Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní, 62 (1923). : Právnická jednota v Praze, 488 s.
Authors:
= Váž. civ., 9 (1927), sv. 2
PDF
— Čís. 7493 —

Čís. 7493.


Lze-li poslední pořízení podle zevní formy pokládati za závěť, spornou jest však otázka, zda lze poslední pořízení považovati za závěť, či pouze za dovětek, lze tuto otázku vyřešiti pouze pořadem práva a jest na soud přijati dědické přihlášky i dědiců ze zákona, i dědiců ze závěti. Na pořad práva jest tu poukázati dědice ze zákona.
(Rozh. ze dne 11. listopadu 1927, R I 816/27.)
Pozůstalostní soud přijal na soud dědické přihlášky dědiců ze zákona a dědickou přihlášku Alžběty P-ové, obmýšlené v posledním — Čís. 7494 —
pořízení. Rekursní soud nevyhověl rekursu dědiců ze zákona a doplnil napadené usnesení tak, že se dědicové ze zákona poukazují na pořad práva, by prokázali neplatnost posledního pořízení jako závěti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu dědiců ze zákona.
Důvody:
Stěžovatelé napadají usnesení rekursního soudu pokud jím bylo vysloveno, že veškeré dědické přihlášky, i z posledního pořízení, i ze zákona, byly soudem přijaty, a navrhují změnu napadeného usnesení v ten způsob, by jen dědická přihláška zákonných dědiců byla soudem přijata, dědická přihláška Alžběty P-ové však odmítnuta. Pro změnu shodných usnesení nižších soudů není tu důvodů podle § 16 patentu ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. Že je tu několik sobě odporujících dědických přihlášek, vyplývá ze spisů a stěžovatelé to ani nepopírají. Naopak opírají svůj názor, že dědická přihláška Alžběty P-ové z poslední vůle neměla býti soudem přijata, o to, že zůstavitelovo pořízení, označené jakožto poslední vůle, podle jeho obsahu nelze považovati za závěť, nýbrž pouze za dovětek, jelikož, jak svědky lze prokázati, nechtěl zůstavitel poříditi o celém jmění a také nepořídil, poslední pořízení je prý tedy jen opatřením o jednotlivých jmenovitě uvedených kusech majetkových. Přehlížejí však, že, předpokládá-li § 126 nesp. říz., zde v úvahu přicházející, pro opatření tam nařízené poslední vůli v řádné formě zřízenou, může toto ustanovení míti na mysli jen zákonem předepsané vnější formality (§ 577—600 obč. zák.), jelikož jen tyto mohou býti posouzeny v nesporném řízení bez provedeného formálního průvodního řízení a bez zjišťování sporných skutečností. K otázkám, jež lze řešiti jen ve sporu, patří však i otázka, zda zůstavilelovo pořízení, jež lze podle zevní formy na první pohled pokládati za závěť, obsahuje ustanovení dědice podle § 553 obč. zák., či nikoliv, zda tedy zůstavitel v tomto případě nemínil poříditi o celé své pozůstalosti a o ní také nepořídil, třebaže označil Alžbětu P-ovou v poslední vůli za universální dědičku. Jelikož stěžovatelé nepopřeli, že poslední pořízení, o něž opírá Alžběta P-ová dědickou přihlášku, soudem přijatou, vykazuje zevnější zákonné náležitosti, a nebyla popřena ani pravost posledního pořízení, jsou zde předpoklady, za nichž podle § 122 a 125 nesp. říz., § 799 obč. zák. bylo veškeré dědické přihlášky na soud přijati.
Citace:
Prof. dr. Otto Fraukl. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Právnická jednota v Praze, 1923, svazek/ročník 62, číslo/sešit 4, s. 177-177.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).