NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 2

Čís. 16228.

Nelze odepříti zahájení vyrovnacího řízení (zemědělského vyrovnacího řízení) proto, že vyrovnací dlužník nesplnil dřívější vyrovnání, dosáhl-li od všech vyrovnacích věřitelů poshovění v placeni vyrovnací kvóty a plnil-li splátky na vyrovnací kvótu v mezích poskytnutého mu poshovění.
(Rozh. ze dne 24. června 1937, R II 301/37.)
Na návrh dlužníka Ludvíka T., rolníka ve V., zahájil soud prvé stolice zemědělské vyrovnací řízení podle § 1 vyr. ř. a vlád. nař. č. 76/1936 Sb. z. a n. Rekursní soud zamítl dlužníkův návrh. Důvody: Stěžovatelé navrhli, aby návrh na zahájení vyrovnacího zemědělského řízení byl zamítnut, ježto se příčí zákonu (§ 4 č. 6 vyr. ř.), neboť dlužník dosud nesplnil dřívější vyrovnání Kv 91/32. Správností jejich tvrzení nasvědčuje vlastní výpověď dlužníka z 20. března 1937, v níž udal, že dosud nesplnil vyrovnací kvóty vyrovnání Kv 91/32, zejména, že nezaplatil dosud splatné pohledávky Spořitelní a úvěrní banky ve S., firmy Eduard W., Emilie T., Jany P. a jiných věřitelů. Ježto tedy dlužník nesplnil dřívější vyrovnání, je zde důvod § 4 č. 6 vyr. ř., pro který nelze nové vyrovnací řízení zahájiti.
Nejvyšší soud uložil soudu prvé stolice, aby po doplnění řízení znovu rozhodl.
Důvody:
S hlediska skutkového stavu, z něhož vychází rekursní soud, jest jeho usnesení správné a dovolací rekurs marně vyvrací jeho správné posouzení věci po právní stránce. Dlužník tvrdí však v dovolacím rekursu nově, že prý oni věřitelé, vůči nimž nesplnil dřívější vyrovnání (pod Kv 91/32 sjednané), s tím souhlasili po případě poskytli mu v tom směru poshovění. Kdyby byla ta skutečnost prokázána, byla by pro posouzení věci rozhodující, neboť jednak může věřitel se svým jměním volně nakládati, tudíž i svou pohledávku dlužníkovi odpustiti, anebo mu v placení poshověti, jednak nemůže dlužníkovi škoditi takové nesplnění vyrovnání, které se stalo v dohodě s jeho věřiteli. Pokud by tedy dlužník nezaplatil splátky podle dřívějšího vyrovnání v mezích poshovění poskytnutého mu jeho věřiteli, byl by k tomu oprávněn podle dohody sjednané s věřiteli a nemohla by mu z takovéhoto oprávněného neplacení vzejíti újma. Nelze proto ustanovení § 4 č. 6 vyr. ř. vykládati úzce jen podle jeho doslovu, nýbrž jest přihlížeti i k tomu, zda tu jest právě vylíčený důvod, proč dřívější vyrovnání nebylo dosud dlužníkem splněno. Jako by dlužníkovi nemohlo škodili nesplnění tehdy, kdyby se věřitel vůči němu své pohledávky vzdal, tak nemůže dlužníkovi býti na újmu nesplnění vyrovnání ani tenkráte, bylo-li odůvodněno poshověním se strany věřitele. Bude proto potřebí vyšetřiti nejen, kterým věřitelům dlužník dřívější vyrovnání nesplnil, nýbrž také, zda všichni tito věřitelé skutečně s tím souhlasili anebo zda poskytli dlužníkovi poshovění, jež dosud ještě trvá. Ježto jest vhodné, aby toto šetření provedl soud prvé stolice, byla věc vrácena jemu.

Citace:

Čís. 16228. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 38-39.