Č. 11509.
Zaměstnanci veřejní: Zápisy v osobním výkaze, vedeném podle § 13 služ. pragm., nejsou nezvratným základem pro výměru odpočivných požitků ve smyslu § 66 služ. pragm., proti němuž by nebyl protidůkaz přípustný.
(Nález ze dne 27. října 1934 č. 20170.) Věc: Dr. Ing. Josef V. v P. proti ministerstvu obchodu o nezapočtení služební doby do pense.
Výrok: Stížnosti se zamítají pro bezdůvodnost.
Důvody: Podáním z 8. listopadu 1931 žádal st-l, ministerský rada patentního úřadu v Praze, žal. ministerstvo ze zdravotních důvodů o přeložení na trvalý odpočinek s prosbou, aby mu vzhledem k tomu, že svůj stav a nervovou chorobu získal ve službě jednak jako následek druhu jemu přikázané práce, jednak poměry v úřadě a vším tím vyvolaným rozčilováním, doba ještě scházející k dosažení plného výslužného byla prominuta. Dále uvedl, že přímo před nastoupením státní služby byl zaměstnán v lučební továrně firmy W. v L. od 1. srpna 1904 do 31. května 1905, a žádal, aby mu služba tato byla do celkové služební doby započítána.
Na to byl st-l výnosem ministerstva obchodu z 16. června 1932 podle § 79 služ. pragm. přeložen do trvalé výslužby dnem 30. června 1932 a bylo mu podle čl. 4. § 1 zák. z 19. února 1907 č. 34 ř. z. a podle předpisů služ. pragmatiky a platového zákona od 1. července 1932 poukázáno výslužné ročních 51360 Kč a výchovné ročních 3000 Kč. Spolu byly mu doručeny: »Vyměřovací základy a výpočet výslužného«, podle nichž byla jemu započtena pro výměru výslužného civilní státní služba u býv. rak. patentního úřadu ve Vídni a u pat. úřadu v Praze, posléze jako ministerský rada, od 3. prosince 1907 do 30. června 1932 v trvání 24 r., 6 m., 28 d., válečné pololetí podle zákona č. 457/1919 Sb. za r. 1914 v trvání 6 m. a konečně podle nař. býv. min. zemské obrany z 10. prosince 1915 č. 362 ř. z. válečná léta za roky 1915 až 1918 v rozsahů 4 roků a určena celková služební doba pro výměru výslužného započitatelná 29 roky 28 dny. Na základě této doby byla určena sazba 85,6% z pensijní základny sestávající ze služného 2. plat. stupnice, stupně b), částkou 60000 Kč a tudíž výslužné samo ročním penízem 51360 Kč. Konečně bylo st-li výnosem tím sděleno, že jeho žádosti o započtení soukromé prakse pro výměru výslužného nemohlo býti vyhověno vzhledem k nedostatku úhrady v pensijním etátu státním, a že další jeho žádosti o prominutí doby chybící do plného výslužného, vlastně o připočtení určité doby k době započitatelné pro výměru výslužného, taktéž vyhověno býti nemohlo, poněvadž neprokazuje st-l úplnou nezpůsobilost k jakékoliv výdělečné činnosti, jak to předpisuje ustanovení § 62 služební pragmatiky.
Proti rozhodnutí tomu podal st-l rozklad z 1. července 1932, jemuž nevyhověl žal. úřad rozhodnutím z 3. listopadu 1932.
St-1 vznesl: 1. proti rozhodnutí žal. úřadu z 16. června 1932 stížnost k nss-u dne 17. srpna 1932, v níž navrhuje, aby toto nař. rozhodnutí bylo zrušeno pro nezákonnost a po případě pro vady řízení, a dále 2. proti rozhodnutí žal. úřadu z 3. listopadu 1932 stížnost k nss-u dne 4. ledna 1933, v níž navrhuje, aby dotyčné nař. rozhodnutí bylo zrušeno pro nezákonnost.
Nss uvážil o stížnostech toto:
Ve svém odvodním spise podaném ke stížnosti proti rozhodnutí z 3. listopadu 1932 namítá žal. úřad, že rozhodnutím tímto byl st-l odkázán na původní rozhodnutí o výměře výslužného a že tedy toto druhé rozhodnutí není novým rozhodnutím ve věci. Podle názoru žal. úřadu je tedy stížnost proti rozhodnutí min. obchodu z 3. listopadu 1932 nepřípustná. Nss neshledal námitku tu důvodnou, ježto tímto rozhodnutím bylo o rozkladu st-lově meritorně rozhodnuto, a je tedy stížnost i proti tomuto rozhodnutí podle § 2 zák. o ss přípustná.
Na sporu jest jedině otázka, zda st-l má právní nárok na to, aby mu při výměře odpočivných platů byla započtena služební doba od 1. června 1905 do 3. prosince 1907, kterou st-l podle osobního výkazu ztrávil jako technický smluvní úředník ve službách býv. rak. patentního úřadu ve Vídni.
Ve věci samé mohl by st-l právní nárok na zápočet sporné služ. doby odvozovati buďto z nějaké všeobecné právní normy, nebo z individuálního aktu správního.
