NPD documents search: Váž. civ., 20 (1938)

Čís. 71.

Popírá-li německý státní příslušník v tuzemsku manželský původ dítěte manželkou jeho zrozeného, nutno po stránce práva hmotného použití předpisů německého občanského zákonníka (§§ 1591 a násl.) a nikoli ustanovení § 158 obč. zák. V případě takovém platí zejména i jednoroční lhůta k odporování manželskému původu.
(Rozh. ze dne 4. března 1919, Rv I 109/19.)
Žaloba manžela, saského státního příslušníka, aby bylo uznáno právem, že dítě jeho manželkou zrozené, není jeho manželskými dítětem, byla přes to, že bylo zjištěno, že žalobce, konaje v kritické době službu válečnou v poli, dítě to zploditi nemohl, prvým soudem (krajským soudem v Mostě) zamítnuta proto, že žalobce podal žalobu na oduznání manželského původu dítěte teprv během čtvrtého měsíce po té, co nabyl o tom zprávu, tedy po uplynutí tříměsíční lhůty § 158 obč. zák. — Odvolací soud (vrchní zemský soud v Praze) vyhověl žalobě v podstatě z těcbto důvodů: Právní poměry mezi rodiči a dítky řídí se vedle zásad mezinárodního soukromého práva, jak tyto došly, pokud jde o poměr mezi bývalým Rakouskem a německou říší, výrazu v §§ 4, 33 a násl. obč. zák. a v čl. 7 a násl. uvoz. zák. ku něm. obč. zák. dle osobního statutu manželského otce neb nemanželské matky, to jest dle zákona onoho státu, k němuž osoby tyto dle svého státního občanství příslušejí. To musí platiti i tehdy, jde-li o manželský původ dítěte, poněvadž původ takový jest podmínkou vzniku otcovské moci a právních vztahů, vyvěrajících z ní v poměru mezi manželským otcem a dítětem. Nutno tudiž, popírá-li německý státní příslušník v tuzemsku manželský původ dítěte manželkou jeho zrozeného, použiti po stránce práva hmotného předpisů §§ 1591 a násl. něm. obč. zák. a nikoliv ustanovení § 158 obč. zák. Také čl. 18 uvoz. zák. k něm. obč. zák. stanoví výslovně, že manželský původ dítěte se posuzuje dle německého zákona, je-li manžel matky v době narození děcka Němcem. Z toho plyne zároveň, že, je-li ve sporu υ manželský původ dítěte zahájeném· v oblasti platnosti německého občanského zákonníka žalující manžel cizincem, se posuzuje nárok žalobní po stránce práva hmotného dle práva jeho domova. Že se tak vskutku děje, jde na jevo z rozsudku říšsko-německélio sděleného v č. 43 Zeitschrift für Notariat und freiwillige Gerichtsbarkeit in Oesterreich z roku 1908, str. 337. Tím jest vyhověno i požadavku vzájemnosti. Právní tento náhled hájí z největší části i novější právní věda. Dle § 1594 něm. obč. zák. obnáší však lhůta к odporování manželskému původu jeden rok od doby, kdy muž zvěděl o narození dítěte. Lhůta tato byla ve případě tomto zachována, poněvadž od narození dítěte, tudiž ode dne, kdy se žalobce mohl nejdříve o narození tomto dověděti, uplynulo do dne podání žaloby necelých pět měsíců. Jelikož jest však i zjištěno, že žalované dítě nevzešlo z tělesného obcování žalobce s jeho manželkou a jest splněna tudiž i podmínka § 1591 něm. obč. zák., dle něhož jest dítě nemanželským, když jest dle okolností zjevně nemožno, aby je byla žena s mužem počala, slušelo vyhověti žalobcovu odvolaní a uznati dle prosby žalobní.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání opatrovníka dítěte.
Důvodу:
Podle obsahu dovolání, jež opírá se o § 503, č. 4 c. ř. s., jedná se jen o to, zda pro určení lhůty к odporu § 158 obč. zák. vedle materielního práva použiti dlužno práva tuzemského či německého. Žalobce jest státní příslušník saský. Vzhledem к tomu bylo právem použito práva německého, ve směru tom musí soud dovolací úplně přisvědčiti к důvodům soudu odvolacího, jež jsou právnicky bezvadné a vývody dovolací mi vyvráceny nejsou, při čemž se, hledíc k vývodům dovolacím, podotýká ještě toto: Ve směru formelním dlužno ovšem dovolání přisvědčiti v tom, že v případě