by právo z něho vznikající nebylo soukromoprávním a nenáleželo tedy na pořad práva, jen když právě svým obsahem naplňuje pojem nějakého práva soukromého a má určení sloužiti potřebám podmětu soukromoprávního jako takového. Bude se tedy i o návrhu ad 3. rozhodovati pořadem práva v tomto sporu. Ad 2. Tu má dovolací soud za to, že toto právo zřízeno žalobci podle § 23 příd. zák., neboť spadá prý pod omezení přídělce tam míněná, a má tedy i o náhradě rozhodnouti Státní pozemkový úřad, takže věc nepatří na pořad práva. Žalovaní ve svém rekursu jsou proti tomu a mají z části pravdu, totiž ne v tom, že věc náleží na pořad práva, nýbrž jen v tom, že tu nejde o § 23 příd. zák., neboť tento má na mysli jen omezení přídělce učiněná v zájmu pozemkové reformy jakožto reformy sociální, tedy v zájmu přídělce sama, omezení, nad jichž zachováním Státní pozemkový úřad musí bdíti, zkrátka omezení přídělce v zájmu veřejném, nikoli však omezení jeho v zájmu třetích osob, v zájmu soukromém, a nevztahuje se tudíž na případy, kde omezení záleží v soukromém právu zřízeném pro třetí osobu, na př. ve služebnosti, zde ve služebnosti užívání pro žalobce, nýbrž na ten případ míněn jest § 19 druhý odstavec příd. zák., jenž dává Státnímu pozemkovému úřadu právo i povinnost zřizovati služebnosti a jiná práva k řádnému hospodaření v tom kterém obvodu potřebná. Jakkoli to tedy není kompetence podle § 23 příd. zák., jest to přece vždy kompetence Státního pozemkového úřadu, k níž právě náleží i pravomoc § 19 (2) téhož zák., třebaže služebnost Státním pozemkovým úřadem jednou zřízená podléhá potom soukromoprávní disposici stran, jíž omezení § 23 nepodléhají. Mimo to je tu ještě druhý důvod příslušnosti Státního pozemkového úřadu. Když totiž žalovaným přidělen ovčín a zřízeno na něm pro žalobce břemeno služebnosti užívání, tedy jest zřejmo, že toto bře- meno zvyšovalo by přídělovou cenu, kdyby nebylo zároveň bývalo určeno, že žalobce má za toto obřemenění platiti žalovaným přiměřenou náhradu, a že toto zvýšení přídělové ceny nastalo by aspoň částečně, kdyby náhrada nedosáhla přiměřenosti, pokud se týče snížila by se přídělová cena, kdyby náhrada vyměřená přestoupila přiměřenost. Když však to takovou souvislost má s přídělovou cenou a tuto cenu může určiti jen a jen Státní pozemkový úřad, jest zřejmo, že i cenu za služebnost užívání, kterou ovčín žalovaným přidělený ve prospěch žalobce obtížil, může určiti Státní pozemkový úřad, neboť jen on může určiti, jakou cenu užívání má za přiměřenou tak, by zároveň přídělová cena za ovčín zůstala taková, jakou si představoval, jakou chtěl určiti. Rozumí se, že prohlášení Státního pozemkového úřadu jednou, že si tu příslušnost připisuje, a po druhé, že ji soudu přenechává, nemá významu, neboť příslušnost ta nepodléhá disposici ani úřadů ani stran, nýbrž jest absolutní.

Citace:

č. 9186. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 259-263.