NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 1

Čís. 4840.

Vlastnost služebního bytu není po případě dotčena tím, že uživatel platí zaň úplatu.
(Rozh. ze dne 24. března 1925, Rv II 166/25).
Žalobě obce, jíž domáhala se na svém bývalém zahradníku vyklizení bytu, bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Jde o to, zda sporný byt byl bytem naturálním, či nájemním, a zda žalující obec, když žalovaný přestal býti u ní zahradníkem, jest oprávněna, požadovati vyklizení bytu bez předchozí výpovědi. Podle zjištění nižších soudů, opírajícího se o vlastní údaj žalovaného, když žalovaný nastoupil místo zahradníka u žalující obce a přejímal městské zahradnictví, ukázal mu tehdejší starosta obce sporný byt řka, že to jest jeho — žalovaného — byt, že se může do něho nastěhovati a že bude z něho platiti 200 Kč ročně. Jak bylo zjištěno, jest sporný byt v budově žalující obce, v bezprostřední blízkosti městského zahradnictví, obec měla, jak shledal odvolací soud a žalovaný tomu neodporuje, zájem, aby její zahradník v bytě tom bydlel, a skutečně městští zahradníci jeden po druhém v bytě tom bydleli. Nebylo tvrzeno, že mezi žalující stranou a žalovaným bylo při převzetí bytu jednáno o jeho nájmu, nájemní smlouvu a také nic nevyšlo na jevo, co by prokazovalo, že strany měly úmysl ujednati ohledně sporného bytu nájemní smlouvu. Vzhledem k těmto okolnostem nelze jinak usuzovati a odvolací soud právem usoudil, že sporný byt byl propůjčen žalovanému z důvodu jeho služebního poměru jako byt naturální a že nebyl bytem nájemním. Jako na byt naturální pohlížely na byt i též samy strany. Žalovaný ve své žádosti z roku 1913 o slevu úplaty za byt, označil byt jako naturální a žalující obec výslovně, určujíc ve smyslu prováděcího nařízení ze dne 4. března 1920, čís. 154 sb. z. a n. pro příště náhradu za sporný byt, také uvádí sporný byt jako byt naturální. I z toho souditi dlužno a odvolací soud správně rozpoznal, že jde o byt nikoli nájemní, nýbrž naturální. Žalovaný proti tomuto názoru uvádí jen to, že platil za byt ročně úplatu, ale tato okolnost správnosti uvedeného názoru nevyvrací. Placení úplaty za byt neodnímá bytu případné jeho povahy bytu naturálního. Dokladem toho kromě obecné zkušenosti jest zejména prováděcí nařízení ze dne 4. března 1920, čís. 154 sb. z. a n., kdež stanoví se pro státní úředníky povinnost, platiti za naturální byty náhradu, jak bude určena. Odvolací soud tudíž nepochybil, uznav, že byt žalovaného jest bytem naturálním, a odsoudiv žalovaného, protože městským zahradníkem u žalující obce již není, k vyklizení bytu.

Citace:

č. 5866. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 273-275.