Čís. 1519.

Pro beztrestnost dle §u 187 tr. zák. stačí, bylo-li narovnání včas uzavřeno; splnění jeho může se státi i po té, kdy vrchnost o provinění pachatelově zvěděla, byla-li jen dodržena doba splnění, určená narovnáním.
(Rozh. ze dne 26. února 1924, Kr II 593/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v zasedání neveřejném zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku zemského trestního jakožto nalézacího soudu v Brně ze dne 14. prosince 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem z části dokonané, z části nedokonané krádeže dle §§ů 8, 171, 173, 174 II. c) tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
V otázce beztrestnosti krádeží pro účinnou lítost zjišťuje rozsudek, že obžalovaný před ohlášením krádeže četnictvu nabídl poškozenému prostřednictvím svého otce 1000 Kč jako náhradu za způsobenou škodu a 500 Kč na schody u kostela, při čemž otec podával poškozenému spořitelní knížku (správně, záloženskou knížku), znějící na vyšší peníz, že poškozený nechtěl spořitelní knížku přijati, načež otec obžalovaného prohlásil, že potřebné peníze vyzdvihne ihned a ještě do večera poškozenému donese. Ke skutečné náhradě škody došlo však teprve, když již četníci věc vyšetřovali, ježto otec obžalovaného dříve nemohl dostati vyplaceny peníze od záložny. Soud vylučuje beztrestnost dle §u 187, 188 b) tr. zák., ježto o účinné lítosti možno prý mluviti jen tehdy, když způsobená škoda byla úplně a zavčas nahražena. Tu však nevystihuje rozsudek správně jím samým citovaný předpis §u 188 b) tr. zák. Z tohoto úsudkem z opaku vyplývá, že účinek §u 187 tr. zák. nemá toliko včasná skutečná úplná náhrada škody, nýbrž i v čas uzavřené narovnání, pakliže mu pachatel v čase, jím určeném dostojí. Zda k takovému narovnání nedošlo, to rozsudek dosti přesně nezjišťuje, vycházeje z nesprávného právního stanoviska, že jen úplná skutečná náhrada škody, stala-li se včas, činí krádež beztrestnou. Ovšem ale poukazuje na skutečnost takového narovnání zjištění rozsudku, že otec obžalovaného nabídl poškozenému dle jeho žádosti 1000 Kč jako náhradu za způsobenou škodu a 500 Kč na schody ke kostelu, při čemž mu podával spořitelní knížku, znějící na vyšší peníz; že otec obžalovaného, když poškozený knížku přijati nechtěl, prohlásil, že potřebné peníze ihned ze záložny vyzdvihne a ještě do večera mu donese, k čemu ovšem z příčin nahodilých až do četnického šetření nedošlo. Okolnost posléze uvedená ovšem šla by na vrub pachatelův, kdyby jednalo se o skutečnou náhradu škody. Je-li však tomu též tak v případě narovnání ve smyslu §u 188 b) tr. zák., uzavřeného ještě v čas, než totiž vrchnost o provinění pachatelově zvěděla, bude záviseti na obsahu tohoto narovnání. Neboť splnění narovnání může státi se i po té, kdy vrchnost o provinění pachatelově zvěděla, byla-li jen doba splnění, narovnáním určená, dodržena (viz sbírka Dr. Vážný čís. 253). Pokud soud nalézací v rozsudku věc po stránce té nezkoumal a potřebná zjištění neučinil, jeví se výrok odsuzující právně pochybeným. Bylo proto vyhověti odůvodněné zmateční stížnosti, rozsudek zrušiti za předpokladů §u 5 zákona ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. z roku 1878 již v sezení neveřejném a, ježto nelze se obejiti bez nového hlavního líčení, vrátiti věc témuž soudu první stolice k opětnému projednání a rozhodnutí.

Citace:

č. 1519. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 165-167.