NPD documents search: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 48 dis.

Opatření podle § 17 kárn. statutu (zastavení provozování advokacie, bylo-li proti advokátu zavedeno vyšetřování u trestního soudu) vztahuje se na dobu až do pravoplatnosti rozsudku trestního soudu.
(Rozh. ze dne 2. prosince 1927, Ds II 10/27.)
Nejvyšší soud jako kárný soud druhé stolice pro advokáty a advokátní kandidáty nevyhověl stížnosti obviněného proti usnesení kárné rady moravské advokátní komory v Brně z 10. září 1927, jímž bylo stěžovateli zastaveno prozatímně vykonávání advokacie. Důvody:
Stěžovatel napadá usnesení kárné rady moravské advokátní komory v Brně jen potud, pokud podle důvodů usnesení toho má býti stěžovateli i po vynesení trestního rozsudku prvé stolice až do konečného vyřízení věci Nejvyšším soudem vykonávání advokacie zastaveno, a namítá, že prozatímní opatření ve smyslu § 17 kárného statutu, jež není trestem, nemůže jiti dále, než trest sám, a že podle § 12 kárn. statutu jest kárným trestem zastavení výkonu advokacie nejdéle na dobu jednoho roku, kdežto napadené usnesení praví, že vyřízení trestní věci stěžovatelovy může trvati ještě alespoň jeden rok, a tím připouští, že může trvati po případě i déle, než jeden rok; v případě osvobození trestním soudem prvé stolice není prý na místě, by výkon advokacie zůstal zastaven, ježto v tomto případě uzná soud, že není tu trestných činů za vinu kladených a jest pak na kárné radě, by provedla kárné řízení; je-li vynesen rozsudek osvobozující, jest již do jisté míry muži práva znalými rozhodnuto o nevině a obvykle se dá očekávati, že toto rozhodnutí bude konečné. Mohlo proto podle názoru stěžovatelova býti pouze nalezeno, že se mu zastavuje výkon jeho povolání pouze na dobu do rozsudku první stolice a teprve v případě odsuzujícího rozsudku mohlo by býti učiněno opatření další, že se totiž výkon zastavuje až do rozhodnutí konečné stolice. Stěžovatel navrhuje, by napadené opatření bylo, pokud rozhoduje o době po rozsudku první stolice změněno tak, že se prozatímní zastavení týče pouze doby do rozsudku první stolice. Vývodům stížnosti nelze přisvědčiti. Poukaz na § 12 písm. c) kárného statutu, podle něhož zastavení advokacie může býti vysloveno nejdéle na jeden rok, jest bezpodstatný. V § 12 kárn. statutu jsou stanoveny tresty kárné, pod písm. d) i vymazání ze seznamu, kdežto § 17 kárného statutu předpisuje, kdykoliv se proti advokátovi zavede vyšetřování u trestního soudu, opatření zastavení provozování advokacie, aniž by určoval dobu, na kterou se tak smí státi. Jest samozřejmo, že se takové opatření vztahuje na dobu až do pravoplatnosti rozsudku trestního soudu, neboť rozsudek trestního soudu prvé stolice, pokud nenabyl moci práva, nemá vůbec účinnosti a kárná rada nemůže přirozeně před jeho pravoplatností učiniti ve věci další opatření, pokud důvody pro suspensi trvají. Teprve, stal-li se tento rozsudek pravoplatným, může kárná rada tak učiniti; jde-li o pravoplatný rozsudek osvobozující nebo rozsudek pravoplatně odsuzující k nějakému trestu, s nímž není podle zákona spojena ztráta advokacie, může po případě zavésti kárné řízení a, odsoudí-li trestní soud advokáta k trestu, s nímž jest podle zákona spojena ztráta advokacie, vyřkne kárná rada, když rozsudek nabude právní moci, bez dalšího řízení, že má býti ze seznamu vymazán (§ 19 kárn. statutu). Stížnost bylo jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 48 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 1031-1032.