Č. 2537.

Učitelé (Podk. Rus): * Nároku na zaopatřovací požitky proti
státu československému v základě zákona č. 269/1920 nemohou se učitelské osoby uvedené v §u 10 tohoto zákona dovolávati, dokud není vydáno nařízení tam slíbené.
(Nález ze dne 23. června 1923 č. 9963).
Věc: Josef D. v Užhorodě (adv. Dr. Ant. Pijáček z Prahy) proti civilní správě Podkarpatské Rusi v Užhorodě stran nepřevzetí do státní služby a odepření pense.
Výrok: Stížnost se zamítá jednak jako nepřípustná, jednak jako bezdůvodná.
Důvody: - - -
Rozhodnutím ze 4. listopadu 1922 vyslovil žal. úřad: 1. že věc »učitelské služby« st-lovy byla již rozřešena rozhodnutím z 30. srpna 1920,
2. že zamítá st-lovu žádost za přiznání pense, a to z důvodu, že
st-1 nebyl převzat do služeb státu čsl.
O stížnosti podané do rozhodnutí ze dne 4. listopadu 1922 uvážil nss toto:
Stížnost brojí proti tomuto rozhodnutí ve dvou směrech, namítajíc:
I. - - -
II. Že žal. úřad neprávem odepřel přiznati st-li pensi.
Ad I. - - - 1
Ad II. Předmětem sporu jest pouze otázka, zda st-1 jako býv. učitel státní lidové školy bývalého uherského státu v P. R., který nebyl převzat do služeb čsl. státu, má proti tomuto státu nárok na pensi.
St-1 opírá tento svůj nárok na pensi výhradně o ustanovení § 6 zák. z 15. dubna 1920 č. 269 Sb.
Cit. zákon obsahuje sice v §§ 1 až 7 předpisy o úpravě poměrů
úředníků a zřízenců při státních úřadech bývalého státu uh. na Slov. a v P. R., a upravuje v §§ 6 a 7 také otázku, zda a pokud mají oni
úředníci a zřízenci při státních úřadech bývalého uherského státu na Slov. a v P. R., kteří nebyli převzati do služeb státu čsl., proti tomuto státu nárok na zaopatřovací požitky; předpisy obsažené v §§ 1 až 7 cit. zák. platí pak podle § 8 obdobně také pro trvale ustanovené
úředníky a zřízence při státních ústavech bývalého státu uh. na Slov. a v P. R. Cit. zákon ustanovuje však v § 10 výslovně, že poměry osob učitelských při státních vyučovacích, vzdělávacích a vychovávacích ústavech bývalého uh. státu na Slov. a v P. R. budou obdobně upraveny nařízením. Z ustanovení § 10 cit. zák. jde
tedy zcela nepochybně na jevo, že ani předpisy §§ 1 až 7, ani předpis
§ 8 tohoto zákona vůbec neplatí pro osoby učitelské při státních vyučovacích, vzdělávacích a vychovávacích ústavech bývalého
uherského státu na Slov a v P. R.; nelze tudíž také ani otázku, zda a pokud mají ony učitelské osoby při ústavech zmíněných v § 10 cit.
zákona, které nebyly převzaty do služeb státu čsl., proti tomuto státu nárok na zaopatřovací požitky, podle § 6 cit. zákona vůbec posuzovati.
Nařízení pak, v němž podle § 10 cit. zákona mají dojíti podle obdoby předpisů tohoto zákona úpravy poměry zmíněných učitelských
osob, tudíž zejména i případné pensijní nároky oněch učitelských osob, které nebyly převzaty do služeb státu čsl., nebylo dosud vydáno.
Z těchto úvah plyne tedy, že st-1 jako učitel na státní lidové škole bývalého uh. státu na P. R., kiterý nebyl převzat do služeb státu čsl., nemůže se pro svůj nárok na pensi z prostředků státu čsl. vůbec dovolávati § 6 cit. zákona.
Že by st-li příslušel proti státu čsl. nárok na pensi na základě jiného zákonného ustanovení, st-1 netvrdí, a nss také neshledal zákonného předpisu, z něhož by bylo lze tento nárok st-lův dovoditi.
Z těchto příčin bylo tedy stížnost, pokud brojí proti tomu, že žal.
úřad odepřel st-li nárok na pensi, zamítnouti jako bezdůvodnou.

Šlo v podstatě o opožděnou stížnost proti rozhodnutí z 30. srpna 1920.

Citace:

č. 2537. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 352-353.