tomto, kde se jedná o právní poměry povahy práva rodinného, neposkytují ustanovení §§ 35 až 37 obč. zák., vztahující se pouze ku právním jednáním, žádné opory pro použití cizího práva. Z téhož důvodu nemůže také § 34 obč. zák., kterého se dovolává revisní odpověď, přicházeti v úvahu ve směru tom, kdežto ustanovení § 33 obč. zák., o který se dovolání opírá, má na zřeteli jen formelní a nikoli materielní reciprocitu. Musí se tudiž, poněvadž občanský zákonník ve svých sporých ustanoveních o mezinárodním právu soukromém neobsahuje předpisů o tom, jakého zákona dlužno použiti, jsou-li před tuzemským soudem vzneseny nároky práva rodinného od cizozemců proti tuzemcům, otázka tato vedle § 7 obč. zák. rozhodnout! podle přirozených právních pravidel, t. j. podle právního vědomí lidu odpovídajícího zákonům logického myšlení. Právní věda německá, jež měla velký vliv na vývoj právního vědomí v bývalém Rakousku, došla výrazu ve čl. 18 uvoz. zák. k něm. obč. zák., jenž stanoví, že manželský původ dítěte se posuzuje podle německých zákonů, je-li manžel matky v době narození dítěte německým státním příslušníkem. Této právní zásady dlužno tedy použiti z pravidla i u nás. Ve věci samé uvádí dovolání, že v otázce o manželském původu, o kterou jde, právo statní příslušnosti vůbec v úvahu nepřichází, manželský původ má prý mravní základ v přirozeném příbuzenství a musí prý tudiž soudy tuzemské vůbec použíti dotyčných ustanovení práva tuzemského, nehledě ku státnímu občanství zploditele a nehledě k tomu, jak v tomtéž případě se jedná s rakouskými státními příslušníky v cizozemsku. V tomto směru dlužno však úplně přisvědčiti náhledu soudu odvolacího·, který se úplně shoduje s doktrínou největší části nových spisovatelů právních. Se stanoviska theorie práva mezinárodního platí zásada, že pro osobní poměr mezi rodiči a manželskými dětmi rozhodným jest statut personální. V otázce statutu, který jest bezprostředně směrodatným pro posuzování manželského neb nemanželského původu dítěte, možno však označiti větu, že jest rozhodným personální statut manžela v době narozeni dítěte, jak věta ta dochází také výrazu v uvedeném čl. 18 uvoz. zák. k něm. obč. zák. za panující mínění. Že při odporování manželskému původu dítěte otcem může býti rozhodným jen personální statut otcův, vysvitá již z toho, že odpor ten se vznáší pro účinky, které čelí proti dítěti. Byl proto v případě tomto personální statut žalobcův právem pokládán za rozhodný pro řešení sporné otázky. Okolnost, že v případě našem, použije-li se práva cizozemského, se posune právní postavení dítěte, narozeného v tuzemsku, jehož manželský původ je sporný, potud v jeho neprospěch, že právo tuzemské ustanovuje v § 158 obč. zák. lhůtu tříměsíční, po jejímž uplynutí zanikne právo popírati manželský původ dítěte, kdežto podle německého práva (§ 1594) lhůta k odporu obnáší jeden rok, nemůže tomu býti na závadu, jakmile jest vysloveno, že dlužno zásadně trvati na shora uvedených zásadách mezinárodního práva soukromého. Dovolává-li se konečně revise výnosu min. spravedl. ze dne 10. října 1860, č. 14939 a ustanovení §§ 183 a 219 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, č. 208 ř. z., aby dokázala, že dlužno použiti práva tuzemského vždy, když nabývá dítě příznivějšího stavu, než, použije-li se právních předpisů cizozemských, dlužno proti tomu uvésti, že tato ustanovení zákonná se týkají jen provisorních opatření povahy formelní a že nezasahují ani dost málo do osobních práv dětí tam jmenovaných. Při tomto stavu věci a práva nemohlo, poněvadž i ostatní okolnosti skutkové, jež jsou rozhodny pro oduznání manželského původu žalovaného, byly zjištěny a nebyly v odpor vzaty, bezdůvodnému dovolání býti vyhověno.

Citace:

č. 71. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 160-163.