Straka na vrbě.

(Zemský trestní soud v Praze.)

Straka na vrbě neexistuje jen v překrásném lidovém rčení českého národa, ale může se stát, že ta straka skutečně na vrbu přijde a pak —
— ale počkejme si raději na výsledek našeho povídání.
Ježto má každá věc konec, musí mít také začátek, a začátek naší historie nachází se v jednom rozkošném údolí nedaleko Prahy.
V tomto rozkošném údolí je potůček, stromy, keře, skály, milenci, vrabci, asi dvě stavení a čtyři hospody; ty slouží k tomu, aby občerstvovaly v létě příchozí Pražáky. Je samozřejmo, že takovou hospodu musí vytrhnout jen léto a v tom létě jen neděle. V sobotu vždycky celý den se nosil a vozil proviant, údolí bylo pro Prahu v modě a dvě třetiny hlavního města se sem šinuly. Přes neděli byly všecky hospody vyjedeny a vypity, a číšníci z nedostatku jiného zaměstnání sbírali celý týden mastné papíry, roztroušené v hájích, po těch, kteří si vzali proviant z Prahy s sebou a do hospody se šli jen napít. Takový sebraný materiál sloužil jako dobré palivo, kromě toho ze sebraných slupek salámů byl živ celý týden hlídací pes.
V jedné takové hospodě nemohl se hostinský vždycky v pondělí dopočítat. Pokaždé něco scházelo do celkové sumy. Něco se musilo zpronevěřovat nebo krást, to bylo jisto. Opakovalo se to už asi čtyřikrát a pokaždé pan hostinský, řekněme Kletečka, se namáhal dopadnout škůdce. Číšníci v tom prsty neměli, to zjistil nade vši pochybnost. Služka také jistě ne, znali ji už osm let, co u nich sloužila, za tu dobu nesáhla ani na sirku. Kdo tedy?
Hostinský Kletečka hlídal. Přišel k závěru, že někdo mu věci krade, ale kdo a kdy? Podezříval kde koho, leč za ruku nikoho nechytil. V noci obcházel s flintou v ruce hospodu, vyčkával v temných koutech, jednou dokonce zastřelil vlastní kozu, domnívaje se, že to je přikrčený zloděj: kozu snědli hosté jako srnčí maso, škody tedy nebylo tolik, ale kde zůstal zloděj?
Pan hostinský Kletečka nadával, pan Kletečka zuřil a toto zuření trvalo už čtyři týdny. A zloděje ne a ne dostat.
Až pátého týdne... V sobotu k večeru vyšel si pan Kletečka na stráň za hostinec, aby si trochu odpočinul. Lehl si do křoví, bylo dusno, pan Kletečka unaven a za krátko usnul jako špalek. Už dávno tak dobře nespal, a když se probudil, bylo už skoro šero.
Pan Kletečka promnul si oči, chtěl vstát a běžet se domů napít — leč co to?
Okno spižírny, vedoucí ke stráni, je otevřeno a nějaká dlouhá tyč spojuje okno s korunou nízké vrby! Tyč se pohybuje sem a tam, jako by kdosi lovil v rybníce — a najednou na konci tyče věnec vuřtů je přitahován stále blíž ke stromu a pojednou mizí v jeho větvoví.
Pan Kletečka zůstal, jako by do něho udeřil hrom, ale vzpamatoval se záhy. Čile vstal a několika skoky ocitl se pod starou vrbou. Na stromě seděl nějaký člověk mužského pohlaví a zabýval se právě tím, že si dával věnec vuřtů kolem krku.
„Dolů!“ zahřmělo z úst pana Kletečky, spravedlivě rozhořčeného.
Chlapisko se zřejmě uleklo, zarazilo, ale nemělo chuti výzvy uposlechnout.
„Tak ty nepudeš dolů?“ zahřmělo znovu z úst páně Kletečkových a ruce silného hostinského uchvátily nohu zloděje.
Zloděj se vzpíral co mohl, ale nic plátno. Zavalité tělo pana Kletečky zavěsilo se vší váhou na nohu vetřelcovu a nepovolilo.
Konečně spadl mládenec asi 16letý jako zralý plod se stromu a rovnou na kolena:
„Pane Kletečka, pro pána boha vás prosím, nechte mě, já už to víckrát neudělám.“
„Tak tos ty, Pepíček Divnejch,“ usmíval se ironicky pan Kletečka a zahvízdal.
Přiběhl pikolo.
„Tady máme škůdce,“ oznamoval slavnostně hostinský, „dojdeš, Lojzíku, pro četníka.“
„Pane Kletečka, pane Kletečka, pro boha jich prosím, nedělají to, vždyť já bych byl zničenej!“
„Zničenej, nezničenej. Dyby to bylo jednou, ale už tolikrát. Ne, kamaráde, uděláme šlus!“
Za chvíli tu byl četník, sepsal protokol a naříkajícího Pepíčka odvedl s sebou.
A tak se stalo, že Josef Divný, 16letý klempířský učeň, zodpovídal se před samosoudcem v. r. Svobodou ze zločinu krádeže. Hostinský totiž sečetl přibližně škodu za celé ty čtyři neděle a bylo toho až dost na zločin.
Obžalovaný Pepíček Divný doznal jen to, co musil, krádež poslední, a moc naříkal, že o těch dřívějších ničeho neví.
Skutečně bylo to těžko prokázat a nakonec to dopadlo tak, že Pepíčka odsdudili toliko pro přestupek do tuhého vězení na čtrnáct dnů, podmíněně na tři roky.
Žalobu vedl stát. zástupce dr. Papík.
Od té doby, co pan Kletečka chytil straku na vrbě, má pokoj a když v pondělí počítá peníze, vzdychne na konec spokojeně: „Alles štymt!“ —ar.

Citace:

Ze sekretariátu Sociálního ústavu.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1919, svazek/ročník 1, číslo/sešit 8, s. 272-273.