NPD documents search: Slovník veřejného práva československého, sv. 4

Společenstva výdělková a hospodářská.

I. Hospodářsko-právní povaha. Sp. v. a h. jsou právní útvary soukromého práva, nikoli veřejného, ale státní politika dala svému zvláštnímu zájmu na těchto útvarech výraz tím, že je v některých ohledech favorisovala nebo dokonce i vytvářela nátlak na vstup do nich. Pak ovšem nejde jen o čistý útvar soukromého práva, nýbrž o útvar, jenž v některých ohledech nabývá rázu veřejnoprávního. Příklad země, kde kooperativy přecházejí do oboru veřejného práva, jest sovětské Rusko, se svým tlakem ke vstupu do kooperativů zvláště zemědělských. Ale i v zemích, jež v celku podržely autonomii soukromého hospodářství, setkáváme se s určitými náznaky dodat družstvům přednostního postavení. Lze sem zařaditi určité generelní výhody, kterých požívají i naše družstva podle daňové reformy z r. 1927 a speciálně velké výhody, které naše zákonodárství o stavebním ruchu poskytlo družstvům stavebním.
Tyto fragmenty veřejnoprávně právního zájmu, které lpí na instituci v-ých a h-ých společenstev resp. družstev lze vysvětliti především z mocné posice, která se družstvům přikládá nebo přikládala ve všeobecné hospodářské a specielně sociální politice. Historie Společenstva výdělková a hospodářská.
družstev, jež svou existenci začala jako spolky drobných jednotlivců, nekapitalistů, za účelem svépomocného zlepšení společného osudu, u nichž šlo především o zlepšení drobné existence a ne o zvyšující se podnikatelský zisk, vykazuje okamžiky, kdy sociální chiliasmus v nich viděl jedinečný útvar sociální obrody. Družstva jsou útvarem, v nějž kladou své naděje starší t. zv. utopističtí socialisté, stoupenci Fourierovi a Owenovi ve Francii a Anglii, v Německu stoupenci Lassalovi. U nás ozvuk tohoto oceňování útvarů družstevních, byť jsme měli za sebou již delší historii střízlivého praktického družstevnictví, vykazujícího své úspěchy, ale i neúspěchy, lze nalézti v Modráčkově politickém útvaru poválečném, pokrokových socialistech.
Tak se stává, že obsah požadavků, které hospodářsko-politicky se kladou na družstva, velmi často přesahuje obsah, který jim dává formální existence panujícího zákonodárství, k čemuž přispívá i nesjednocenost názoru ekonomistů o povaze družstev. Národohospodářsky se formuluje družstvo na př. jako podnik, jehož účelem je konati hospodářské služby členům za jejich hospodářské součinnosti (Modráček), nebo jako sdružení měnitelného počtu osob, jež dobrovolně a na základě rovnosti a odpovědnosti přenášejí jisté hospodářské funkce na společný podnik, aby dosáhly tímto způsobem hospodářských výhod (Kaufmann).
Podle Tugana Baranovského je družstvo takový hospodářský podnik několika dobrovolně spojivších se osob, který nemá za účel získávati největší výtěžek z vynaloženého kapitálu, nýbrž zvýšiti společným vedením hospodářství pracovní důchody svých členů nebo zmenšiti jich vydání na spotřební předměty.
Podobně podle Mildschuha jde zde o společnost personální (na rozdíl od kapitálové), kde se spojují lidé ne za tím účelem, aby dosáhli většího zisku ze svého kapitálu, nýbrž aby účastníce se na společném podniku samém buď jako dodavatelé surovin nebo zboží nebo jako dělníci nebo jako spotřebitelé zjednali sobě výhody, jichž by nedosáhli, kdyby onu hospodářskou činnost konal každý sám o sobě.
