NPD documents search: Boh. adm., 15 (1933), sv. 1

Čís. 946.

Majitel zvířete jest povinen, by zvíře tak opatřil a tak na ně dohlédal, jak rozumně lze na něm žádati hledíc k přirozené povaze zvířete a k okolnostem, za kterých jest zvířete používáno.
(Rozh. ze dne 1. března 1921, Rv I 832/20.)
Pes žalovaného vyběhl prudce bez náhubku z domovních dveří na chodník, srazil se při tom s mimojdoucím žalobcem, který mu mimovolně šlápl na tlapu, chňapl žalobci po noze a roztrhl mu kalhoty. Žalobě o náhradu škody procesní soud prvé stolice vyhověl, shledav zavinění žalovaného ve smyslu § 1320 obč. zák. a vyloučiv spoluzavinění žalobcovo. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Prvý soudce zastává v napadeném rozsudku hledisko, že žalovaný zanedbal patřičně opatřiti svého psa, pročež, hledíc k předpisu § 1320 obč. zák., jest prý práv ze škody, tím způsobené. Dle motivů vylučuje obč. zák. v § 1320 obč. zák. ohledně škody způsobené zvířaty, nehledíc ku zvláštnímu ustanovení § 1321, ručení za výsledek (Erfolghaftung): aby právo k náhradě škody bylo odůvodněno, nutno ji odvoditi z viny toho, kdo jest schopen k náhradě. Po rozumu § 1320 obč. zák. má zavinění dokázati žalobce. Názor odvolací odpovědi, že žalovaný jako vlastník psa, kterého volně nechal pobíhati, o něhož tudíž se vůbec nestaral, aby pes byl náležitě opatrován a dozoru podřízen, a že tím škodu zavinil, jinak řečeno, že jest povinen psa tak opatřiti, aby vůbec nikoho nemohl poškoditi, jest neudržitelným, neboť by to vedlo k tomu, že by vlastník domácího zvířete ručil objektivně a za každých okolností za veškerou škodu, kterou zvíře přivodí. Zákon však v § 1320 obč. zák. jest na opačném stanovisku, ježto za zanedbání opatrování činí zodpovědným jen tehdy, když toto opomenutí jest zaviněné, t. j. když za daných poměrů přikázáno bylo, zvíře opatřiti. Dle § 1320 obč. zák. není třeba, aby vlastník zvířete byl si vědom nebezpečných jeho vlastností. Stačí, když mohl předpokládati, že zvíře, hledíc k času, místu a okolnostem, jest s to, aby škodu způsobilo. V případě, o nějž jde, mohl však žalovaný jakékoli ohrožení považovati za vyloučeno, ježto jde o zvíře dobré, kteréž v závodě žalovaného se zdržuje, aniž by nějakou škodu způsobilo. Ježto není prokázáno, že by pes byl zlý nebo že by na lidi dorážel, anebo vůbec měl vlastnosti, z nichž by vlastník při obyčejné pozornosti odvoditi mohl, že pes, pohybuje-li se volně, někomu by mohl způsobiti škodu, nelze v případě, o nějž jde, mluviti o povinnosti, přikazující psa opatřiti, nemůže proto býti řeči o nějakém zanedbání vlastníkovy povinnosti, psa opatřiti, ježto pes nenapadl žalobce ze svého přirozeného pudu, nýbrž na žalobce narazil, při čemž tento, byť i nevolky na tlapu mu šlápl, a tím, ovšem bezděky, psa podráždil.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody.
Za poškození zvířetem je podle § 1320 obč. zák. zodpověden chovatel zvířete, nedokáže-li, že se postaral o potřebné opatření nebo potřebný dohled. Postarati se o takové opatrování nebo dohlížení je povinností chovatele zvířete, i když zvíře nemá zlých vlastností ve smyslu § 391 tr. zák., a i když není zvláštních předpisů, jež hledí zabrániti poškození náhodnému, v případě skutečného poškození chovateli zvířete náleží také dokázati, že této své povinnosti nezanedbal. Nepostačuje tedy důkaz, že pes posud nikoho nepoškodil a že nemá zlých vlastností, nebo že chovatel psa o nich nevěděl. Podle obyčejného běhu života není ovšem možno učiniti vždy takové opatření, by bylo jakékoli poškození zvířetem za všech nahodilých okolností vyloučeno, ale také nelze ponechati subjektivním názorům nebo návykům a větší neb menší pozornosti nebo bezstarostnosti chovatele zvířete, zda-li a jaké opatrování a dohlížení uznává potřebným, nýbrž dlužno potřebnost a míru opatření a dohledu posuzovati s hlediska objektivního a za potřebné pokládati takové opatření a dohlížení, jaké rozumně může býti požadováno, hledíc k přirozené povaze zvířete а k okolnostem, za kterých je zvířete používáno. Je zjištěno, že žalobce byl psem žalovaného na ulici poškozen, což se stalo tak, že pes prudce vyběhl bez náhubku z domovních dveří na chodník a při tom se srazil s mimojdoucím žalobcem, který mu mimoděk šlápl na tlapu, načež mu pes chňapl po noze a roztrhl kalhoty. Z tohoto sběhu věci se podává, že poškození kousnutím by nebylo nastalo, kdyby byl pes měl náhubek, a že žalobce šlápl psovi na tlapu mimoděk, protože pes prudce na chodník vyběhl a se žalobcem se srazil. Tímto příčinným vztahem jest vyvrácena obrana žalovaného, že žalobce poškození své sám zavinil nebo spoluzavinil. Žalovaný dále namítal, že nějakého opatření nebo dohledu nebylo potřebí, protože jeho pes nemá zlých vlastností. Avšak pes žalovaným chovaný, i když je povahou dobrý a jiných psů ani lidí nenapadá, přec jen jest zvířetem a způsobilý někoho pokousati, poraziti nebo jinak poškoditi. Na ulici, kde chodí lidé a jezdí povozy, vždy mohou nastati příhody a utvářiti se poměry, za kterých jest aspoň dohledu na psa potřebí, ježto pes při svém počínání řídí se svými pudy a zvyky a nijak nedbá zájmů nebo bezpečnosti lidí. Lidé však nedovedou se nenadálému pohybu nebo počinu psa vyhnouti, ani nepředvídanému jeho útoku brániti, a nemůže býti od nich požadováno, by jdouce po chodníku, jenž je pro ně určen, stále neb u každých domovních dveří toho dbali, aby jim nějaký pes nevběhl do cesty nebo pod nohy, a aby takovouto mírou opatrnosti se vyvarovali nebezpečí, že se s nějakým psem srazí a o něj klopýtnou a upadnou, nebo jemu šlápnou na tlapu a tak jej proti sobě podráždí а k útoku povzbudí. Bezpečnost chodců toho vyžaduje, a je tudíž potřebou, aby pes nezůstal na frekventované ulici aspoň bez dohledu. Žalovaný však svému psu náhubkem neopatřenému ponechal úplnou volnost a jej docela pustil z dohledu, zanedbal tedy potřebné opatření a dohlížení a jest odpovědným za poškození psem způsobené. Ostatně se ani nepokoušel ukázati, že se o opatření a dohled staral, anebo že mu v tom bylo bez jeho viny zabráněno.

Citace:

č. 946. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 173-175.