NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 1

Čís. 952.

Povinnost cizozemské pojišťovny vyplatiti pojistné v Kč, třebas dle pojišťovacích podmínek byla před státním převratem splništěm Vídeň, jako tehdejší sídlo tuzemské representace pojišťovny.
(Rozh. ze dne 3. března 1921, Rv I 713/20.) Žalobce (tuzemec) uzavřel se žalovanou Anglickou pojišťovnou, jejíž generální representace pro býv. mocnářství Rakouské byla ve Vídni, dne 25. prosince 1899 pojišťovací smlouvu, kterou se zavázal, žalované společnosti každoročně vždy dne 25. prosince až včetně do 25. prosince 1918 platiti premii 1398 K rak.-uher. měny, naproti čemuž žalovaná společnost převzala závazek, žalobci po uplynutí 20 roků zaplatiti dle všeob. podmínek pojišťovacích (čl. 19) 30 000 K rak.-uher. měny. Tato pojištěná suma stala se splatnou dne 25. prosince 1919. Žalovaná pojišťovna nabízela žalobci 30 000 K rakouských, což žalobce odmítl, domáhaje se placení v Kč. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl. Důvody: Spornou jest mezi stranami toliko otázka, v jaké měně vyplatiti jest sumu nyní, kdy následkem státního převratu rak.-uherská měna přestala býti platidlem a to jak ve státu republiky rakouské, tak i ve státu republiky Československé. Žalovaná společnost jest ochotna žalobci zaplatiti pojištěnou sumu v měně republiky rakouské, odvolávajíc se na ustanovení všeob. podmínek pojišťovacích, dle něhož ona veškeré platy konati má v sídle filiálky ve Vídni. Žalobce odmítá přijati peníze v této měně a žádá, aby mu bylo placeno ve měně československé. Dlužno tedy vyšetřiti, které z těchto obou stanovisek je správné. V prvé řadě jest hleděti k mimořádné povaze daného případu. V době, kdy smlouva pojištovací byla uzavřena, dne 25. prosince 1899, patřily Vídeň i bydliště žalobcovo k téže říši rak.-uherské. Žalovaná společnost, majíc ve Vídni filiálku pro Rakousko, byla na základě zákona ze dne 29. března 1873, čís. 42 ř. z. a cís. nař. ze dne 29. listopadu 1865, čís. 127 ř. z. oprávněna provozovati obchody v tuzemsku. Dle čl. 4. posléz uvedeného cís. nařízení byla »tuzemská representace« žalované společnosti neobmezeně zmocněna, j. jak vůči správě státní, tak i vůči osobám třetím soudně i mimosoudně zastupovati ve všech záležitostech, které se zakládaly na provozování obchodu a v právních sporech, které se vztahovaly na takovéto záležitosti, jako žalovaná strana byla společnost podrobena rakouským soudům. Ve smyslu těchto ustanovení zákona byla uzavřena smlouva pojišťovací a v tom smyslu dlužno též smlouvu, jakož i všeobecné podmínky pojišťovací k ní připojené posuzovati. V daném případě jde výhradně o ustanovení smlouvy, v pojistce obsažené, jímž žalovaná společnost se zavázala, žalobci po uplynutí 20 roků zaplatiti dle čl. 19 všeob. podmínek pojišťovacích 30 000 K rak.-uher. měny. Dle tohoto článku podmínek jsou veškeré žalovanou společností dlužné částky splatny bezmocně a v sídle filiálky ve Vídni. Ze všech zákonných ustanovení, shora uvedených, dle obsahu i smyslu vychází zřejmě na jevo, že jimi mají býti upraveny právní poměry, založené obchody, jež pojišťující společnosti provozují v tuzemsku. Tímto tuzemskem rozuměti jest dle výslovného znění zákona ze dne 29. března 1873, čís. 42 ř. zák., pokud se týče bývalého státu rakouského, království a země na říšské