Čís. 1412.

Vůči manželce lze se dopustiti vydírání za účelem, by se vrátila do společné domácnosti, pouze tehdy, je-li rozvedena nebo žije-li s přivolením soudu od manžela odloučeně.
(Rozh. ze dne 11. prosince 1923, Kr II 434/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku zemského trestního jakožto nalézacího soudu v Brně ze dne 4. srpna 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí dle §u 98 písm. a) a b) tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl. Důvody:
Zločinu veřejného násilí vydíráním dopouští se, kdo osobě skutečné násilí učiní, nebo jí způsobem v §u 98 písm. b) tr. zák. blíže vypsaným vyhrožuje v tom úmyslu, by ji přinutil k nějakému konání, dopuštění, neb opomenutí. Vyhrožující však nesmí míti k tomuto konání, dopuštění neb opomenutí, jež buď násilím anebo vyhrůžkou vynutiti chce, buď žádné, nebo aspoň ne domnělé právo. Pakli by mu právo takové příslušelo, nedopouští se zločinu vydírání, nýbrž, není-li tu jinaké skutkové povahy trestného činu, svépomoci dle §u 19 obč. zák. Dle §u 92 obč. zák. jest povinna manželka sdíleti bydliště se svým manželem a ho tam následovati, leda že by byla soudně rozvedena nebo že by jí bylo dle §u 107 obč. zák. povoleno soudem oddělené bydliště. Dle zjištění nalézacího soudu učinil obžalovaný své manželce Pavlíně K-ové skutečné násilí a vyhrožoval jí v tom úmyslu, by na ni vynutil, by ho do společného bytu následovala а k němu se vrátila, a to teprve tehdy, když mu návrat do společné domácnosti odepřela. Napadený rozsudek uvádí sice ve výroku, že obžalovaný vyhrožoval své »rozvedené« manželce, a v důvodech uvádí, že žádala manželka asi v červnu 1922 o rozvod od stolu a lože, který jí vzhledem na chování manželovo byl povolen. Kdy rozvod Pavlíně K-ové byl povolen a hlavně, zda Pavlína K-ová s obžalovaným již dne 21. února 1923, totiž v době spáchání činu byla soudně rozvedena, soud nalézací nezjistil, ač Pavlína K-ová při svém výslechu dne 24. května 1923 udala, že jest vdaná a ač při hlavním přelíčení ze dne 4. srpna 1923 udala, že jest nyní soudně rozvedena a že to — totiž rozvod — tenkráte totiž v době spáchání činu, bylo v proudu. Uplatňujíc zmatek dle §u 281 čís. 9 písm. a) pokud se týče čís. 5 tr. ř. vytýká zmateční stížnost napadenému rozsudku, že obžalovaný, jenž tehdy se svou manželkou ještě podle zákona právoplatně rozveden nebyl, vymáhal jenom to, k čemu mu podle zákona právo náleželo. Že soud povolil Pavlíně K-ové oddělené bydliště, rozsudek ani nezjišťuje, a není též proto ve spisech podkladu. Jest tudíž uplatňovaný zmatek odůvodněn a bylo proto dle §u 5 zák. ze dne 31. prosince 1877 čís. 3 ř. zák. z roku 1878 ježto se nelze obejíti bez nařízení opětovného hlavního přelíčení, uznati právem tak, jak se stalo, aniž by bylo potřebí zabývati se dalšími důvody zmateční stížnosti. Při novém hlavním přelíčení bude na soudu nalézacím, aby spolehlivě zjistil, zda v době činu Pavlína K-ová se svým manželem byla již právoplatně rozvedena, nebo zda jí aspoň v době té bylo povoleno soudem oddělené bydliště, neboť jen tehdy jednání obžalovaného by mohlo zakládati skutkovou podstatu zločinu dle §u 98 písm. a), b) tr. zák.

Citace:

č. 1412. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 583-584.