NPD documents search: Všehrd, 9 (1928) - Soudy a finanční úřady

K výkladu § 532 tr. z. Pro lhůtu promlčecí ve smyslu tohoto ustanovení jest rozhodný nejpřísnější způsob trestu na svobodě nebo nejvyšší výměra trestu na majetku, na něž soud v případě, o nějž jde, může uznati. Nezáleží na tom, jaký trest snad podle zvláštních okolností případu uložil.

Nejvyšší soud vyhověl zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v X., jímž byl obžalovaný O. N. podle § 259 č. 3 tr. ř. sproštěn obžaloby pro přečin podle § 14 č. 3 a 5 zákona ze dne 19. března 1923 č. 50. Sb. z. a n., napadený rozsudek zrušil jako zmatečný a věc vrátil nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody: Rozsudek soudu prvé stolice sprostuje obžalovaného obžaloby z důvodu promlčení zažalovaného skutku, řídě se názorem, že promlčecí lhůta činí při přečinech § 14 č. 3 a č. 5 zákona na ochranu republiky tři měsíce, jelikož jest na tyto přečiny stanoven trest prostého vězení a nalézací soud neměl by vzhledem na skutkový podklad obžaloby žádné příčiny, aby uznal vedle hlavního trestu také podle § 29 cit. zákona na trest peněžitý; neboť čin nebyl spáchán ani ze zištnosti, ani v úmyslu poškoditi republiku a jest uvážiti dále, že obecný zákon trestní nezná vůbec současného ukládání hlavního trestu na svobodě a dodatkového trestu, takže dlužno za to míti, že hlavní trest musí býti vždycky trestem přísnějším, podle něhož se řídí promlčecí lhůta, i kdyby se použilo předpisů trestního zákona na takové kumulace trestů.
Právem potírá zmateční stížnost veřejného žalobce — uplatňujíc důvod zmatečnosti podle č. 9 lit. b) § 281 tr. ř. — názor nalézacího soudu o promlčecí lhůtě jako právně mylný.
Podle § 532 tr. z. má promlčecí lhůta tříměsíční místa jen při trest, činech, na něž ustanoveno prosté vězení beze zostření, nebo pokuta do 100 Kč za trest nejvyšší. Proto jest s hlediska jak této, tak i druhé, šestiměsíční lhůty promlčecí — nejde-li o zvláštní trestní sazbu podmíněnou některou složkou skutku v zákoně jmenovitě uvedenou, jaké v projednávaném případě tu není — rozhodným nejpřísnější způsob trestu na svobodě, pokud se týče nejvyšší výměra trestu na penězích, na nějž soud podle příslušného místa zákona uznati může, a nezáleží na tom, zda by soud tohoto zákonného zmocnění — přihlížeje k zvláštním okolnostem případu — při potrestání předmětného skutku vyčerpal anebo ne, nehledě ani k tomu, že § 29 zákona na ochranu republiky — jak vyplývá ze slova »zejména« — zmocňuje soud k ukládání vedlejšího trestu na penězích bezvýjimečně, nikoliv, jak patrně míní nalézací soud, jen za předpokladů v rozhodovacích důvodech uvedených. Pro určení promlčecích lhůt trestných činů normovaných zákony, jimiž byl obecný zákoník trestní doplněn a změněn, jest bez významu, že trestní zákoník nezná kumulace trestů na svobodě a na penězích. Rozhodným jest, že taková kumulativní sazba trestní stanoví na dotyčný trestný čin větší trest, než jakým jest trest na svobodě sám o sobě, zejména tříměsíční lhůtou předpokládaný trest jednoduchého vězení beze zostření, a že v kumulativně stanoveném trestu na penězích nelze shledati pouhé zostření prostého vězení, o němž mluví věta o šestiměsíční lhůtě a jež nedodává prostému vězení tíhy větou o jednoroční lhůtě předpokládané, protože (vedlejší) trest na penězích není z prostředků zostření vězení v § 253 tr. z. výlučně uvedených. S hlediska § 532 tr. z. není konečně trest na svobodě přísnějším čili těžším trestem oproti trestu na penězích v tom smyslu, že by se při kumulaci trestu řídila promlčecí lhůta bezvýminečně podle trestu na svobodě čili hlavního trestu samého o sobě. Naopak dlužno v kumulaci trestu na penězích s trestem na svobodě spatřovati po rozumu § 250 tr. z. zostření trestu, zejména hlavního trestu, jinaké než pouhé zostření vězení, takže v takové kumulativní sazbě trestní jde o stanovení přísnějšího, většího trestu, než jakým jest zostřené vězení prvého stupně a tím více než jakým jest jednoduché vězení beze zostření. Tomu svědčí též úvaha, že při alternativním stanovení trestu jednoduchého vězení a na penězích rozhoduje podle jasného znění § 532 tr. z. vrchní hranice trestu na penězích, je-li vyšší než 100, pokud se týče 400 Kč, takže na př. pro přestupek § 431 tr. z. platí promlčecí lhůta jednoho roku, ač tam alternativně stanoven trest jednoduchého vězení beze zostření.
Se zřetelem na § 29 zákona na ochranu republiky dlužno proto promlčecí lhůtu prečinu § 14 č. 3 a 5 tohoto zákona určiti dobou jednoho roku.
Rozhodnutí nejvyš. soudu z 29. dubna 1926 Zm
I 92/26-4.

Citace:

ČÁDA, František. Výzva. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1928, svazek/ročník 9, číslo/sešit 5, s. 155-156.