Čís. 3538.


Držením zakázané zbraně ve smyslu § 32 zbroj. pat. není držba ve smyslu soukromoprávním (§ 309 obč. zák.), nýbrž držba ve smyslu, běžném, jakýkoliv skutečný poměr k věci, mající v zápětí, že věc jest, třebas jen přechodně, u určité osoby, tedy i pouhá její detence.

(Rozh. ze dne 22. června 1929, Zm II 70/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského soudu v Opavě ze dne 31. prosince 1928, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zloči- nem podílnictví na krádeži podle §§ 185, 186 a), b) tr. zák., přestupkem podvodu podle § 461 tr. zák. a přestupkem podle § 32 zbroj. pat. a to, pokud jde o tento přestupek, z těchto
důvodů:
Skutkovou podstatu přestupku podle § 32 zbroj. pat. shledává rozsudek, pokud jde o stěžovatele, v tom, že revolver, nemající předepsané délky, byl obžalovaným Maxem M-em (synem stěžovatelovým) převzal od jistého krmiče do správy v přítomnosti, s vědomím a ve jménu stěžovatelově, který je majitelem dílny, pročež má soud podle rozsudkového závěru za to, že za nedovolené držení tohoto revolveru je spoluzodpovědným i stěžovatel. Zmateční stížnost proti tomu namítá, že revolver nebyl vlastnictvím stěžovatelovým, nabízejíc důkaz výslechem svědka Roberta W-a o tom, že jej u něho zapomněl. Tento opožděný průvodní návrh jako uplatňování důvodu zmatku podle čís. 4 § 281 tr. ř. neobstojí. Zmateční stížnost však zdůrazňuje, že revolver, o nějž jde, nebyl vlastnictvím stěžovatelovým; tomu tak nebylo ani podle zjištění rozsudkového, takže na onu námitku zmateční stížnosti lze nazírati jako na uplatňování důvodu zmatečnosti podle čís. 9 a) § 281 tr. ř., na projev názoru, že z téhož důvodu není jednáním stěžovatelovým dána ani objektivní skutková podstata přestupku podle § 32 zbr. pat. Námitka je však právně bezpodstatná vzhledem k tomu, že onen předpis nestihá jen vlastníka zakázaných zbraní, nýbrž je podle něho trestným, kdokoli má bez dovolení zbraň zapovězenou (v něm. doslovu: »der unbefugte Besitz von Waffen...«). Tímto držením není však míněna držba ve smyslu soukromoprávním (§ 309 obč. zák.), nýbrž držba ve smyslu běžném, to jest jakýkoli faktický poměr k věci, mající v zápětí, že věc jest, třebas jen přechodně, u určité osoby, tedy i pouhá její detence, o jakou šlo v souzeném případě.
Citace:
č. 2013. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 338-339.