NPD documents search: Pocta Antonínu Randovi k 70. narozeninám - O promlčení občasných platů mezdních.

Čís. 621.

Zločin vydírání dle § 98, písm. b) tr. zák. Vyhrůžka udáním pro služební poklesek, jež pravděpodobně mělo by v zápětí úřední vyšetřování proti veřejnému zaměstnanci, jemuž bylo vyhrožováno, jest s to, by vzbudila v něm důvodnou obavu, třebas si byl plně vědom své neviny.
(Rozh. ze dne 2. prosince 1921, Kr I 615/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 22. dubna 1921, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem vydírání dle § 98 lit. b) tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost napadá, dovolávajíc se zmatečního důvodu § 281 čís. 9 a) tr. ř., výrok nalézacího soudu, že výhrůžka stěžovatelů, — Že oznámí úřadu, že svědek H. porušil prý dříve své povinnosti (propouštěje slečnu, kterou mu předvedl strážce S. s 3 kg slaniny a 2 kg másla), — byla způsobilá, vzbuditi ve svědku H-ovi důvodnou obavu, dovozujíc, že se příběh, jehož oznámením bylo vyhrožováno, vůbec neudál, že orgán pohraniční stráže S. vůbec neexistuje, že proto svědek H. již předem musil věděti, že přes oznámení nemůže dojiti k zavedení disciplinárního řízení, a proto nebylo se mu obávati žádných nepříjemností. Stížnost jest na omylu. Úřad, jemuž svědek H. byl podřízen, byl by zajisté — vzhledem k závažnosti služebního poklesku, z něhož svědek by byl nařknut, kdyby bylo došlo oznámení zmíněného obsahu, — nařídil při nejmenším šetření za účelem zjištění, zdali a pokud se oznámení zakládá na pravdě, ježto teprve tímto šetřením mohla by býti zjištěna důvodnost nebo bezdůvodnost oznámení, zejména i okolnost, existuje-li udánlivý svědek provinění H-ova (totiž svědek S., o němž stěžovatel — jak mimochodem budiž podotknuto — ještě za trestního· řízení tvrdil, že byl vojínem pohraniční stráže, po případě že slouží u 3. setniny 26. pluku). Nelze pochybovati o tom, že již pouhá možnost takovéhoto předběžného šetření — pro nejistý jeho výsledek — může znepokojovati a pravidelně též znepokojuje postiženého úředníka, byť by si nebyl vědom nižádného provinění a byť by i proto se vší pravděpodobností očekával, že šetření prokáže jeho nevinu, — nehledě ani k tomu, že již pouhým oznámením vážnost a čest postiženého úředníka může býti aspoň přechodně zkalena v očích nadřízeného mu úřadu a oněch osob, které se pověřují předběžným šetřením. Dlužno proto nepokoj, do něhož byl dle své výpovědi svědek H. výhrůžným dopisem uveden, očekávaje, že oznámení nadřízenému úřadu bude míti v zápětí při nejmenším vyšetřování, pokládati za důvodný, pročež nelze spatřovati právní omyl v tom, že nalézací soud přihlížeje k okolnostem а k osobní povaze svědka H-a, jakož i k důležitosti zla, jímž bylo pohroženo, měl za to, že pohrůžka byla taková, že mohla v tom, komu bylo vyhrožováno, vzbuditi důvodnou obavu.

Citace:

Č. 213 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 562-564.