Čís. 15796.

Nebyl-li rozhodčím soudem (čl. IX nař. min. železnic ze dne 6. června 1919 č. 18430) uznán po právu nárok na úrazový důchod, nelze proti státu uplatňovati nároky podle §§ 46, 47 zák. č. 1/1888 ř. z.
Železniční zaměstnanec přeložený služebně na jiné místo se musí starati sám o své ubytování nehledě k tomu, zda a kdy mu bude vyplacena nějaká náhrada podle § 78 služ. řádu z důvodu jeho přeložení a nemá nároku na náhradu škody vzešlé z nevhodného ubytování, jež si sám zvolil.
Povinnost státu k placení diet nelze ztotožňovati s povinností k opatření bytu.
(Rozh. ze dne 4. února 1937, Rv I 2911/36.)
Srv. Sb. n. s. č. 11986.
Žalobce, železniční úředník, domáhá se na žalovaném státu náhrady škody vzniklé prý mu předčasným pensionováním. Nepopírá při tom právní podklad rozhodnutí o přeložení na odpočinek, ale tvrdí, že jeho menší pracovní způsobilost a zhoršená kvalifikace jako důvody jeho pensionování byly vyvolány nemožnými pracovními poměry zaviněnými žalovaným a úrazem, který prý rovněž zavinil žalovaný. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalobce uplatňuje, že by se důvody jeho přeložení na odpočinek nebyly tak brzy u něho objevily, kdyby byl mohl pracovati za pravidelných pracovních poměrů, které by nebyly poškodily jeho zdraví a jeho pracovní způsobilost, a že by byl pobíral po delší dobu plat vyšší než jest odpočivné. Že musel pracovati způsobem poškozujícím jeho zdrávi a ničícím jeho pracovní způsobilost, dovozuje žalobce z toho, že, byv přeložen z L. do K., musel dojížděti denně do L. k rodině, poněvadž mu žalovaný nevyřídil několik žádosti o výplatu diet z důvodu nemožného ubytováni v K. a poněvadž ze svého služného nemohl si v K. byt zjednati. Dále poukazuje žalobce k úrazu ve službě, který prý utrpěl den 13. února 1923 a který rovněž uvádí jako příčinu poškození svého zdraví a své pracovní způsobilosti. Z celého přednesu žalobcova plyne tudíž, že žalobce uplatňuje v tomto sporu proti žalovanému soukromoprávní nárok na náhradu škody podle ustanovení třicáté hlavy obecného zákoníka občanského. Pokud jde o posléze dotčený úraz žalobcův ve službě a jeho škodlivé následky pro zdraví, nebyl příslušným rozhodčím soudem (čl. IX nařízení ministerstva železnic ze dne 6. června 1919 č. 18430) uznán po právu žalobcův nárok na úrazový důchod podle čl. I právě dotčeného nařízení, takže žalobce není oprávněn, aby proti žalovanému uplatnil ještě nějaký nárok podle §§ 46, 47 zákona č. 1/1888 ř. z. (čl. I, poslední odstavec, dotčeného ministerského nařízení), když mu nárok na úrazový důchod vůbec nepřísluší. Zbývá jen posouditi, zda žalovaný upravil služební poměry tak, že žalobce byl výkonem služby poškozován na svém zdraví. Podle § 29 služebního řádu pro zaměstnance čs. státních drah jsou zaměstnanci povinni zastávali každou přidělenou službu a každý přeložený zaměstnanec, ať již byl přeložen dočasně, či trvale k jiné služebně, a ať se tak stalo se změnou služebního místa, či bez ní, musí neprodleně vyhověti udělenému příkazu. Z tohoto ustanovení plyne, že se přeložený zaměstnanec musí v novém služebním místě sám starati o své ubytování nehledě k tomu, zda a kdy mu bude vyplacena nějaká náhrada podle § 78 služ. řádu z důvodu jeho přeložení ze služebních důvodů na jiné služební místo. Nepatřilo-li však opatření bytu v K. k povinnostem žalovaného jako žalobcova zaměstnavatele, není žalobce oprávněn požadovati náhradu škody vzniklou ze způsobu svého ubytování, který si sám o své újmě zařídil, dojížděje denně do svého dřívějšího bydliště, ačkoli mu to prý škodilo na zdraví a zhoršovalo jeho pracovní způsobilost. Povinnost žalovaného k placení diet z důvodu nemožného ubytování v K., kterou tvrdí žalobce, nelze ztotožňovati s povinností k opatření bytu, ježto jde jen o povinnost k náhradě zvýšení výdajů, které vzniknou zaměstnanci přeloženému na jiné služební místo, nemůže-li najíti hned způsobilý byt. I kdyby tudíž bylo správné tvrzení žalobcovo, že měl nárok na výplatu řečených diet a že se žalovaný octl v prodlení s jejich výplatou, mohlo by jíti jen o nárok na náhradu škody, která by vznikla žalobci na jeho jmění (§ 1331 obč. zák.), a nikoli o náhradu škody na jeho zdraví a na jeho pracovní způsobilosti (§ 1325 obč. zák.), a mohl by býti nárok ten uplatněn jen v rozsahu ustanovení §§ 1323, 1324 obč. zák.

Citace:

Čís. 15796. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 138-139.