radě zastoupené. Státním převratem ze dne 28. října 1918 rozpadla se říše rakouská, sestávající z těchto jednotlivých království a zemí, z nichž se utvořily nové státy, a tak přestalo nynější území rakouské býti tuzemskem oproti nynějšímu území československého státu a naopak toto oproti státu rakouské republiky. Následkem toho také právní poměry, které závisely na existenci starého státu rakouského, jeho zánikem s ním zanikly. To platí zejména ohledně smluvené měny, jakož i ohledně smluveného plniště, a proto pozbyla smlouva pojišťovací v těchto dvou bodech své platnosti. Sporné strany, uzavírající smlouvu pojišťovací, dojista netušily a nemohly ani předvídati takovouto změnu právních poměrů, nicméně sluší úmysl, který se zračí v jich smlouvě, aby tato byla splněna v tuzemsku, vztahovati též na tyto změněné poměry. Tímto tuzemskem jest však nyní území československého státu jako část bývalého státu rakouského; neboť dojista nelze předpokládati, že by žalobce u vědomí takového obratu ve státních poměrech byl se chtěl dobrovolně podrobiti nevýhodným proň zákonům cizího státu. Tento výklad smlouvy pojišťovací odpovídá také zákonným ustanovením shora citovaným, která vesměs mají za účel chrániti zájmy tuzemců, za kteroužto příčinou podrobeny byly cizozemské pojišťovny dozoru tuzemské státní správy, jak to nyní též v republice Československé nařízením vlády ze dne 10. června 1919, čís. 321 sb. z. a n., jest uzákoněno (§ 914 obč. zák.). Opačné stanovisko žalované společnosti jest však také v rozporu s ustanovením zákonů republiky Československé, a to ze dne 1. dubna 1919, čís. 187 sb. z. а n., o úpravě oběhu a správy platidel v tomto státě, jakož i nařízení vlády ze dne 10. června 1919, čís. 311 sb. z. а n., o obmezení výplat a zákazu vývozu a dovozu neokolkovaných bankovek rak.-uherské banky. Ustanovení čl. 336 obch. zák. a § 905 obč. zák., na které žalovaná společnost se odvolává, nemá tedy zde vůbec místa. Také nelze neuznati oprávněnost výtky žalobcovy, že by žalovaná společnost placením pojistného ve měně republiky rakouské na újmu žalobcovu se obohatila, vzhledem k relaci valuty anglické libry, která ohledně ní tu jedině v úvahu přichází, k valutě státu československého. Námitka žalované společnosti, že by následkem placení v jiné měně než nynější rakouské byly u ní účtování a základ pojišťování úplně rozvráceny, nemá na její závazek ze smlouvy pojišťovací vůči žalobci žádného vlivu. Rovněž tak jest lichou její námitka, že musila veškeré své prémiové reservy pro zjištění, uzavřené na území bývalé říše rakouské, dle předpisu složiti v cenných papírech a následkem toho že nemá jiného fondu k zaplacení pojistného, neboť způsob, jakým tyto reservy ukládala a zejména její volba cenných papírů k tomuto účelu byly by čistě její vnitřní záležitostí, na kterou pojištěnci nemají vlivu, a proto nemohou opatření, jež žalovaná společnost v tomto ohledu učinila, dotýkati se práv těchto pojištěnců. Tvrdí-li žalovaná společnost, že nemá jiného fondu k zaplacení pojistek pro bývalé Rakousko než cenné papíry, jež representují koruny rakouské, musí případnou ztrátu, která ji proto nyní následkem státního převratu náhodou snad stihla, trpěti sama (§ 1311 obč. zák.), nemůže však škodu tu přesunouti na pojištěnce. Bezpodstatnou jest také námitka předčasnosti žaloby