— 282
Pro náhradní nárok ve smyslu §. 28. dom. zák. podati jest žalobu u soudu. Poskytování léků nezakládá zaopatření chudinského. Jest nerozhodno pro přisouzení náhrady, vydělává-li si podporovaná osoba více či méně a má-li jmění větší či menší a nelze na ni ustanovení § 23. dom. zák. použiti.
Město Brno poskytlo žalované A. v okamžité její nouzi v letech 1908—1911 léky za celistvý obnos 163 K 81 h, žádalo po příslušné obci její C. dle ;§. 28. dom. zák. z 3. prosince 1863, č. 105. z. ř., náhradu a obec C. jí zaplatila.
Jelikož A. náhradu odepřela, podala obec Č. na ni žalobu, tvrdíc, že se A. v letech, v kterých onu podporu od obce Brněnské obdržela, v nouzi nenacházela, neboť měla v r. 1900 v záložně D. vklad 2300 K, v r. 1904 a 1905 vklad 1370 K a po několika letech s novým vkladem se přihlásila; v poslední době měla mimo to ještě jinou vkladní 'knížku jiné záložny asi na 1000 K v uschování u kteréhosi faráře. V r. 1909 zdědila po A. P. obnos 300 K, který jí byl vyplacen.
Žalovaná připustila toto dědictví, tvrdí však, že dřívější veškeré své jmění pozbyla a nyní v nejnuznějších poměrech žije, jsouc churavou a majíc jako pradlena jen skrovné příjmy a k tomu dluhy.
Zjištěno bylo, že žalovaná do 1. ledna 1905 si veškeré své vklady v záložně D. vybrala; několik měsíců na to přihlásila se sice s novým vkladem 1300—1400 K, avšak byla odmítnuta.
Brněnská rada městská potvrdila, že žalovaná v poslední době ve velmi nuzných poměrech žije.
I. soudce žalovanou dle návrhu žalobního odsoudil.
Z důvodů
vyjímáme:
Nelze pochybovati, že žalovaná lehkomyslným způsobem své peníze vydala a jest obava, že i zděděný obnos 300 K stejným způsobem by vydala a pak obci na obtíž padla. Domovská obec jest dle §§ 23. a 24. dom. zák. povinna, osobám schudlým v případě nemoci opatření poskytovati, to však jen potud, pokud k tomu nejsou jiné osoby dle zák. obě. neb dle jiných zákonů zavázány. Z těchto ustanovení se však nedá souditi, že domovské obci náhrada oproti podporované osobě nepřísluší, nabude-li tato majetku, jelikož analogicky dle §§. 947. a 1042. ob. z. obč. obci právo příslušeti musí, též od podporovaného náhradu vydaného obnosu žádati, když tento nějakým způsobem jmění nabude.
Dědický podíl 300 K jest ovšem malý, přece však tvoří nové jmění a i když se uznává, že žalovaná se nachází v nejnuznějších poměrech, tož přece v tomto případě žalující obci zažalovaný obnos — 283 —
musel býti přiřknut, jelikož obec jistě hospodářským způsobem obnosem tím ve prospěch žalované nakládali bude, což se od žalované očekávati nedá. Obec musí velká břemena pro chudé nésti a tato břemena by se zvýšila na úkor ostatních příslušníků obce, kdyby obec s nárokem na náhradu poskytnutých podpor byla odkázána. Přiřknutím zažalovaného obnosu žalující obci má tato aspoň malý fond, z kterého v budoucnosti podpory žalované mohou býti kryty, a jest tedy odsouzení žalované ku zaplacení zažalovaného obnosu i v prospěchu žalované samé.
Stolice odvolací (Brno) žalobu toho času zamítla.
Důvody:
Jest zde jediný majetek 300 K, který za jmění pokládati nelze vzhledem k bídným poměrům, v nichž žalovaná Žije. Proto bylo žalobu toho času zamítnouti.
Co se důvodu prvého soudce týče, že žalovaná zvláště proto ku placení byla odsouzerta, portěvadž s dřívějším svým majetkem lehkomyslně nakládala a že proto se obávati jest, že by i s nynějším svým dědictvím podobně naložila, sluší podoťknouti, že způsob, jakým snad žalovaná s připadlým jí dědictvím naloží, nemůže ve sporu tomto býti rozhodujícím, nýbrž obec domovská měla dříve aneb ještě teď postarati se o to, aby žalovaná pod opatrovnictví pro marnotratnost byla postavena. Rozsudkem, jak to první soudce učinil, opatření takovéto surrogovati nelze.
Nejv. soud dovolání obce C. vyhověl a rozsudek I. stolice obnovil.
Důvody rozhodovací:
Především dlužno pustiti se do rozboru žalobkyní in eventum nadhozené otázky o přípustnosti pořadu právního a není-li tu důvodu zmatečnosti dle č. 6. §. 477. c. ř. s. Tuto otázku dlužno zodpověděti záporně, poněvadž tu jde o náklad na okamžité potřeby, který obec domovská musila dle §. 28. dom. zák. vésti náhradou vůči obci pobytu, obci domovské však již dle §§. 23. a 28. dom. z. přísluší nárok na náhradu dle zákonů civilních, takže ustanovení soukromoprávních použiti lze vůči žalované tím spíše, ano moravské zemské zákonodárství v této příčině nestanovilo dle §. 22. dom. z. po případe přípustných předpisů odchylných. Byť i otázka předběžná, zda-li obec domovská jest povinna k takové náhradě vůči obci pobytu, náležela na pořad správní, nedotýká se to nikterak soukromé povahy nároku obce domovské vůči osobám, jež jí jsou zavázány k náhradě. — 284
Se stanoviska uplatňovaného dovolacího důvodu č. 4. §. 503. c. ř. s. je však dovolání oprávněno, poněvadž stanovisko, zaujaté ve změňujícím rozsudku soudu odvolacího, nevyhovuje zákonu.
V daném případě nejde o zaopatření chudinské (§§ 22. a 24. dom. zák.); žalovaná nebyla a není ani nyní v zaopatření chudinském. — Mimo to nastupuje sama o sobě podpůrná povinnost k zaopatření chudinskému i v případě »chudoby«, t. j. úplné bezmajetnosti dle §§. 22. a 26. dom. z. jen tehdy, když chudý nemůže si zaopatřovati nutnou výživu silami vlastními.
Je však zjštěno, že žalovaná není nezpůsobilou k práci a k výdělku a že i dokonce má byť i nepatrné jmění. Obě nižší stolice pokládaly nárok žalobkynin za zákonitě odůvodněný; toho nepopírá zásadně dokonce ani žalovaná, odporuje však v tomto případě nároku proto, poněvadž žije v nuzných poměrech majetkových.
K tomuto stanovisku připojil se i soud odvolací, avšak neprávem, poněvadž stává-li nárok po právu, není rozhodno, vydělává-li žalovaná více či méně a má-li jmění větší či menší, a poněvadž ustanovení §. 23. dom. z., dle něhož soukromé osoby k zaopatření povinné mohou býti přidržány k náhradě jen, když jsou majetný, na žalovanou použiti nelze.
Bylo tedy dovolání vyhověti a obnoviti tomuto stanovisku vyhovující rozsudek stolice prvé.
(Rozh. z 6. února 1912 Rv III 4/12.) bl.