Čís. 496.Věděl-li manžel již v době sňatku o těhotenství manželky, ale domníval se omylem, že s ním jest těhotná, nemůže sice, narodí-li se dítě dříve, než 180 dní po sňatku, vznésti odpor po rozumu § 156 obč. zák., ovšem ale žalovati o oduznání manželského původu.(Rozh. ze dne 20. dubna 1920, Rv I 194/20.) Manžel, uzavíraje dne 29. srpna 1918 sňatek, věděl sice, že manželka jest těhotnou, pokládal však sebe za zploditele, ježto s ní od 10. března 1918 souložil. Když se však dítě narodilo již 25. října 1918, podal manžel žalobu na oduznání manželského původu dítěte. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl, zjistiv, že dítě nepochází ze soulože se žalobcem a uvedl v důvodech po stránce právní: Doslov § 156 obč. zák., kde mluví se o manželu, jenž před uzavřením sňatku o těhotenství své manželky nevěděl, zdá se sice svědčiti proti žalobci, o němž vzhledem ku svědeckým výpovědem nutno míti za prokázáno, že o těhotenství manželky věděl před svatbou, avšak plyne z těchto výpovědí též, že omylem pokládal sebe sama za původce těhotenství a že jen následkem tohoto svého omylu se odhodlal uzavříti manželství. Ustanovení § 156 obč. zák. dlužno však vzhledem k ustanovení §u 158 obč. zák. vykládati způsobem omezujícím, totiž tak, že předpokládá vědomost o těhotenství manželčině, pocházejícím od jiného muže, jinak by si obě tato ustanovení odporovala, ježto by jinak manžel v tomto případě mohl sice domáhati se neplatnosti manželství se ženou, od jiného otěhotněnou, nikoliv však domáhati se uznání, že dítě z manželky takové zrozené není jeho manželským dítětem. Úmysl, vyloučiti možnost takové žaloby, byl-li manžel v omylu o neporušenosti manželky, nemůže zákonodárci býti přičítán a připouští-li zákon, by odporováno bylo platnosti manželského svazku samého výjimkou ze zásady § 59 obč. zák., tím spíše dlužno připustiti i možnost odporu proti manželskému původu dítěte, jež v takovém neplatném manželství se narodilo. Kritická doba, t. j. doba, ve které až do dne narození děcka neuplynulo méně nežli 180 a více než 300 dnů, obsahuje ovšem v tomto případě dobu mezi 29. prosincem 1917 a 28. dubnem 1918 (§§ 138, 163 obč. zák.), tak že by soulož kolem 10. března 1918 do ní spadala, avšak ustanovení ta zakládají právě zase jen domněnku, již lze vyvrátiti důkazem ze zralosti dítěte při jeho narození. Souhlasným posudkem znalců jest však vzhledem ku vyvinutosti žalovaného dítěte prokázáno, že nepocházelo ze soulože z 10. března 1918, nýbrž ze soulože dřívější. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Žalovaná strana snaží se, provádějíc odvolací důvod nesprávného právního posouzení věci, dovoditi, že žalobce v tomto případě nemá práva, odpírati manželskému zrození žalovaného, poněvadž o těhotenství manželky věděl v době, kdy sňatek s ní uzavřel, a právo odporu dle § 156 obč. zák. přísluší jen tomu manželi, který o těhotenství manželky nevěděl. Jest sice správno a prvým soudem zjištěno, že žalobce o těhotenství manželky věděl, leč přes to nelze přisvědčiti právnímu náhledu žalované strany. Dle § 156 obč. zák. může manžel, jemuž před sňatkem těhotenství manželky známo nebylo, prostým včasným odporem před soudem, bez dalšího důkazu, opodstatniti právní domněnku, že dítě, před řádným časem v manželství zrozené, jest nemanželským, a z § 157 obč. zák.plyne, že při takovém odporu se strany manžela jest věcí opatrovníka dítěte, by dokázal, že původ byl manželským. Z toho plyne, že manžel, když před uzavřením sňatku o těhotenství manželky věděl, s právním účinkem § 156 obč. zák. odporovati nemůže, že porod není manželský, neplyne však z toho nikterak, že manžel by nebyl oprávněn ve lhůtě § 158 obč. zák.žalobu otcovství popírati a na vyvrácení manželského původu důkaz o nemožnosti splození vésti, ježto tento právní důsledek doslovem § 156 obč. zák. vyloučen není.Nejvyšší soud nevyhověl dovolání, poukázav k důvodům nižších stolic.