Proti tomu obsah speciálních formálních zákonů, jež daly — obyčejně již až po širším rozvinutí družstev ve formě spolkové — družstvům výhodnější podklad právní i hospodářský, je skromnější: Německý zákon pruský z r. 1868 a obdobně podle něho rakouský zákon z r. 1873 a uherský z r. 1875 (tento zařazující družstva jako společnosti do rámce obch. zák.), kladou důraz na neuzavřený počet členů, jako charakteristický znak, kdežto anglický a italský zákon na nízký rozsah závodního podílu, který může náležet jednomu členu (Anglie nejvýš 200 liber, Italie 100 lir a jeden hlas).
V tomto skromném rozsahu musí se obyčejně vybít dynamický obsah, který očekává od družstev hospodářská a sociální politika. Odtud časté novelisace. Ale ať již je sebe značnější rozpětí mezi obsahem zákona a potřebou politickou, nelze zneuznat, že rozsah družstevního hnutí některých oborů i za panujících zákonů je obdivuhodný. Vidíme to na rozsahu hnutí konsumních, stavebních a kreditních družstev na jedné straně a producentských spec. zemědělských družstev na straně druhé. Myšlenka se ujala. Bylo to proto, že byla ponechána v kolejích osobního, individuálního zájmu a individuální hospodářské autonomie anebo proto, že třeba nepřímo (ve formě finančních podpor) dostala fragmenty nucenosti veřejnoprávní? To je spor, o který se točí politika družstevní, resp. polemika protidružstevní.
Není proto žádných statistických důkazů, ale je velmi pravděpodobné, že útvar družstevní teprve umožnil hospodářské podnikání ve větším rozsahu masám jednotlivců, u nichž by to, posuzováno podle jich nepatrné kapacity kapitálové, nebylo jinak nikdy možné, a přivedl do podnikatelského hospodářství nový příliv aktivity.
To je skutečnost tak významná a cenná, že oprávňuje hlasy všech, kteří si přejí, aby družstevní forma byla co nejvíce favorisována. Na druhé straně se však soudí, že tato nová podnikatelská aktivita se projevuje především kvantitativně — v rozsahu počtu družstev všech oborů. Kvalita tohoto drobného podnikání zasluhuje dosti často pronikavé kritiky. Zvláště tam, kde intervencionism státní přispěl družstvům finančními prostředky a kde se tak hospodařilo v nich i takovými cizími prostředky, u nichž nebyla tak naléhavá nutnost na jich navrácení, vyskytuje se mnoho případů žádoucí kritiky. Odtud i požadavky na zavádění všeobecné nucené revise u družstevních útvarů.
Budou to tato hospodářskopolitická hodnocení, která rozhodnou o tom, zda veřejnoprávní momenty, resp. fragmenty Společenstva výdělková a hospodářská.
převládnou v družstevní formě nad individualisticko-soukromoprávními nebo obráceně?
Je jisto, že někteří doktrináři družstevní, orientovaní klasickou ekonomikou a liberálním socialismem, pokládají za čistá družstva jen ta, která se přidržují přísně individualistických zásad hospodářské autonomie, jež je sbližují co nejvíc s obchodním zákoníkem, kdežto na druhé straně sestátňující intervencionism moderního etatismu chápe se družstev jako vhodného prostředku i předmětu, jako to činí se vším, co vykazuje nějaký úspěch.
Nelze ovšem odmítat ani s prvé strany, ani nelze považovat za projev tendencí strany druhé, takové regulace veřejnoprávní, jež jako na př. v nucené revisi zlepšují průraznost družstevní formy. Bez nebezpečí ztráty hospodářské autonomie byly prosazeny zákonodárstvím i u útvarů vyloženě kapitalistických na př. v bankovnictví. Podpora finančního charakteru váže ovšem autonomii družstevní mnohem značněji.
Literatura.
