Čís. 16059.

Jest nezákonností (§ 46, odst. 2 zák. č. 100/1931 Sb. z. a n.), jestliže nižší soudy povolily rozluku manželství rozvedeného kontradiktorním rozsudkem pro hluboký rozvrat, založený duševní chorobou manželčinou, jež nedosahuje stupně uvedeného v § 13 g) zák. č. 320/1919 Sb. z. a n., aniž zjistily skutečnosti, které by dopouštěly úsudek, že a proč jest tímto stavem manželčiným účel manželství zmařen.
(Rozh. ze dne 28. dubna 1937, R I 538/37.)
Manželství stran bylo rozvedeno rozsudkem bez viny manželů. Žádosti manžela, zaměstnance československých státních drah, aby byla povolena rozluka manželství podle § 17 rozl. zák., soud prvé stolice vyhověl a prohlásil manželství za rozloučené bez viny stran. Rekursní soud potvrdil napadené usnesení.
Nejvyšší soud změnil usnesení obou nižších soudů tak, že návrh na rozluku manželství zamítl.
Důvody:
Nezákonnost napadeného usnesení (§ 46, odst. 2, nesp. říz.) shledává stěžovatelka v tom, že povolení rozluky odporuje dobrým mravům, poněvadž by přišla o pensijní nároky. Pokud dále uvádí, že rekursní soud nevyloučil ve výroku rozlukový důvod nepřekonatelného odporu (§ 13, písm. i) rozl. zák.), ač v důvodech uvádí, že z řečeného důvodu nelze na rozluku uznati, není tu vůbec nezákonnosti, poněvadž ani prvý soud neuvádí ve výroku, z jakých důvodů povoluje rozluku, nýbrž činí tak správně v důvodech, rekursní soud tedy při svém právním názoru neměl příčiny, aby výrok ten nějak opravoval. Ani z prvního důvodu nešlo by o nezákonnost, protože rozhodnutí o tom, zdali by se povolení rozluky příčilo dobrým mravům, nemůže se opírati o žádný přímý předpis zákonný, nýbrž jest výhradně jen právním posouzením, u něhož zpravidla nelze mluviti o odporu s jasným anebo nepochybným zněním nebo smyslem zákona, jehož bylo nebo mělo býti na případ užito. Avšak usnesení nižších soudů jsou nezákonná z jiného důvodu. Jde o povolení rozluky manželství rozvedeného rozsudkem bez viny stran (§ 17 rozl. zák.). V takovém případě má soud, který má rozhodnouti o návrhu na rozluku takového manželství, konati šetřeni podle zásad nesporného řízení o tom, zda by skutečnosti ve sporu o rozvod najevo vyšlé byly už tehdy odůvodnily výrok o rozluce, kdyby oň bylo bývalo žalováno, a smí povoliti rozluku jen, dojde-li k přesvědčení, že tomu tak bylo. Uvedený rozsudek zjišťuje ze znaleckého posudku, že žalobkyně již před sňatkem trpěla hysteroepileptickými záchvaty, které ji činily k manželství nezpůsobilou a činí ji i dnes, a dovozuje z toho, že na základě řečené choroby nezaviněné žalobkyní nastal mezi manžely hluboký rozvrat a nepřekonatelný odpor. Tento poslední důvod správně vyloučil rekursní soud, protože tu nebylo souhlasného projevu druhé strany. Choroba odpůrkyně, jak ji zjistil rozvodový rozsudek, není tak kvalifikována, aby mohla býti samostatným důvodem rozlukovým podle § 13 g) rozl. zák. Pokud se pak v rozsudku z ní vyvozuje hluboký rozvrat manželství, nezjišťuje rozvodový rozsudek žádných skutečností, které by jak co do stupně a trvání choroby, tak co do jejích následků pro společný život manželů dopouštěly úsudek, že tímto stavem odpůrkyně jest zmařen sám mravní a hmotný účel manželství a že choroba ta působila na manželství tak rozvratně, že přivodila nemožnost manželského společenství. Navrhovatel ani v onom sporu neodůvodňoval svůj návrh na rozvod manželství z viny manželčiny hlubokým rozvratem vzniklým následkem její choroby. Zjištění rozvodového rozsudku naprosto nepodávají podklad pro rozlukový důvod hlubokého rozvratu podle § 13 h) rozl. zák. Bylo proto odůvodněnému do volacímu rekursu vyhověno.

Citace:

č. 16059. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 569-570.