s poukazem na ustanovení mírové smlouvy St. Germainské, poněvadž tato smlouva upravuje právní poměry států, mezi sebou válčících a jich příslušníků, za jaké nelze pokládati stát anglický a československý. Nejde tu o právní poměr příslušníka státu rakouského, nýbrž britského, byť se vztahoval na jeho filiálku ve Vídni a příslušníka státu československého. Než, i kdyby ke všemu tomu, co výše uvedeno, se nepřihlíželo, jest rozhodným též ustanovení § 36 obč. zák., dle něhož smlouvu pojišťovací, o kterou tu jde, jako právní jednání, uzavřené mezi žalovanou jako cizozemkou a žalobcem jako tuzemcem v tuzemsku, posuzovati jest dle tohoto zákoníka. Nárok žalobcův na zaplacení pojistného ve měně československé jest tedy oprávněný. Odvolací soud rozsudek potvrdil poukázav k jeho důvodům, k nimž dodal: Poukaz na čl. 19 všeobecných pojišťovacích podmínek nemůže míti významu, poněvadž již prvý soud jeho obsahem se zabýval, a právě z tohoto článku vyvozuje, že úmyslem stran bylo plniště závazků cizozemské pojišťovací společnosti přenésti na tuzemsko, a o to opírá veškeré své další vývody. Oproti tomuto výslovnému ujednání, na něž i odvolání klade důraz, je s podivem jeho tvrzení, že není tu shody stran o místě platebním a že Vídeň jest zákonným plništěm dle čl. 325 obch. zák. a § 905 obč. zák. To by mohlo býti správno jen tehdy, kdyby nebylo pochybnosti o tom, zda přípustno jest, by za sídlo žalované dle dnešních zákonů našich pokládána byla pro smlouvy v republice Československé Vídeňská filiálka, či má-li za ně pokládáno býti Pražské zastupitelství. Odvolatelka přehlíží, že jest cizozemskou společností nejen pro republiku Československou, nýbrž i pro republiku rakouskou a že tedy vlastně Vídeň jakožto sídlo podniku jest toliko fiktivní a diktováno zákonnými předpisy býv. Rakouska, a že nyní zákonnými předpisy Československé republiky stejně diktována jest povinnost odbočky v tuzemsku (§§ 6 a 8 zákona ze dne 10. června 1919, čís. 321 sb. z. a n.), která pro tuzemsko platiti má (dle § 8 téhož zák.) za sídlo ústavu vzhledem k jeho smluvním závazkům, tedy za obchodní sídlo dle čl. 325 obch. zák. Rozsudek nikde neodvolává se na ustanovení zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n., a není tedy jasno, proč odvolatelka opírá se o použití zákona toho tím, že prý pojistka uzavřena byla ve Vídni. Poukaz na rozhodnutí nejvyššího soudu o platnosti podrobení se cizozemskému soudu rozhodčímu nemá významu, poněvadž se nejedná o tuto otázku. Pokud se rozsudek odvolává na předpis § 36 obč. zák., činí tak jen, by vyvrátil tvrzení žalované strany, že mají zde místa ustanovení smlouvy St. Germainské, upravující poměry mezi státy válčícími, pokud se týče poměry mezi státy vzniklými na území bývalé říše Rakousko-Uherské. V tom směru jedná se o smlouvu skutečně uzavřenou v tuzemsku se stanoviska obč. zák. v té době, a platí tedy také jeho předpisy. Nesměšuje se tu tedy ani čas, ani místo, neboť společnost žalovaná byla vždy cizozemskou pro bývalou říši Rakousko-Uherskou, a jest jí i pro státy na místě říše té vzniklé. Právem odvolává se rozsudek na § 1311 obč. zák., pokud se týče namítané škody žalované strany, vznikající prý ze způsobu, jak uloženy má reservy, a nelze pochopiti, proč by škodu tu měl nésti žalobce, když na tuto činnost společnosti vlivu neměl.