Družstevnictví a jeho hospodářské a sociální poslání v Čsl. rep., Praha 1931., Publikace Soc. ústavu; V. Mildschuh: „Hospodářská povaha, úkoly a vyhlídky hospodářských a výdělkových družstev“, Praha 1911, Zprávy zem. stat. úřadu, sv. XV.; F. Modráček: „Samospráva práce“, Praha 1918; W. Wygodzinski: „Das Genossenschaftswesen in Deutschland“, Lipsko-Berlín 1929.
Cyril Čechrák.
II. Právní úprava společenstev (družstev). Z podaného nástinu hospodářskoprávních otázek rýsují se náznaky obtíží právní úpravy společenstev (družstev) a spletitosti příslušných právních problémů. Časté změny a doplňky předpisů upravujících společenstva (družstva), reformní snahy, řada sporných otázek v nauce a kolísání judikatury projevují se v právu společenstev (družstev) všech států. U nás přistupují k nim ještě obtíže pramenící v rozdílné úpravě společenstev v oblasti zemí historických a družstev na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.
I. Právní prameny. V zemích historických je hlavním pramenem zák. č. 70/1873 ř. z. o společenstvech výdělkových a hospodářských. Z předpisů, které jeho ustanovení doplnily a pozměnily, dlužno uvésti zejména min. nař. č. 71/1873 ř. z. (modifikované min. nař. č. 74/1895 ř. z.), kterým zákon byl proveden a byly vydány předpisy o zřízení a o vedení společenstevního rejstříku, zák. č. 133/1903 ř. z. o revisi společenstev s prováděcími předpisy nař. č. 134/1903 ř. z. (a změnami vlád. nař. č. 379/1922 Sb.), nař. č. 105/1918 ř. z. (na základě zák. č. 307/1917 ř. z.) o konkursu, uplatnění ručení a o vyrovnacím řízení společenstev. — Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi obsahují hlavní ustanovení zák. čl. XXXVII/1875 (obchodní zákon, §§ 223—257) a zák. čl. XXIII/1898 o hospodářských a živnostenských družstvech, jež byly doplněny a pozměněny jednak předpisy, jimiž družstva měla býti včleněna do změněných poměrů po vzniku Čsl. státu, jednak předpisy, jimiž Čsl. republika zasáhla do právních poměrů společenstev a družstev po r. 1918 z jiných důvodů. Do první kategorie spadají zák. č. 210/1919 Sb. o úpravě poměrů družstev na Slovensku (s příslušným nař. č. 492/1919 Sb.) a zák. č. 130/1926 Sb. o úpravě poměrů družstev Podkarpatské Rusi (s příslušným nař. č. 20/1927 Sb.).
Československé zákonodárství zasáhlo do právních poměrů družstev a společenstev četnými předpisy různorodé povahy. Z nejvýznamnějších dlužno uvésti: Nař. č. 287/1919 Sb. o formě podniků sloužících účelům přechodného hospodářství (na př. podniky opatřující suroviny z ciziny), pro něž bylo umožněno voliti také formu společenstva (družstva). Zákony, jimiž společenstvům (družstvům) resp. jejich svazům byly poskytnuty státní záruky (zápůjčky): č. 253/1920, č. 84/1922, č. 85/1922, č. 87/1922, č. 131/1926 Sb. s přísl. prov. nař. Zák. č. 279/1924 Sb. o přeměně společností s r. o. v družstva. Zák. č. 183/1928 Sb. o daňovém základu rozhodném pro zápis obchodníků do obchodního rejstříku a o úpravě některých právních poměrů výdělkových a hospodářských společenstev (družstev). Vlád. nař. č. 169/1933 Sb., kterým byly vydány zvláštní předpisy o záložnách a úvěrních spolcích, úvěrních společenstvech (družstvech), hospodářských a živnostenských družstvech úvěrních a jejich svazech. Vlád. nař. č. 116/1935 Sb. o úpravě některých poměrů výdělkových a hospodářských společenstev, družstev, hospodářských a živnostenských družstev úvěrních. Také několik předpisů širšího rámce zasáhlo podstatně do poměru společenstev (družstev), zejména zák. č. 107/1933 Sb. o obilních zástavních listech a veřejných obilních skladištích (s vlád. nař. č. 148/1933 Sb. a vyhl. min. Společenstva výdělková a hospodářská.