Ve směru prvém opírá st-l tvrzený právní nárok o předpis § 61 odst. 2 ve spojení s §em 10 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z. namítaje v obou stížnostech, že sporná služební doba byla službou provisorní ve smyslu § 10 služ. pragm. Leč st-l se mýlí. § 61 odst. 2 služ. pragm. jedná o zápočtu služby ztrávené ve služ. poměru provisorním. Odpověď na otázku, kterou službu je považovali za službu provisorní, dává předpis § 10 služ. pragm., jenž označuje jako službu provisorní služ. poměr takového státního úředníka, který byl ustanoven s výhradou odvolání. Ježto pak podle čl. 1. odst. 1 úvoz. zákona ke služ. pragmatice se prvá hlava služ. pragmatiky vztahuje na úředníky zařazené do hodnostních tříd, je zřejmo, že i § 10 služ. pragm., jenž je v prvé hlavě služ. pragmatiky obsažen, má na mysli úředníky zařazené do hodnostních tříd, tedy úředníky veřejnoprávní, nikoli však úředníky smluvní. K vývodům st-lovým, předneseným při veřejném ústním líčení, možno podotknouti ještě tolik, že povaha konané služby je pro posouzení věci nerozhodná, ježto směrodatnou je povaha služebního poměru. Ježto pak st-l v kritické době byl úředníkem smluvním, a nikoli provisorním, nemůže se předpisu § 61 odst. 1 služ. pragm. dovolávati. Z cís. rozhodnutí ze 6. srpna 1910, jehož se st-l dále dovolává, nemůže sporný nárok jako ze všeobecné právní normy býti vyvozován již proto, že tímto cís. rozhodnutím bylo pouze dovoleno, že služba technických úředníků patentního úřadu ve smluvním poměru resp. v provisorní vlastnosti ztrávená smí býti při výměře odpočivného započtena. V rozhodnutí tom je možno spatřovati toliko zmocnění státních úřadů k zápočtu služby smluvní, nelze však z rozhodnutí toho dovozovati právního před nss-em stihatelného nároku na zápočet takový.
Jde tedy ještě o to, zda zápočet sporné doby služební lze odvoditi z nějakého individuelního aktu správního. St-l netvrdí, že sporná služ. doba mu byla započtena pro výměru výslužného nějakým zvláštním úředním výměrem, nýbrž namítá jen tolik, že doba tato byla zapsána v jeho osobním výkaze pod rubrikou: »Fur die Bemessung des Ruhegenusses anrechenbare sowie zur Anrechnung bewilligte Zeitrauine«, dovolává se dále odpovědi rak. patent, úřadu z 23. července 1932, podle níž býv. patentní úřad rak. považoval zmíněnou dobu za započitatelnou a hleděl na ni jako na dobu započtenou, a dovozuje, že zapsání této doby do zmíněné rubriky osobního výkazu nahrazuje zvláštní dekret a tvoří správní akt,.který st-l vzal na vědomí tím, že častěji do osobního výkazu nahlédl a uvedený zápočet vzal na vědomí. Konečně poukazuje st-l na to, že podle § 66 služ. pragm. se odpočivné požitky vyměřují na podkladě dat obsažených v osobním výkaze.
Námitku tuto neshledal nss důvodnou.
Je pravda, že podle § 13 služ. pragm. se mají do osobního výkazu zapsati všechna osobní data, týkající se služ. poměru úředníkova všeobecně, a že se tam zvláště mají zapsati data rozhodná pro výměru výslužného. Zápisy do osobního výkazu dějí se pak jednak na podkladě udání úředníkova, jež týž jest povinen služebnímu úřadu ihned po vstupu do služby .udati a dále během služby oznamovati a prokázati (§ 13 odst. 2 služ. pragm.), jednak na podkladě rozhodnutí a opatření úřadu (§ 13 odst. 1 služ. pragm.). Ježto se tedy zápisy do osobního výkazu konají na podkladě předložených listin, rozhodnutí a opatření, je zřejmo, že zápisy v osobním výkaze jsou pouhým reflexem, stručným výtažkem předložených listin, rozhodnutí a opatření a mají proto jen povahu evidenční, je dále pravda, že úředník má právo do svého osobního výkazu nahlédnouti, a z něho si opisy poříditi, leč osobní účast státního úředeníka při sdělávání osobního výkazu nemá ještě toho smyslu, že by zápis do osobního výkazu zakládal akt právní moci schopný. Je konečně také pravda, že podle § 66 odst. 1 služ. pragm. se odpočivné požitky mají vyměřiti na podkladě dat obsažených v osobním výkaze, z toho však ještě neplyne, že osobní výkaz, jenž, jak řečeno, má toliko povahu evidenční, je nezvratným základem pro výměru odpočivných požitků, ježto již z § 66 odst. 2 služ. pragm. plyne, že státní zaměstnanec se může domáhati přiznání i vyšších odpočivných požitků, než jak plynou z dat v osobním výkaze obsažených.
Na podkladě těchto úvah dospěl nss k právnímu názoru, že osobní výkaz je pouhou pomůckou evidenční a že zápisy v osobním výkaze, vedeném podle § 13 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z., nejsou nezvratným základem pro výměru odpočivných požitků ve smyslu § 66 služ. pragm., proti němuž by nebyl protidůkaz přípustným. Nemůže tedy st-l z pouhé okolnosti, že sporná doba je v osobním výkaze zapsána jako pro výměru odpočivných požitků započitatelná, dovozovati, že sporná doba mu skutečně byla započtena, když tvrzení žal. úřadu, že tu není žádného zvláštního správního aktu o tomto zápočtu, zůstalo stížností nevyvráceno. Okolnost pak, jak na věc pohlíží rak. patentní úřad, je pro posouzení věci nerozhodna.