Nejvyšší soud po ústním dovolacím líčení nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolacího důvodu §u 503 čís. 4 c. ř. s. zde není. Nepoužitelnost příslušných ustanovení mírových smluv na spornou pohledávku byla předchozími stolicemi vším právem vyslovena. Toto stanovisko a jeho odůvodnění sdílí i soud dovolací. Jest tudíž pro řešení této rozepře rozhodnou pouze otázka, jaký smysl a dosah měla již od svého původu úmluva, vyjádřená §em 19 odstavec prvý všeobecných pojišťovacích podmínek, a, zdali a v jakém směru úmluva ta doznala změny napotomním státoprávním převratem ze dne 28. října 1918. Odpověď na tuto otázku zní na prospěch stanoviska strany žalující. Řečený § 19, odstavec prvý, zní: »Všechny obnosy, jež společnost dluhuje na základě pojišťovací smlouvy, jsou nezúročitelny a splatny v sídle odbočky ve Vídni (»Alle auf Grund des Versicherungsvertrages von der Gesellschaft geschuldeten Beträge sind unverzinslich und am Sitze der Filiale in Wien zahlbar«). Tímto doslovem uvedeno bylo ujednané splniště v těsnou souvislost se sídlem odbočky žalované společnosti, Vídeň určena byla za splniště pro závazky žalované společnosti proto, že byla sídlem odbočky, tedy jakožto sídlo odbočky. Tato spojitost mezi plništěm a sídlem odbočky měla svou příčinu a závažný význam. Vystupovalať jakožto pojišťovatel cizozemská pojišťovací společnost, vůči níž, jako vůbec vůči každé cizozemské pojišťovací společnosti stát, jehož příslušníkem byl tehdy žalobce, uznal za potřebné, postarati se nutkavými právními předpisy o zabezpečení tuzemských pojištěnců. Bral se za tímto cílem cestami různými. Jednou z nich byl předpis čl. 4. cís. nař. ze dne 29. října 1865, čís. 127 ř. z. (§ 2 zákona ze dne 29. března 1873, čís. 42 ř. z.). Jím jednak ustanoveno, že cizozemská pojišťovací společnost smí s tuzemci sjednávati smlouvy pouze tuzemskou generální representací, jednak vyřčeno, že cizozemská pojišťovací společnost podrobena jest v pasivních rozepřích, týkajících se jejího tuzemského obchodování, soudům tuzemským. Poněvadž pak z prvuvedeného nutně vyplývá, že tuzemské pojišťovací obchody žalované společnosti byly podrobeny tuzemskému právu (§ 36 obč. zák.), byla pojišťovací smlouva jak co do práva, jehož náleželo na ni použiti, tak v naznačeném směru i co do soudní pravomoci zmístněna v tehdejším žalobcovu tuzemsku. Toto určeno bylo tuzemskou representací žalované společnosti a bylo prostým důsledkem tohoto faktického a právního stavu, bylo-li dle sídla tuzemské representace určeno i splniště pro závazky žalované společnosti. Státním převratem přivoděna byla změna tohoto stavu, jakž jím právě byla podmíněna. Vídeňská representace žalované společnosti přestala pro čsl. pojištěnce býti tuzemskou representací a sice přestala jí býti v každém směru, tudíž i v tom, že dle jejího sídla nelze na dále určovati splniště závazků žalované společnosti vůči zdejším pojištěncům. Poněvadž žalovaná společnost má v Praze své zastupitelstvo a v území Československé republiky před 28. říjnem 1918 provozovala pojišťovací obchody, nastoupilo toto zastupitelstvo pro tuzemské pojištěnce na místo Vídeňské representace (§§ 6 a 8 nařízení vlády republiky Československé ze dne 10. června 1919, čís. 321 sb. z. a n.) a splniště pro její zdejší závazky určuje se na dále zcela ve smyslu shora dotčeného § 19, odstavce prvého, smlouvy sídlem Pražského zastupitelstva. Pak ale nemůže býti nejmenší pochybnosti o tom, že předchozí stolice, odsoudivše žalovanou společnost ku placení v Kč, nikterak neposoudily věc nesprávně.

Citace:

č. 8925. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 610-613.