zeměd. č. 149/1933 Sb.), vlád. nař. č. 160/1934 Sb. o bytovém hospodářství obcí a obecně prospěšných stavebních sdružení; i t. zv. bankovní zákony (č. 237—241/1924 Sb. a č. 54/1932 Sb.) obsahují četná ustanovení zasahující přímo i nepřímo do právní úpravy společenstev (družstev). Z novějších předpisů finančně-právních dlužno uvésti zák. č. 76/1927 Sb. o přímých daních, zák. č. 78/1927 Sb. o stabilisačních bilancích a předpisy o poplatkových úlevách při splynutí (fusi) nebo při přeměně právního útvaru podniků (zák. č. 88/1927 Sb., zák. č. 153/1930 Sb. a zák. č. 207/1932 Sb.).
II. Hlavní zásady platného práva společenstevního (družstevního). a) Země české. 1. Pojem a kvalifikační znaky. Definice společenstva zák. č. 70/1873 ř. z. nepodává. Ustanovuje pouze (§ 1), že předpisů tohoto zákona dlužno užíti na spolky s neuzavřeným počtem členů, jichž účelem jest podporovati výdělek nebo hospodářství svých členů společným provozováním závodu nebo poskytováním úvěru. Příkladmo uvádí spolky záložní a úvěrní, spolky pro nákup surovin a spolky skladištní, výrobní společenstva, konsumní spolky a společenstva bytová. Hlavními jejich pojmovými znaky jsou samostatná právní subjektivita společenstva (§ 12), nutný předpoklad neuzavřeného počtu členů a charakteristický účel, který sledují. O prvních dvou není celkem pochybností. Kdysi sporná otázka právní povahy společenstva, vyvolaná úzkým pojetím právnické osoby ve starší nauce, je nyní vyřešena pro t. zv. hledisko korporační. Zato dosah hospodářsko-politických problémů, naznačený v první části, projevuje se velmi důrazně v právu nejednotným a kolísavým nazíráním na třetí hlavní pojmový znak společenstva. Obsahová náplň zákonem vymezeného účelu společenstev i na půdě práva nutně kolísá pod vlivy hledisek a postulátů, které do ní vnášejí hospodářský a politický život. Příznačně se to projevuje ve vývoji hlediska nauky i judikatury; ostatně i samo zákonodárství, reagujíc na často protichůdné postuláty hospodářsko-politické, vnášelo během doby do vymezení účelu společenstev nejednotné pojetí. Dříve bylo na př. obecně uznáváno, že společenstva nemohou sledovati účely (cíle), které není možné uvésti v soulad se zákonným vytčením podpory výdělku nebo hospodářství členů; proto cíle rázu nehmotného (imateriálního), na př. vzdělávací, charitativní (pokud nebyly založeny na svépomoci) byly vyloučeny. Nyní stanoví § 1 vlád. nař. č. 116/1935 Sb., že společenstva (i družstva) jsou oprávněna kromě činnosti v hlavních předpisech zákonných určené vyvíjeti jako činnost vedlejší také činnost sociální, vzdělávací a pomocně-zdravotnickou (zřizování zotavoven, letovisek, feriálních kolonií, hřišť, koupališť, očistných lázní a péči tělovýchovnou). Nařízení předpisuje arci, že tato vedlejší činnost smí býti prováděna výhradně za účelem posílení družstevního uvědomění a prohloubení družstevní činnosti. Stejné kolísání lze pozorovati v otázce, je-li přípustné, aby společenstva (družstva) rozšiřovala svoji činnost i mimo okruh členstva. — 2. Vznik společenstva. K založení je třeba (§ 3): Smlouvy společenstevní ve formě písemné (stanovy); nutný obsah stanoví § 5, v němž zahrnuje i firmu společenstva, jejíž přijetí vytýká zákon (§ 3, č. 1) jako náležitost vzniku společenstva zvlášť. Firma musí býti (§ 4) předmětná (věcná) s vyznačením zapsané společenstvo s ručením obmezeným nebo neobmezeným podle povahy „ručení“ členů (§ 2). Zápisu smlouvy do společenstevního rejstříku. Zápis působí „konstitutivně“. Státního povolení ke vzniku společenstva zákon nepředpisuje (princip normativní); pokud však má společenstvo provozovati podniky, k nimž podle zákona je třeba koncese, je společenstvo povinno opatřiti si příslušné povolení podle platných předpisů (§ 92). Tak jmenovitě (§ 93) k vydávání zástavních listů, dlužních úpisů znějících na majitele, zúročitelných pokladničních poukázek a k provozování pojištění (dnes nepraktické), a veřejného obilního skladiště (§ 14 zák. č. 107/1933 Sb.). Předpisů zák. č. 253/1852 ř. z. (starý spolkový zákon) nelze na společenstva použíti. — 3. Organisace společenstva. Společenstva mají samostatnou právní subjektivitu (srov. výše č. 1). Nutnými jeho orgány jsou představenstvo (§§ 15 násl.) a valná hromada (§§ 27 násl.); fakultativním orgánem je dozorčí rada (§§ 24, 25). Pro společenstva, jejichž předmětem podnikání jsou zcela nebo částečně obchody (čl. 271 násl. obch. zák.), platí bez ohledu ke způsobu a výši zdanění ustanovení obchodního zákona o kupcích, pokud zákon neobsahuje odchylných předpisů (§ 13, ve znění § 2 zák. č. 183/1928 Sb.); tato společenstva jsou kupci (obchodníky), a to plného práva. Jiným společenstvům kvalita kupecká (na rozdíl od práva slovenského) nepřísluší. Společenstva výdělková a hospodářská.
Členem společenstva může býti osoba fysická, právnická, obchodní společnost i společenstvo nebo jiná sdružení osob (§ 1, odst. 2., zák. č. 133/1903 ř. z.). V úpravě právních poměrů členů není zvláštností, kromě jejich povinností přispěti v t. zv. repartičním řízení k úhradě schodku společenstva, nemohou-li býti po jeho zrušení plně uspokojeny pohledávky věřitelů společenstva. Při tom platí rozdílná ustanovení pro společenstva s ručením neobmezeným a obmezeným. Subsidiární zákonné ručení členů bylo modifikováno nař. č. 105/1918 ř. z. v t. zv. uhrazovací povinnost, upravenou nyní předpisy §§ 172—187 konk. ř. č. 64/1931 Sb. — 4. Zrušení společenstva. Vedle zákonných důvodů zrušovacích (§ 36) může další důvody stanoviti smlouva společenská (stanovy). Sporné bylo, je-li přípustnou fuse společenstev; nyní zákon ji uznává (srov. na př. předpisy o poplatkových úlevách při fusi). Po zrušení — případ konkursu vyjímaje — následuje obligatorní likvidace společenstva. V konkursu a při mimokonkursní likvidaci společenstva podle § 187 konk. ř. platí zvláštní ustanovení o repartičním řízení. — 5. Povinná revise společenstev. Společenstva jsou podrobena odborné revisi svazové nejméně v každém druhém roce; o ní dává předpisy zák. č. 133/1903 ř. z. (s pozdějšími změnami).
b) Slovensko a Podkarpatská Rus. 1. Pojem a kvalifikační znaky. Podle zák. čl. XXXVII/1875 jsou družstva obchodními společnostmi (srov. § 61, č. 4) s neurčitým, t. j. neuzavřeným počtem členů, s účelem napomáhati úvěru, výdělku a hospodaření svých členů na podkladě vzájemnosti společným provozováním podniku. Příkladmo uvádí zákon (§ 223) spolky záložní a úvěrní, spolky pro nákup surovin, skladištní, výrobní, potravní, společnosti pro stavbu bytů a společnosti pro vzájemné pojištění. Zvláštní úpravě byla podrobena hospodářská a živnostenská úvěrní družstva podle zák. čl. XXIII/1898. Na rozdíl od zemí historických jsou družstva kupci (obchodníky) vždy, bez ohledu na předmět podnikání. Již tím se podstatně odchyluje právo slovenské od práva zemí historických. K tomu přistupuje, že při úpravě poměrů družstev navázal zákonodárce úzce na ustanovení daná pro jiné obchodní společnosti (zejména akciovou) a přímo na ni v četných předpisech odkazuje (srov. §§ 239, 240, 241, 244 atd. zák. čl. XXXVII/1875). Proto úprava poměrů družstev je dokonalejší a podrobnější než u společenstev. O pojmových znacích družstva lze říci obdobně totéž, co bylo uvedeno sub a). — 2. Vznik družstva. Odchylkou od práva zemí historických jest, že zákon požaduje zápis do obchodního rejstříku (zvláštního rejstříku družstev není) a uveřejnění zápisu. Předpisy o firmě jsou volnější; § 14 zák. čl. XXXVII/1875 ustanovuje toliko, aby družstvo bylo ve firmě určitě jako takové vyznačeno. — 3. Organisace družstva. Zákon z největší části odkazuje u ní k předpisům daným pro akciovou společnost; je proto dozorčí výbor u družstev obligatorní. K právnímu postavení členů družstva dlužno poznamenati, že zák. čl. XXXVII/1875 upravil jejich ručení (obmezené nebo neobmezené) jako subsidiární. Věřitel družstva mohl uplatniti svoje pohledávky proti členům až po skončení konkursu družstva a jen potud, pokud mu byly v konkursu likvidovány (přiřčeny); obdobně ustanovil zák. čl. XXIII/1898 (§§ 16, 42—45). Nyní se vztahují na družstva předpisy §§ 172 násl. zák. č. 64/1931 Sb. — 4. Zrušení družstva. Právo slovenské uvádí (§ 247) jako důvod zrušovací také fusi a rozhodnutí soudní. O likvidaci družstva platí předpisy dané pro akciovou společnost. — 5. Povinná revise družstev. Zák. č. 210/1919 Sb. a zák. č. 130/1926 Sb. podrobily družstva každoroční revisi; provádějí ji (zpravidla) příslušné jejich svazy (ústředí).
Nevýhodou právní úpravy platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi jest okolnost, že zákonodárce (zák. čl. XXXVII/1875) organisoval družstva jako obchodní společnosti v rámci obchodního zákona. Tento její rámec byl záhy pociťován jako úzký a málo pružný; zřetelně to vysvítá z pozdější úpravy, kterou pro hospodářská a živnostenská úvěrní družstva přinesl zák. čl. XXIII/1898.
Literatura (domácí).
Randa: „Soukromé obchodní právo rakouské“, seš. III., 3. vyd., Praha 1903; Hermann-Otavský: „Všeobecný zákoník obchodní“, I., Praha 1929; Wenig: „Příručka obchodního práva platného v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“, 3. vyd., Brno 1932 (u jmenovaných autorů viz literární odkazy další, také k pracím cizojazyčným); Stibic: Nástin čsl. práva obchodního a směnečného, Praha 1923. Přehled cizozemského práva obsahuje heslo Erwerbs- und Wirtschaftsgenossenschaft v Rechtsvergleichendes Handwörterbuch für das Zivil- und Handelsrecht des In- und Auslandes (Schlegelberger), Bd. III., Berlín 1930.
Karel Kizlink.

Citace:

Společenstva výdělková a hospodářská. Slovník veřejného práva Československého, svazek IV. S až T. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1938, s. 448-452.